Ačkoli byl Kolčakovi slíben bezpečný odchod s legiemi z Ruska, Čechoslováci ho předali levicové vládě v Irkutsku, které se souhlasem spojenců (zejména Američanů) hodlali předat též od Kolčakovy armády převzatý poněkud zmenšený ruský zlatý poklad, s nímž se setkali již v srpnu 1918 při dobytí Kazaně.

Lži dál Ivane. Možná pustím z gulagu i tvoji miliónkrát znásilněnou ženu!

Jen pro srovnání, v Estonsku se obětí stalinských represí stalo během jednoho roku na 60 tisíc obyvatel ze zhruba milionového národa. V tehdejším Československu se zhruba deseti milionů Čechů a Slováků zahynulo v letech 1939 až 1945 360 tisíc lidí. K tomu není co dodat.

Na krutost bolševiků vzpomíná i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Jako cesta do Osvětimi, že.

Nakonec je po začátku války odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci -vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.

Pobaltské republiky se také staly obětí násilné rusifikace. V základních školách se děti musely většinu předmětů učit v ruštině a nikoliv v litevštině, estonštině a lotyšštině. Diplomové práce na univerzitách v Pobaltí musely být vypracovány v ruštině.
Důkazem genocidy Pobalťanů jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.

Bohužel na to doplatila gruzie a arménie.Která byla za sssr bohatá a teď nemá kam vyvážet.

Fantasticky jsi mu to nandal soukmenovče! Rozkaz k okupaci totiž přišel Z Bukerešti, ne z Moskvy! +25 rubl!

Samotné tvrzení o státu dělníků a rolníků bylo mimo realitu. Jak trefně poukázal Tomáš Garrigue Masaryk, bolševici v Rusku svrhli cara, ale zachovali carismus. Chudí zůstali, akorát carské bojary nahradila rudá vrchnost. Jinak se nezměnilo nic a dělníci s rolníky dál žili v obrovské chudobě.

Sovětský svaz, nástroj ruské komunistické agrese
Sovětský svaz byl ve skutečnosti zemí, kde Rusové vládli a zotročovali ostatní obyvatelstvo, které navíc uvrhli do chudoby. Jak se trefně říkalo, Se Sovětským svazem přišla bída na zem.
Jako jeden z prvních dekretů vydali ruští bolševici Deklaraci práv národů Ruska, což byl kolosální podvod, protože SSSR, který sloužil ve skutečnosti jako nástroj rusifikace, byl také žalářem národů a koloniální mocností, ve které Rusové utiskovali neruské národy a ty jakmile mohly, daly ruským bolševickým násilníkům rázné sbohem, nejdůrazněji pak Pobalťané.

Již ve dvacátých letech minulého století Rusové násilím obsadili Kavkaz a zlikvidovali tamní nezávislé státy včetně Gruzie, dále pak dobyli i tehdy samostatné středoasijské země. Ruské komunistické agrese dále pokračovaly. A tak Sovětský svaz v roce 1940 okupoval Pobaltí a ruští bolševici se v Litvě, Lotyšsku a Estonsku chovali stejně brutálně jako němečtí nacisté v Protektorátu Čechy a Morava.
O hrůzách sovětské okupace v Pobaltí vypovídají nejen pamětníci, ale lze se o nich dočíst i v seriózních publikacích, například v knize spisovatele Jana Beneše Zločin genocidy s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR nebo ve výborné práci Dějiny pobaltských zemí renomovaného českého historika Luboše Švece.

Rozpad Svazu sovětských socialistických republik v prosinci 1991 můžeme považovat za jednu nejšťastnějších událostí 20. století. Je děsivé a zločinné, že někteří zdejší proputinovští fanatici zašli tak daleko, že litují rozpadu této americkým prezidentem Ronaldem Reaganem trefně řečeno říše zla. De facto tak schvalují masové vraždy desítek milionů lidí, které má gangsterský bolševický režim na svědomí. Sovětský svaz také nebyl ničím než pokračovatelem agresivní ruské dobyvačné politiky.

