. Karel Kryl poznal na vlastní kůži zlo komunismu a jeho cesta ke katolicismu tak byla svým způsobem logická.

Když bylo malému Karlovi šest let, přišla k nim domů, nevítaná návštěva. Jeho rodina měla v Kroměříži, kde se narodil, tiskařskou dílnu, a tlupa komunistických násilníků jim rozbila po únorovém komunistickém puči v roce 1948 tiskařské stroje. O něco později již na základní škole, nechala soudružka učitelka zkopat Karla Kryla nejsilnějším žákem ve třídě, protože nechtěl vstoupit do pionýra. Nelze se tedy divit, že takové zážitky jej přesvědčily, že komunisté jsou zlem, se kterým se nelze smířit.

Wajdovo dílo opět připomíná, že socialismus a nejen ten polský byl jedním velkým podvodem na lidech. Zaklínal se pracujícími, ale ve skutečnosti mu na nich nezáleželo. Film začíná událostmi v prosinci 1970 v Gdaňsku, kdy polský komunistický režim brutálně potlačil protesty dělníků proti zdražování potravin a šedesát z nich vojáci a policisté přitom zavraždili. Zatčené pak policisté brutálně mlátili na služebnách.

Zaměstnanci v gdaňských loděnicích byli nuceni pracovat bez ochranných pomůcek, což samozřejmě škodilo jejich zdraví. Na tom však nezáleželo, důležité bylo splnění plánu. To však bylo nemožné i z toho důvodu, že výroba často stála kvůli častým výpadkům elektřiny. Nicméně komunisté svoji neschopnost chtěli přenést na pracovníky loděnic a na pracovním setkání po nich chtěli, aby si dobrovolně odsouhlasili snížení platů. Walesa jako první spustil povyk, že proč mají dělníci trpět za to, že nešla elektřina, lidé se bouřili a kromě navrhovatele všichni hlasovali proti. To dokazuje obrovskou sílu a statečnost Poláků, kteří se takovým rudým svinstvům dokázali rázně bránit. Čecháčci by se v takových situacích chovali jak stádo poslušných ovcí.

Film pak ukazuje známé události roku 1980, stávkové bouře, které z Gdaňska zaplavily celou zemi, vyhlášení výjimečného stavu v prosinci o rok později, po kterém Walesa skončil v internaci. Úžasná je scéna, kdy za ním z Varšavy přijede nějaký rudý emisar s tím, že ho přece nikdo nevězní, a on je hostem předsedy vlády. Když však chtěl odejít, stál před dveřmi voják s namířeným samopalem. Typické komunistické jednání. Jeden z polských estébáků mu také řekl, že Kreml by si přál, aby nežil. Čili ruští komunisté by se nezastavili ani před jeho vraždou. Tak byl pro ně nebezpečný.
V tom se koneckonců nemýlili. Komunistická moc přivedla Polsko do totálního ekonomického krachu. Obchody zely prázdnotou, některé potraviny byly na příděl, a k dostání nebyly třeba ani jehly a nitě. Polským soudruhům kvůli vlastní neschopnosti nezbylo nic jiného než začít vyjednávat opozicí.

Američané slíbili Rusům, že jejich armáda vstoupí do přímého boje s nacistickým Německem a jeho spojenci nejpozději do konce roku 1942. To se také stalo, protože 8. listopadu 1942 začala operace Torch, při níž se angloamerické jednotky vylodily v severní Africe. To byl de facto konec německých a italských jednotek v této oblasti, protože od východu je před sebou tlačila 8. britská armáda vedena maršálem Bernardem Lawem Montgomerym a od Západu nyní Američané. Na konec do kouta zahnaný Afrikakorps kapituloval společně se zbylými Italy v květnu 1943 v Tunisku. Spojenci zajali na čtvrt milionů vojáků Osy (zhruba stejný počet nepřátel zajali Rusové u Stalingradu). Celkově Němci a jejich spojenci přišli v severní Itálii o téměř milion vojáků, 2500 tanků mnoho dalšího vojenského materiálu.

