Diskuze OSOBNOSTI.cz

Povídka Vánoční stromeček. Tenkrát, za mého dětství, nikdo na horách stromek nekupoval, bylo by to ponížení pro chlapa, kdyby Vánoční stomeček nepřinesl z lesa.Můj táta si ho na podzim, když chodil na houby, vždy označil bílou mašličkou, aby byl ve tmě vidět a když byla Hubertská zábava, všichni myslivci opilí, tím pádem jistota, že ho nikdo nepřistihne, nedej bože nezastřelí,vyrazil do lesa.Jednou přišel domů velice rozčilený, jenom s bílou mašličkou, neboť mu stromeček nějaký pytlák sebral.Máma nadávala, tak šel na jedno pivo Krakonoše do hospody. Tam se probere všechno a chlapi mu slíbili, že mu den před štědrým dnem stromek dodají, krásný, čerstvě uříznutý.No a stalo se, táta přinesl stromek a odešel do pekárny, kde vyráběl vánočky a koláče pro polovinu městečka.Moje máma, zlatá ženská, podobná herečce Růžičkové i se stejným elánem, jako měla ona, vytáhla z půdy veliké koule na mašlích, jiné korálkové ozdoby co se dělaly v horách a začaly jsme, my dvě holky, strojit.No ale co se nestalo, větvičky ze symetricky uspořádaného stromečku začaly odpadávat jedna po druhé. Stromeček byl celý navrtaný, že by člověk měl strach jestli tam někdo nedal nějakou nálož a větvičky v něm zapíchnuté jenom tak neboť tenkrát ještě nebylo to lepidlo, přilep a nepusť.Bylo 22 hodin a máma rozzlobená jak to nejvíce šlo, popadla pilku,mne a psa Punťu a vyrazili jsme do lesa.Jiskřivý sníh,měsíc v úplňku, zkrátka krása. Pes Punťa to bral ale z té své psí stránky, hlídal nás a štěkal na každý stín i když tam nebyl. Bála jsem se já i máma, že budeme prozrazeni. Ale máma vždy dokončila, co měla v hlavě, v tom směru jsem asi trochu po ní. Já musela sebrat Punťu, máma rychle uřízla něco, co bylo po ruce a pelášily jsme z kopce domů. Doma jsme zjistily že máme nějaký podívný huňatý stromeček, první borovičku v mém životě.Moc se nám líbila, strojily jsme ji téměř do rána a ani mé malinké ,dětské ruce popíchané od jehliček mně tu radost nezkazily.Tak pěkný den s úsměvem a zase brzy nashledanou. Marie

Vážený a milý Pane Zdeňku, dnes jsem již zapálila druhou svíčku, adventní doba, Vánoce se blíží. Přiznávám, že jsem na Výs myslela již když jsem zapalovala tu první...ale času bylo málo, tak Vám chci poslat nějakou "štávu" neboť humor je kořením života a veselá mysl, půl zdraví.

Milý pane Svěráku, nikdy jsem nepsala žádné osobnosti a myslela jsem si, že mně k tomu nic nemůže donutit.Tedy až do té doby, než jsem před několika lety zhlédla Váš film Vratné lahve. Někde jsem slyšela, že jste měl se synem kolem tohoto filmu nějaká nedorozumění. Myslím, že to chápu. Ani našim dětem se ten film nelíbil tak, jako nám.Oni ho prostě nechápou. My se s manželem smějeme od začátku do konce.Smějeme se a je nám trochu smutno. Vidíme se totiž jako v zrcadle i se vším tím, co si třeba člověk nerad přiznává. Jenom nevíme,jak je možné, že jste natočil film o nás. Jak víte, že doma manžel vzpomíná na sokolský slet v roce 1948,jak víte, že se stejnou ironií, láskou i zevšedněním a naprosto stejnými slovy mluvíme o běžných i méně běžných situacích včetně
takových detailů, jako je mužský a ženský přístup k trávení důchodového č času, sexu, sledování srdeční činnosti, zpívání stejné písničky vnoučatům na dobrou noc, nejrůznějších replik: Žehlil si někdy? Nedojímej se , víš, že to nesnáším? Máš v lednici jogurt!!! Mohla bych tak pokračovat do nekonečna. Teď jsem film viděla znova v televizi a bčas se něj kouknu i na DVD a loni jsem ho poslala kamarádce do Švédska. Podle mně je to Váš nejkrásnější film, včetně té skvělé písničky.Jenom je potřeba, aby byl člověk v tom správném věku a nejlépe opravdu po čtyřiceti letech manželství.Moc Vám za něj děkuju. Jenom nevím, jestli nás opravdu znáte, nebo jsme si v našich letech a s našimi zkušenostmi všichni tak strašně podobní.