Na jednu stranu se sovětští bolševici oháněli humanitou a lidskostí, jenomže v SSSR došlo k masovému vyvražďování lidí z třídních důvodů a daleko horším zločinům, než kterých se dopustili nacisté. Sovětský vůdce Stalin má na svědomí životy zhruba 20 – 25 milionů nevinných lidí, jak píše v knize Rusko plné křížů bývalý přední sovětský komunista Gorbačovovy éry Alexandr Jakovlev, který důkladně prostudoval i tajné sovětské archivy, takže jeho číslům můžeme věřit. Kromě komunistické Číny se žádná jiná země na světě v dějinách lidstva nedopustila tak otřesné genocidy na vlastním obyvatelstvu.

Stalinova hrůzovláda tak zavraždila víc obyvatel Sovětského svazu, než kolik jich údajně zahynulo za nacistické okupace. Dokonce někteří historici tvrdí, že údaje o 20 milionech sovětských obětí nacistické okupace jsou nadsazené, aby Stalin zakryl své vlastní zločiny. Bolševik a masový vrah Josef Stalin byl stejným a možná ještě horším zločincem než nacista Adolf Hitler! SSSR dále podněcoval pod rouškou tzv. národně osvobozeneckého boje mezinárodní terorismus a jeho vinou vznikly z bývalých kolonií tzv. nezávislé státy, které ovšem svoji nezávislost nezvládají a jsou zdrojem potíží. Viz Uganda, Sýrie, Somálsko a další.

A kdo založil totalitní říši jménem SSSR co?
Rus Lenin. Rusák je SSSR.

7. září 1968 zastřelil z dosud nejasných důvodů opilý příslušník polské okupační armády Stefan Dorna. Střelbou ze samopalu zasáhl dalších pět osob, včetně dvou polských vojáků, které přežily s různě těžkými zraněními.

vojenský vpád vojsk pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla Komunistické strany Československa. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů)

V roce 1968 nás neokupovalo Rusko. Vraťte se do školy dítě, když to nevíte!

Představte si, že bychom na nějakém pražském hřbitově zřídili památník německým vojákům, kteří popravovali české muže v Lidicích se slovy, že oni přece také patří k obětem války a mrtví se nekádrují. To by bylo řevu. Jenže pomník ruským vojákům, kteří v roce 1968 z rozkazu bolševikých kremelských vládců přepadli a okupovali Československo, už na pražském hřbitově v Olšanech stojí.

Je mravně nepřijatelné stavět pomník ruským okupačním vojákům v České republice. Chápu, že mnozí z nich k nám nepřišli dobrovolně a byli docela vyděšeni z toho, co je v srpnu šedesátého osmého roku u nás čekalo, místo květin oprávněná nenávist a volání „okupanti běžte domů.“ Rusové tehdy povraždili desítky českých lidí, stovky dalších zranili a stříleli do dětí. A těmto zločincům snad máme stavět pomníky?

Je potřeba dát jasně najevo, že takový pomník oslavující komunistické zločiny je pro drtivou většinu českého obyvatelstva nepřijatelný a musí z Olšan zmizet. Pokud tomu vedení tohoto největšího pražského hřbitova nechce rozumět, pak je na místě, aby zasáhlo vedení pražského magistrátu a sáhlo i k razantním personálním změnám v hřbitovní správě.

Velká část lidí už dala najevo, jak hodlá na tuto nehoráznou provokaci vůči českému národu reagovat. Na Facebooku jsou reakce typu, „doufám, že to někdo brzy pomaluje hákovými kříži nebo jako toaleta to bude dobrý, prostě ho zboříme apod.“

Upřímně řečeno, nekritické rusofilství je zločinné, protože ve skutečnosti obyčejným Rusům, kteří jsou obětí Putinovy neschopnosti, škodí víc, než si myslíte. Nechce totiž vidět hrůzu, jež ve skutečnosti v Rusku panuje. Otřesným důkazem je stav zdravotnictví, kde ve zchátralých nemocnicích umírají lidé, chybí základní léky a novorozenecká úmrtnost ve výši téměř 11 promile je větší než například v Kostarice. Miliardy rublů na výboje Kreml má, ale pro své pacienty nikoliv.