Toto africké dobrodružství ostře kritizoval německý polní maršál Erich von Manstein. Ten jej považoval za nesmyslné plýtvání německými vojáky, kteří pak chyběli na jiných důležitějších bojištích.

Po osvobození Afriky se angloamerické jednotky vylodily v rámci operace Husky 10. července 1943 na Sicílii. To mělo velmi důležitý dopad na i na východní frontu. Ve stejné době totiž německá armáda zahájila v kurském oblouku operaci Citadela, která měla za cíl obklíčit a zničit zde umístěné jednotky Rudé armády. V reakci na sicilské vylodění 16. července 1943 nařídil Adolf Hitler, aby elitní II. tankový sbor SS, který do té doby docela úspěšně útočil na pozice Rudé armády, byl odebrán Skupině armád Jih pod velením polního maršála Mansteina a poslán do Itálie. Tím se hlavní německý útok prakticky zastavil. Manstein dobře věděl, že bez těchto tanků nemá jeho další ofenzíva smysl a ostře proti tomuto rozhodnutí u Hitlera protestoval. Ten nakonec svoje původní rozhodnutí zrušil a tanky, které už byly připraveny na vagonech k transportu na Apeninský poloostrov, vrátil Skupině armád Jih. Bylo však už pozdě, protože v klíčovém okamžiku do kurské bitvy tyto nezasáhly. V září 1943 se pak západní spojenci vylodili na jihu Itálie.

Důležitým prvkem, který oslaboval Německo a přispíval k demoralizaci německého obyvatelstva, byly i masivní nálety spojeneckých strategických bombardérů na německá města, které na sebe vázaly po celou dobu trvání minimálně milion německých vojáků, kteří rovněž chyběli na východní frontě.

Hodně toho bylo o dni D dnes napsáno kolegy blogery, výborné jsou příspěvky a Mirka Václavka a Jiřího Straška, takže já už nechci opakovat, co oni napsali, ale přiblížil bych ještě další neméně významnou účast západních spojenců na porážce hitlerovského Německa a to vylodění v severní Africe a Itálii.

Dříve se však krátce vrátím k americké válečné pomoci Sovětskému svazu, která nebyla vůbec bezvýznamná, jak se snaží lidem namluvit nekritičtí stoupenci Sovětského svazu a Ruska. Podívejme se tedy do pamětí maršála Georgije Konstantinoviče Žukova, který k tomu řekl: „Dnes se říká, že nám Spojenci nikdy nepomohli. Ale sotva lze popřít, že nám Američané dodávali obrovské množství materiálu, bez něhož bychom nemohli formovat naše zálohy, ba ani pokračovat ve válce. Dostali jsme 350 000 aut, a jakých aut! Chyběly nám výbušniny, střelný prach, neměli jsme ani čím plnit patrony do pušek. Američané nás opravdu dostali z nouze.“

Jistě, Američané dodávali Rusům důležité suroviny a materiály bez kterých by sovětský zbrojní průmysl nebyl schopen vyrábět tanky, děla, letadla a další zbraně. A klíčové byly také dodávky potravin, které mimo jiné zachránily před smrtí hladem i obyvatele obleženého Leningradu a také pomohly vojákům Rudé armády zvítězit nad německou armádou. On bojovník s prázdným žaludkem toho moc nesvede.

Rusové za Stalina vraždili i v okupovaných oblastech Pobaltí a západní Ukrajiny. V Litvě například rudoarmějci několik dnů po útoku Německa na SSSR zvěrsky umučili 76 mladých chlapců ze skautského tábora. V nemocnici v Panevežysu pak povraždili personál místní nemocnice, když předtím znásilnili zdravotní sestry. V západoukrajinském Lvově pak před ústupem Rusů NKVD povraždila stovky politických vězňů v místním žaláři.