Dobrý podvečer, pane Svěráku. Dnes jsem slyšela část rozhlasové besedy s Vaším synem Janem a ta mě vyprovokovala k těmto řádkům. S radostí jsem seznala, že geny bezvadně fungují ( nejen Vaše, ale i Vaší ženy samozřejmě). Určitě jste na syna právem hrdý. Vás si velmi už léta vážím pro Vaši tvorbu, neokázalé, SLUŠNÉ, chytré,kultivované a nepodbízivé vystupování. Podobný náhled mám i na pana Marka Edena. Kéž by mezi celebritami bylo více takových osobností! Přeju Vám další vydařené literární, písničkové i filmové počiny a děkuji, že jste propagátorem našeho krásného českého jazyka, který dostává hodně na frak. Jaroslava Vondráčková

Když není nic v televizi, tak si pouštím v notebooku písničky , které jste složili s panem Uhlířem. Dostala jsem CDčko od vnoučat před třemi lety a ještě se mi neomrzela. Obdivuji Vaše hrátky s češtinou a optimistický a laskavý přístup k světu a dětem. Též Vaši slovní zásobu. Když si u táboráku též zpíváme s dětmi Vaše písničky, tak bohužel často nemůžeme najít nějaké slovo, jak jste to v té písniččce měl. Jste geniální. Zdraví a hodně další tvorby přeje Zuzana Sládková

Pane Svěráku prosím, kdy něco natočíte z p.Libuškou Safránkovou.Když vyhrála nej hvězda v televizi ,tak jste ji to slíbil.Moc nám ve filmu chybí.Máme ji moc rádi ale vás taky. Mějte se dobře.Ilona Pourová Klatovy .Můj strýc taky dělal do filmu Jaroušek POur.Přeji vám vše dobré. *14*

Vážený Pane Svěráku, původně jsem se zde chtěla vyznat se svého obdivu k Vám a Vaší práci. Mám moc ráda všechny Vaše filmy, písničky, hry a knihy (Nové povídky mi doufám přinese Ježíšek...prosím...), ale nějak jsem nevěděla, jak to zformulovat. Snad to tedy bude stačit takhle, protože důvod, proč jsem se rozhodla přispět, přestože jsem přesně nevěděla jak na to, je paní Marie, která Vám zde vypráví své příhody z dětství. Moc jsem se při čtení Vašich příspěvků pobavila, paní Marie. Úplně vidím ten krásný andělíčkový betlém na hřbitově i to, jak Váš tatínek shazuje hlemýždě a zároveň tou tyčí občas přetáhne i Vás... Moc pěkně se to čte a ještě teď se usmívám (ne škodolibě, že jste dostala výprask) a myslím, že se budu usmívat přinejmenším do večera, nebo pokaždé, když si na to vzpomenu. Děkuji Vám, Pane Svěráku (vím, že "Pane" má být s malým "p", ale nemohu si pomoct), za vše a přeji Vám hodně zdraví a hodně chuti a síly k tomu, nás ještě dlouho bavit. Děkuji i Vám, Mařenko (snad se za to oslovení nebudete zlobit), za to, že jsem si Vašimi příspěvky zpříjemnila odpoledne. Brzy zas, prosím, Panu Svěrákovi něco pěkného napište. Snad Vám nebude vadit, že si to také s chutí přečtu. Už se těším...