Ruské zdravotnictví se nachází v tragickém stavu, nemocní nemají ve zchátralých nemocnicích často ani základní léky a leží ve špinavém povlečení v přeplněných pokojích s plesnivými stěnami. To bohužel smutný standard mimo Moskvu a některá další větší města. Znám případ českého řidiče tiráku, který v Rusku onemocněl a tak musel do oblastní nemocnice. Dali ho do nějakého zatuchlého temného skladu někde v suterénu a on si myslel, že je v márnici. Když k němu po dlouhé době někdo přišel, a on chtěl deku, protože mu byla zima, tak měl smůlu, nebyla. Inu takhle zdravotnictví vyspělého státu nevypadá. Pravda je tedy taková, že Rusko se s výjimkou kosmonautiky a zbrojení řadí spíše mezi rozvojové země.

no my platíme uprchlíky a pak platíme uzdravování ukrajincům....ale na vlastní důchodce prachy nejsou

pořád lepší než my

Vláda konečně pošle do nemocnic dvě miliardy korun, které jim chybí po zrušení poplatků za pobyt. Takže my nemáme peníze ve zdravotnictví a místo toho si platíme nějakých třicet ruských spolků. Nechápu proč? Důležitější jsou snad naši občané, nemocné české děti než ruské časopisy, které jsou hlásnou troubou Kremlu.

Podpora tzv. ruské menšiny v České republice je vůbec diskutabilní. Totiž to není klasická národnostní menšina, jako jsou třeba Poláci, jež u nás žijí na Těšínsku po staletí, nebo třeba Slováci, se kterými jsme kdysi měli společný stát. V tomto případě se jedná většinou o novodobé přistěhovalce, kteří k nám dobrovolně z nějakého důvodu přišli v devadesátých letech a už tady zůstali.

Jejich spolky dostávají peníze z našeho státního rozpočtu, tedy z daní nás všech, kteří je platíme. Ovšem rozum těžko pobere fakt, že naše zdravotnictví pořád zápasí s nedostatkem financí a my místo toho platíme nějaké cizince. Mám za to, že napřed bychom se měli postarat o sebe a pak teprve dávat druhým. Navíc současní Rusové, co u nás žijí, patří k těm bohatším a určitě nepotřebují, aby jim náš stát přispíval ze svých peněz. Nehledě k tomu, že v časopisech, které velkoryse podporují, se objevují i články urážející Čechy. Dokonce i takové, které obhajují ruskou okupaci Československa v roce 1968.

Jediná hezká věc z UA

http://www.navratdoreality.cz/index.php?p=view&id=23289

Tak další nafouknutá bublinka splaskla. Putinův fans klub lhal, že ukrajinští Češi se bojí místních nacionalistů. V dopise, který však poslali českému prezidentovi Miloši Zemanovi a dalším politikům, Češi z Ukrajiny napsali, že z místních ukrajinských obyvatel strach nemají, ale bojí se války, která by začala v případě ruské agrese.
Kreml používá těch nejhorších pomluv a lží, nicméně pravda nakonec vyšla najevo. Naše nejdříve ministerstvo zahraničí nejdříve odmítlo přestěhování volyňských Čechů zpět do vlasti, protože je k tomu vedou ekonomické a nikoliv politické důvody. Nyní ukrajinští Češi tvrdí, že byli špatně pochopeni, žádné nebezpečí od místních jim nehrozí, ale bojí se války. Ta by ovšem začala jen v případě, že by Rusové vtrhli na Ukrajinu.