Někteří Stalinovi příznivci tvrdí, že tento diktátor je hlavním strůjcem vítězství SSSR nad nacistickým Německem. Není to pravda. Naopak Stalin je svými nesmyslnými rozkazy zodpovědný za katastrofu a téměř zničení Rudé armády v prvním půlroce války a miliony padlých vojáků.

KHL pokulhává i v návštěvnosti a není evropskou jedničkou: Podle www.senatorskykuryr.cz je dokonce na až na čtvrtém místě! Pořadí jednotlivých soutěží v počtu návštěvníků na zápas: 1. Švýcarsko (NLA) 6872 na zápas, 2. Německo (DEL) 6343, 3. Švédsko (Elitserien) 5978, 4. Rusko (KHL) 5812! Opět drobné porovnání: V NHL chodí na zápas průměrně skoro 18 tisíc diváků.

Kanadsko-americká National Hockey League se zrodila kdysi tak, že šest klubů se domluvilo, začalo spolu hrát soutěž a postupně se přidávaly další týmy. Čili rostla přirozeným způsobem odspodu nahoru a na pevných základech. Sám špičkový ruský hokejista Alexandr Ovečkin prohlásil, že v KHL pouze tak tři, čtyři nejlepší mužstva mohou konkurovat celkům z NHL.

Ruský prezident Vladimír Putin na to šel ovšem jinak. Rozhodl se, že v Rusku vznikne špičková hokejová soutěž, která bude konkurovat té americko-kanadské a v budoucnu se stane světovou hokejovou jedničkou. KHL proto také v podstatě okopírovala vnitřní strukturu NHL a Gazprom dostal z Kremlu rozkaz celý projekt financovat. Bez jeho peněz by tato uměle nafouklá bublina už dávno splaskla.

Ovšem něco jiného jsou Putinovy rozkazy a něco jiného je pak skutečnost, která bývá v mnoha případech tristní, už proto, že chybí kvalitní příprava takových náročných akcí. A tak při zřícení letadla zahynul celý tým Lokomotivu Jaroslavl a v jednom zápase zbytečně zemřel na zástavu srdce mladý hokejista, protože sanitka odjela ze stadionu před koncem zápasu a zdravotníci neměli k dispozici defibrilátory, které umí znovu nahodit srdce.

Údaje Mezinárodního úřadu pro civilní letectví potvrzují, že letecká doprava nad Ruskem je mimořádně nebezpečné dobrodružství a poměr mrtvých k bezpečně přepraveným činí 1 : 370 000, což je na úrovni Demokratické republiky Kongo. Pro srovnání v USA je to 1 : 11 milionům. Asi proto také v celé historii NHL žádné letadlo s hráči nespadlo.

Ta zpráva na serveru iDNES nebyla ani tak překvapivá, pouze dokázala další rudý krach. Mladoboleslavská Škoda totiž vyráběla v éře socialismu spíše odpad než auta. Tři ze čtyř vozů značky Škoda vyvezené v osmdesátých letech na Západ, tedy 75%, zákazníci reklamovali kvůli vážným vadám. Socialistický průmysl si holt s kvalitou moc nerozuměl.

Nutno si přiznat, že pokud se Škodě Mladé Boleslav dařilo za komunistů prodávat auta na Západě, tak to bylo jen kvůli nízké ceně, která tak tak kopírovala výrobní náklady. Škoda 120 L a další patřily v zemích Jako Německo, Rakousko, Velká Británie a další k těm nejlevnějším.

Jasný příklad: v polovině osmdesátých let činil průměrný plat v Německu cca 2500 DM a již zmíněná Škoda 120 L stála kolem 7000 DM. Čili Němec si ji mohl koupit za necelé tři měsíční platy. Jenom pro srovnání. U nás se tehdy bralo kolem dvou a půl tisíc korun čistého, a toto auto stálo kolem 60 tisíc korun. Tento jasný důkaz čísel nepotřebuje další komentáře.