Vážený Pane Zdeňu, s milým úsměvem a tolerancí...je podzim, doba nostalgie a vzpomínek na minulost neboť vzpomínky na současnost, myslím v politice, nepřinášejí nic pěkného. Dušičky, svátek zesnulých byl pro nás děti na horách opravdu svátek a těšily jsme se na ně jako na pouť. Chodily jsme po hřbitově "slejvat kalafáky" a tepláky jsme měly večer plné vosku. Mámy nám je čistily žehličkou přes kopírák a přitom vždy nějaký pohlavek přiletěl. Já tenkrát vymyslela, že uděláme mé babičce betlém na našem hrobě. Hroby byly plné andělíčků, čím více, tím větší úcta byla k zesnulým alespoň u nás v horách. Tak jsme si daly práci a hromady andělíčků přinášely z okolních hrobů na ten náš. Chodily jsme tenkrát do první třídy. Večer zapálily ručně uplácané svíčky a betlém byl překrásný. Jenomže...druhý den ráno v rozhlase bylo hlásání. Neznámý vandal odcizil andělíčky z mnoha hrobů na hřbitově, kdo něco ví ať podá informace.Jeden kluk rozhodl, aby to neodnesly všechny děti, že se musím přiznat. Tak jsem vyrazila s velikým pláčem za Paní učitelkou, měla vžy u nás respekt a řekla jí, že jsem andělíčky zcizila já. Proč jsi to udělala Mařenko ? Tázala se mne přísným hlasem. Já brečela a přitom vykřikovala, že jsem babičce chtěla udělat radost.Učitelka tenkrát pochopila moji bolavou dušičku, dvojku z chování jsem nedostala a lidé si přišly rozebrat andělíčky na náš hrob. Ztratil se nám tenkrát i ten náš ale to jsem oželela. Jenom ten kluk co mne poslal za Paní učitelkou skřípal zuby, neboť mne neměl rád a navíc mi záviděl moji popularitu. Tak pěkný den s úsměvem a zase někdy nashledanou. Marie

Vážený Pane Zdeňku, nejsem anonym neboť svoji internetovou adresu jsem Vám již psala dříve. Přihlásit znovu...se mi stále nedaří..nevadí, není to tema dnešní diskuse. Viděla jsem Vás včera v televizi a tak mne napadlo, dokud si ještě něco pamatuji, že v těch svých "pamětech" budu pokračovat. Dcera Martina Friče, pokud si vzpomínám jménem Marta, měla zálibu v kulinářských specialitách, což jsme jako horské děti, odkojené kyselem a brambory nechápaly. A naši rodiče již vůbec ne,tenkrát když mojí mámě vyprávěla,že na Vánoce musí mít šneky i s ulitou, udělalo se mé mámě špatně.My jako děti jsme dostaly od Paní Marty krabici od margarinu s tím, když ji nasbíráme plnou těch šneků, dostaneme dvacetikorunu. Krásná představa, pro chudé horaly. A vynalézavost dětí nezná mezí neboť nejtučnější a největší šneci byly na hřbitově na pomníku.Daly jhsme si práci a plnou krabici šneků přinesly večer tajně k baráku, přikryly jenom prkýnkem v domnění že šneci spí aby se neudusili. Jenže oni nespali, ráno zvedli víko od krabice a oblezli celý barák...ještě dodnes si pamatuji, jak táta mával dlouhou tyčí a ty šneky shazoval dolů a střídavě tou tyčí řezal i mne. Moc mne to tenkrát mrzelo, ne proto že jsem také dostala nářez ale proto že Ty stříbrné cestičky na domku byly opravdu nádherné ale doma to nikdo neocenil.Ubrečená jsem s krabicí utíkala k Paní Martě, ta mi dala dvacetikorunu pro všechny děti a ještě nás pochválila.Každý snědl tolik eskym kolik se do něho vešlo.Jooo,tenkrát stálo eskymo padesátník.

V hostinci jsem slyšel o dosud neznámém poli působnosti pana Cimrmana:
Když Graham Bell sestrojil svůj první telefon a zapojil jej, zjistil, že má nepřijatý hovor od Cimrmana.