V sobotní příloze LN Orientace vyšel vynikající rozhovor Petry Procházkové s e špičkovým ruským historikem 19. a 20. století - profesorem Andrejem Zubovem, který byl za kritiku Putina vyhozen z práce, Moskevské státní univerzity mezinárodních vztahů (MGIMO).
Ten mimo jiné uvedl, že komunistická sovětská NKVD zavraždila tisíckrát více lidí než těch, kteří byli zabiti ve jménu Stěpana Bandery. Přitom sochy Lenina a ulice pojmenované po tomto masovém zločinci v ruských městech nevadí, ale Banderovy ano. Také Ukrajinci nevystavují Banderovu mumii v Kyjevě na Majdanu.

Banderovci reagovali nepřiměřeně na předchozí polský nacionalismus, komunistický a nacistický teror ve své zemi. To je fakt. Ovšem i Češi začali po květnu 1945 vraždit v Sudetech německé civilisty včetně žen a dětí. Lze to pochopit jako reakci na předchozí nacistický teror, ale ukrajinští Banderovci měli pro svoji tvrdost daleko víc důvodů než Češi.
V každém případě se však potvrdilo, že z Banderovců Češi na Ukrajině strach nemají.

Velkým problémem jsou v Estonsku a zvláště v Lotyšsku silné ruské menšiny. V souladu s mezinárodním právem bylo přiznáno občanství Rusům, kteří v Pobaltí žili před okupací v roce 1940. Ti, co přišli za okupace, je mohou získat po splnění určitých podmínek, mimo jiné složení jazykové zkoušky z místního jazyka. Ovšem mezinárodní právo je na straně Pobaltí. Příslušníci národa okupantů (v tomto případě Rusů), kteří sloužili okupační moci v armádě, policii a dalších ozbrojených složkách, státní správě nemají v okupované zemi nárok na státní občanství. A to se týká i jejich potomků! Mám za to, že by Češi také nedávali občanství Němcům a jejich rodinám, kteří sem přišli za války a pracovali například na gestapu. A jak by mělo Pobaltí reagovat v případě ruských násilností? Jednoduše, takové lidi by bylo třeba buď internovat, nebo v případě, že nemají místní občanství vyhostit.

Ruský velvyslanec v Lotyšsku již nabídl tamním Rusům ruské pasy, což je jasné vměšování do vnitřních záležitostí cizí země. Rusko také nedávno vyzvalo Lotyšsko, aby řešilo problém s tzv. neobčany (Rusové bez lotyšského občanství). Cože Lotyši právem chápu jako skrytou výhružku. Ano, i nacistické Německo před Mnichovem opakovaně vyzývalo Československo ke splnění „spravedlivých“ požadavků sudetských Němců, pak začalo provokovat násilnosti a vyzbrojovat sudetoněmecký Freikorps. Vše svědčí proto, že osvědčený nacistický scénář by kremelští jestřábi nyní rádi zopakovali. V Rusku jsou totiž ve skutečnosti stále u moci komunisté zkřížení s velkoruským šovinismem a klíčové posty drží bývalí generálové KGB.

Rusové se v Pobaltí vůči Litevcům Lotyšům a Estoncům rovněž dopustili genocidy. Jejím důkazem jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.

Jistý americký publicista popisoval situaci na hlavní poště v estonském hlavním městě Tallinu v roce 1987. Nějaký Estonec promluvil na ruského úředníka estonsky, načež dostal vynadáno, ať mluví jako člověk, tedy rusky. Podotýkám, že i za protektorátu mluvili Pražané na hlavní poště v Jindřišské ulici česky a nikoliv německy.

Nelze se tedy divit, Litevcům, Lotyšům a Estoncům, že nechtěli být součástí SSSR a v lidových referendech na jaře roku 1991 se rozhodli pro nezávislost. V Litvě z 84,7% registrovaných voličů jich 90,47% hlasovalo pro nezávislost. V Lotyšsku z 84,7% voličů jich bylo pro samostatnost 73,7%., v Estonsku z 82,9% 77,8%. Poté získaly všechny tři pobaltské republiky nezávislost.

Je rovněž logické, že po smutných historických zkušenostech s výbojným ruským medvědem vstoupily pobaltské republiky podporované drtivou většinou svých obyvatel v roce 2004 do NATO, od kterého právem očekávají obranu své státnosti.