To, že ji Němci stejně moc nekupovali, je jasné. Jinak by byli pro smích širokému okolí. Tento výrobek našeho socialistického průmyslu byl na západ od našich hranic terčem moha vtipů. Pěkný je ten britský, proč že musí škodovka jezdit vždycky plná, aby když zůstane pod kopcem, ji měl kdo tlačit.
Legrace ovšem končí, když se člověk zamyslí nad tím, kam komunisté přivedli náš průmysl. K celkové zaostalosti. Za I. republiky patřila česká auta ke světové špičce. Rudá vrchnost to vzala sešupem za čtyřicet let až na samé automobilové dno. Ovšem nejen v tomto oboru, k totálnímu kolapsu přivedla celou zemi.

V prosinci 1943 podepsal v Moskvě prezident Edvard Beneš za československou stranu smlouvu se Sovětským svazem o přátelství a vzájemné pomoci. Těžko však může být přítelem někdo, kdo mně okrade a teorizuje mé blízké. A přesně tak se choval bolševický SSSR, který se za II. světové války ztotožnil s velkoruským šovinismem. Viz Stalinovo vystoupení na začátku války s nacistickým Německem z června 1941, ve kterém se dovolával ruských válečných tradic a příkladu Suvorova, Kutuzova, Nachimova a dalších. Nejde tedy jen tak oddělit Sovětský svaz a Rusko, které bylo navíc jeho největší součástí.

Skutečný přítel poskytne nezištnou pomoc v nouzi. Stalin opakovaně sliboval, že Československo bude obnoveno v předmnichovských hranicích a článek 4 již zmíněné smlouvy obsahoval pasáž o nevměšování do vnitřních záležitostí druhé země. To ruští bolševici brutálně porušili odtržením Podkarpatské Rusi, na které po příchodu Rudé armády zavedli surový teror vůči všem, kteří nechtěli připojit toto území k Sovětskému svazu, jež navíc historicky k carskému Rusku nikdy nepatřilo, ale od 11. století bylo součástí uherského království. Sovětská tajná policie NKVD (obdoba nacistického gestapa) v této nejvýchodnější části Československé republiky vraždila a zavírala do gulagů všechny, kteří chtěli obnovení předválečných poměrů.

Ze strany sovětské moci tak došlo k porušení dohody z dubna 1944, která měla zajistit obnovení čs. státní správy na osvobozeném území. To se však na Podkarpatské Rusi nestalo a ruští komunisté prohlásili, že většina místních lidi si přeje připojení k SSSR, i když o jejich skutečný názor nikdo nestál. Podkarpatsko se za sovětské vlády změnilo v oblast bídy a utrpení.

To dokazuje i příhoda špiona Augusta, který v roce 1966 cestoval s kolegy autem přes Podkarpatskou Rus a uviděl zde dvě ženy, které vykopaly ze země konzervy, které tam on se svými přáteli předtím zakopal, a vylizovaly z nich zbytky. Inu sovětský ráj.
Nelze ovšem nevzpomenout na květen 1945 v Praze, kdy NKVD začala unášet bývalé ruské emigranty, i když ti už v drtivé většině měli československé občanství, zpátky do Ruska, mnoho z nich zavraždila, další pak zavřela do gulagů, kde spousta z nich našla smrt.

Demokraticky zvolený estonský parlament tehdy přijal zákon, podle kterého mají být v zemi odstraněny všechny památníky, které by mohly urážet city obyvatel této nejmenší pobaltské republiky. Na to měl bezpochyby právo, Estoncům nemůže nikdo jiný nařizovat, co ve své zemi smí nebo nesmí!

Pro pochopení tamní situace je nutný malý historický exkurs. Sovětský svaz v duchu komunismu kombinovaného s velkoruským šovinismem okupoval v roce 1940 Estonsko. Do útoku Německa na SSSR v červnu 1941, tedy během pouhého roku, rozpoutali ruští komunističtí zločinci v zemi brutální teror, a také zavraždili asi 60 tisíc Estonců. Pro srovnání, v poměru k počtu obyvatel toto číslo výrazně předčí české oběti nacismu. Nelze se tedy divit, že místní lidé považují Rudou armádu za okupační a sochu jejího vojáka, kterou si pojmenovali výstižně jako Kolja znásilňovatel, v centru hlavního města mít nechtěli.

Někteří z deseti amerických námořníků zadržených v lednu v Íránu při výslechu prozradili příliš velké množství citlivých informací i hesla k telefonům a notebookům. Uvádí to zpráva, kterou ve čtvrtek vydalo americké námořnictvo. Podle ní zajetí Američanů předcházelo množství chyb posádek obou člunů i velitelů.

Rusové stále čekají na příležitost, jak si opět podrobit východní Evropu. Pravda jejich současná slabost jim to nedovoluje, ale to neznamená, že se o to nepokusí a cestu jim má umést jejich pátá kolona ve stylu nacistické Henleinovy Sudetetendeutsche Partei, kterou u nás nyní představují obskurní proruské spolky, například Přátelé Ruska Jiřího Vyvadila.

Žirinovského vyhrožování tedy není náhodné, on hlásá pouze to, co si Putin myslí a o co usiluje, akorát si to zatím netroufá říci tak nahlas.

Nepokoje na Majdanu pochopí každý, kdo zná poměry na Ukrajině. Janukovyč a spol. dovedli zemi k totálnímu rozvratu a dospělo to tam daleko, že člověk bez protekce nesehnal ani postel v nemocnici. Těžko se divit zdejším lidem, že chtěli změnu. Vždyť naši odboráři protestovali proti Nečasově vládě ve srovnání s tím kvůli banalitám, a Ukrajinci si těžko mohli nechat líbit daleko horší zvěrstva. Zvláště, když vidí, že nejúspěšnější postsovětskou zemí je Estonsko, které se orientuje na Západ.

většina Ukrajinců pochopila, že jim převažující orientace na Rusko nic dobrého nepřinesla, obě země se vyznačují masivní korupcí, nefunkční justicí, která není nezávislá a je poplatná politické moci, vládou oligarchů a útoky na nezávislá média.

Spojené státy čelí protestům kvůli tomu, že policisté opět zabili černochy v době, kdy nepředstavovali žádné nebezpečí. Stejně však postupovali 25. června v kalifornském Fresnu vůči bělošskému řidiči pick-upu, který neuposlechl hned jejich rozkazů. A když po dvou zásazích ležel devatenáctiletý Dylan Noble na zemi a nedal ruce za hlavu, zabili ho.

Po smutných zkušenostech s ruskou rudou nadvládou, která je ekonomicky zruinovala, se začaly orientovat na Západ. To jim evidentně prospělo. Pobaltí nyní ekonomicky prosperuje, je suverénně nejvyspělejším bývalým postsovětským regionem a prožívá nejlepší období ve své historii. Podle většiny institucí, které zveřejňují žebříčky hrubého domácího produktu na obyvatele, jsou na tom lépe než samotné Rusko. Tak dle údajů Mezinárodního měnového fondu vede Estonsko HDP 20 379 USD na obyvatele, Litva 19 125 USD, Lotyšsko 16 918 USD a Rusko pak 16 736 USD. A vzhledem k tomu, že ruská ekonomika stagnuje, se na tomto pořadí ještě dlouho nic nezmění.

Důsledkem komunistické okupace Pobaltí jsou rovněž početné ruské menšiny hlavně v Lotyšsku a Estonsku. Těm lze vzkázat jediné, žijí v zemích, které nejsou jejich a pokud v nich chtějí být i nadále, ať se přizpůsobí místním zvyklostem. V opačném případě ať jdou zpátky do Ruska, nikdo je tu nedrží.

http://dohmi.webgarden.cz/nabidka/americke-valecne-zlociny

Pro všechny tři pobaltské státy to byla velká tragédie, když byli v roce 1940 násilím připojeni k Sovětskému svazu. Bolševičtí Rusové jim nic dobrého nepřinesli, akorát zde povraždili desítky tisíc lidí včetně žen a dětí a další za nelidských podmínek poslali na Sibiř. Lidé ve vlacích s dobytčáky, které si nezadaly s nacistickými transporty do Osvětimi, umírali zimou, hlady a žízní po tisících. Nebudu tady znovu připomínat brutální teror, kterého se rudí okupanti, zvláště v letech 1940 – 41 a později od roku 1944 do poloviny padesátých let dopouštěli, ale v každém případě se jednalo o zločiny genocidy, když Rusové cíleně likvidovali vzdělané vrstvy pobaltských republik.

„Se Sovětským svazem přišla bída na zem“, toto pravdivé heslo vystihuje rovněž situaci v Litvě, Lotyšsku a Estonsku dokonale. Do začátku okupace tyto země kvetly, obchody byly plné zboží, lidem se dařilo dobře. Během roční ruské okupace do roku 1941 se všem vrstvám obyvatel prudce snížila životní úroveň, i dělníci brali menší platy než dříve a obchody se vyprázdnily. Inu socialismus.

V pobaltských zemích také kromě komunistických pořádků začala násilná rusifikace. Některé předměty se děti ve škole neučily v rodných jazycích, ale v ruštině. Skandální je příhoda z hlavní tallinské pošty z roku 1987. Tehdy místní Estonec oslovil tamního úředníka za přepážkou estonsky. To však byl Rus a seřval ho, ať mluví jako člověk (samozřejmě rusky), jinak má smůlu. Něco takového se nestalo na hlavní pražské poště v Jindřišské ulici ani za protektorátu, kde se i v dobách německé nacistické okupace Češi vždy domluvili česky. Bohužel, namísto zavražděných a vysídlených obyvatel Pobaltí, sem přicházeli Rusové, kteří na úkor místních obsazovali klíčové posty ve státní správě a ve vedení podniků.

Nelze se tedy divit, že Pobalťané měli Rusů a komunistů plné zuby a v dobách perestrojky začali bojovat o svoji nezávislost. Pravda, i za liberálního Gorbačova tekla v Litvě a Lotyšsku krev. V lednu 1989 zaútočily speciální sovětské jednotky OMON na rozhlasové a televizní centrum ve Vilniusu. Zabily přitom patnáct a zranily na pět set lidí. O týden později pak opět „omonovci“ tvořeni z drtivé většiny Rusy, násilím obsadily ministerstvo vnitra v Rize a zavraždily přitom pět lidí. To však Litevce a Lotyše nezastrašilo a statisíce jich vyrazily beze zbraní bránit vlastními těly parlamenty obou republik. Tento rozhodný odpor a statečnost lidí zabránily Kremlu v dalších masakrech.

A je to venku, humanitární pracovnice Jan Škubalová z organizace Adra, která na východě Ukrajiny pomáhá potřebným lidem, dosvědčila, že teroristé v Doněcku si z civilistů dělají živé štíty a brání jim v odchodu z města. Čili oni je nebrání, ale bezohledně využívají.

Nutno ocenit, že české humanitární organizace jako Člověk v tísni, Česká katolická charita a již zmíněná Adra pomáhají všem lidem na Ukrajině bez rozdílu a to je dobře. Ony byly na místě daleko dříve, než ona podivná ruská humanitární pomoc. Je odporné, že někomu vadí Člověk v tísni, který se tady stará o lidi, jež válka připravila o příbuzné a majetky, zajišťuje pro ně potraviny, oblečení nebo provizorní bydlení. Stejně tak se činí i další české humanitární organizace. Jestliže tato pomoc vadí Putinovým stoupencům, tak si nezdají s nacisty a muslimskými teroristy, pro něž lidé nic neznamenají a využívají je pouze pro své šílené cíle.

A paní Škubalová přímo z Doněcku potvrdila, že to byli separatisté, kteří zničili tři auta odvážející do bezpečí ženy a děti, zavraždili přitom dvacet lidí. Ono to dává smysl, Rusové a jejich pátá kolona v Doněcku a okolí nemají zájem na míru na Ukrajině, ale vyhovuje jim válka rozvrat. V ruské kultuře (tedy spíše nekulturním barbarství) má lidský život nulovou hodnotu, a proto tito ruští zločinci vraždí civilisty bez výčitek svědomí.

Stačí se podívat, co tato zločinecká separatistická banda dělala u trosek malajsijského letadla. Nezajistila místo havárie, nechala tam rabovat místní spodinu, okrádala mrtvé a nechutným necivilizovaným způsobem zacházela s lidskými ostatky. Ze zbytků letadla si stavěla palebné posty. To, že separatisté dosud nevydali věci lidí z havarovaného letadla příbuzným, rovněž vypovídá o mnohém. Inu jsou to nejen vrazi, ale i lupiči a zloději.

2003 - převrat v Gruzii. Přímou pomoc gruzínské opozici poskytoval americký velvyslanec v Tbilisi Richard Miles, toto bylo provedeno se souhlasem Bílého domu. Mimochodem, Miles má pověst jako hrobníka režimů: on jako velvyslanec v Ázerbájdžánu dostal k moci Gajdara Alieva, byl i v Jugoslávii při bombardování v předvečer svržení Slobodana Miloševiče, a také v Bulharsku, kdy parlamentní volby vyhrál Simeon Saxe-Coburg Gotha, dědic trůnu, který pak stál v čele vlády.

Kromě politické podpory, Američané poskytovalyi opozici i finanční pomoc. Například, nadace Sorose vyčlenila 500 tisíc dolarů pro radikální opoziční organizací "Kmara" ("DOST"). Financoval populární opoziční televizní stanici, která hrála klíčovou roli při podpoře "sametové revoluce", a říká se, že poskytl finanční podporu mládežnické organizace, která stála v čele pouličních protestu. Kromě toho, podle Globe and Mail, za peníze sorosovských organizací v Tbilisi speciální autobusy z různých měst dopravovaly opoziční posily z různých měst, a na náměstí před parlamentem byl obrovský displej, před kterým se scházely oponenti Shevardnadzeho.

Podle deníku, před svržením Ševardnadzeho v Tbilisi se zkoumaly způsoby a metody organizování masových protestů v Jugoslávii, což vedlo k odstoupení Miloševiče. Podle Globe and Mail, nejvíce pravděpodobný kandidát na příštího prezidenta Gruzie Michail Saakašvili získal právnický titul z New Yorku, a Soros s ním udržuje dobré osobní vztahy. Čečenští bojovníci, rekrutovaní do gruzínské armády, dostávají od Sorose doplnění ke své mzdě.

Na Kremlu by mohl viset nápis: „Adolf Hitler, náš vzor.“

Scénář je to naprosto stejný, jak nacisté, tak nyní Rusové zneužívají národnostních menšin k hrozbám brutálního násilí vůči malým sousedním zemím. Je to stejné, jako kdyby násilník přepadl na ulici dítě, vyhrožoval mu, zmlátil ho, oloupil a přihlížející mu k tomu ještě zatleskali. Přesně tak se chovají Ti, kteří Putinovy násilnické choutky obdivují.

Rusové mají v Lotyšsku i Estonsku zajištěny standardní lidská práva, existují tam školy s vyučujícím ruským jazykem, neomezeně vychází jejich tiskoviny. Když jsem byl před časem v hlavním lotyšském městě Rize, tak ve stáncích bylo více ruských novin než lotyšských. Takže výmluvy na údajně potíže ruské menšiny jsou podlou lží a pouhou záminkou k násilí.

Z pro české dějiny neblahého roku Mnichovské dohody víme, že ustupování gaunerům k dobrým koncům nevede, protože tehdy němečtí nacisté a nyní Rusové berou slušnost jako slabost. Proto řešení musí být jasné, přesunout do Pobaltí další vojáky NATO a dát Moskvě jasně najevo, že její chování je v civilizované společnosti nepřípustné a jakákoliv ruská agrese proti Pobaltí narazí na rázný odpor.