Vivat NATO!

Co Rus, to okupant!

Neslyšels pucfleku Sajmone?

Koukej zabrat hnído! *5*

Srovnání těchto dvou textů ani nepotřebuje komentář.

„Ruský prezident zdůraznil, že existuje reálné ohrožení životů a zdraví ruských občanů a krajanů na ukrajinském území,“ oznámil Kreml. Putin podle tohoto zdroje rovněž hovořil o provokativních a zločinných krocích ukrajinských ultranacionalistů, kteří jsou podle něj podporováni současnými úřady v Kyjevě.

„Vůdce vydal toto provolání: Německému lidu! Před několika měsíci bylo Německo nuceno vzíti v ochranu své soukmenovce žijící v uzavřených skupinách proti nesnesitelnému teroru Česko-Slovenska a v posledních nedělích se objevily zvýšenou měrou stejné případy. Od neděle vznikly na četných místech pusté výtržnosti, jimž však nyní znovu padli za oběť četní Němci. Každou hodinou se množí volání o pomoc postižených a pronásledovaných. Abych nyní konečně odstranil toto ohrožování míru, rozhodl jsem se poslati, počínaje dneškem do Čech a na Moravu německé vojsko.“ Národní listy 15. 3. 1939.

Ano, současný kremelský vládce si počíná jako nacistický vůdce před začátkem II. světové války. Tak jako Hitler, tak i Putin se ohánějí ochranou svých národnostních menšin v zahraničí. A tak jako nyní, i tehdy se našli „užiteční idioti“, kteří jim sedli na lep. Jistě není také náhodou, že stoupence ruského teroru tvoří hlavně komunisté, nacisté, antisemité, bývalí členové a agenti StB.

Lenin jako bolševický vůdce je přímo zodpovědný za rozpoutání rudého teroru a smrt milionů lidí. Jeho vinou trvala v Rusku až do roku 1921 občanská válka, jeho vinou vznikl hladomor v Povolží. Bylo to ještě za Leninovy vlády, kdy ve dvacátých letech minulého století Rudá armáda v boji s „kontrarevolucionáři“ na Sibiři používala proti civilistům včetně žen a dětí bojové otravné plyny. Bolševické hordy také ve dvacátých letech jako agresoři utopily v krvi nezávislou gruzínskou republiku a středoasijské samostatné státy.

A tento zločinec Lenin je stále v Rusku uctíván jako hrdina, což dokazuje i jeho mauzoleum na moskevském Rudém náměstí. Jednou si jeden britský novinář podal na kremelské tiskovce Putina s otázkou, „tak kdy ho už konečně zakopete?“ Putin odpověděl typicky útočně rusky: „Chcete snad říct, že Váš Cromwell byl lepší.“ Ale následoval zásah do živého: „No, to ne, ale my ho nikdy nevystavovali na Trafalgarském náměstí.“

A stejně tak Ukrajinci nikdy nevstavovali Banderu v Kyjevě na Majdanu. Rusové tak nemají morální právo vytýkat svým západním sousedům jeho kult, když sami velebí daleko horšího zločince.

Vladimír Putin a spol. neustále kritizují kult Bandery na Ukrajině. Měli by ovšem být zticha, protože sami oslavují masového vraha a komunistického zločince Vladimíra Iljiče Lenina, jehož sochy jsou prakticky v každém ruském městě.

Nechci se zastávat Banderovců tedy správně vojáků Ukrajinské povstalecké armády, kteří zabíjeli nevinné lidi. Na druhé straně už ukrajinští historici na konkrétních důkazech prokázali, že některé ohavné zločiny proti civilnímu obyvatelstvu z let 1943 – 45 původně přičítané UPA, byly ve skutečnosti dílem frekventantů komunistické NKVD z diverzní školy v Charkově.

Jenomže i tak byl jejich vůdce Stepan Bandera pouhým břídilem proti bolševickému zloduchovi Leninovi, na jehož rukou je krev milionů nevinných lidí. Přitom kult této zrůdy je v Rusku stále živý, v oficiálních historických publikacích podporovaných současnou kremelskou propagandou, se stále udržuje již mnohokrát vyvrácená teorie o hodném Leninovi a zlém Stalinovi. To není pravda, Lenin byl zločinec a je dobře, že i slušní ruští historici, kteří jsou bohužel nyní v menšině, to potvrzují. Mezi ně patřil také již zesnulý Dmitrij Volkogonov s výbornou publikací Lenin, počátek teroru.

Zaber pucfleku!

Přijdu si tě zkontrolovat. *5*

Tento největší stát na světě o sobě hlásal, že je země svobody, „kde tak volno dýše čelavěk,“ jak se lživé zpívá v jisté rudé propagační agitce. Pravdu ale popisuje britský renomovaný historik Orlando Figes knize Šeptem s podtitulem Soukromý život ve Stalinově Rusku. Z tohoto příběhu normálního člověka zamrazí. Jednou se dva obyčejní sovětští lidé vydali ve vlaku z Moskvy do Zagorsku (dnes Sergijev Posad). Měli strach o čemkoliv mluvit na veřejnosti, aby je náhodou nikdo nepovolaný neslyšel a oni neskončili v Gulagu nebo rovnou před popravčí četou. A tak jejich dialog během dvouhodinové cesty vypadal asi takto. Muži jen pokyvovali hlavami a vydávali téměř neartikulované skřeky ve stylu hm, aha, ehé, ha, hé atd. Strach dělá z lidí zvířata!

Z mládí si pamatuji, jak pomalu na každém rohu bilo do očí heslo: „Sovětský svaz, náš vzor.“ To ovšem dokazovalo jenom lež, hloupost a servilitu našich komunistů. Slovo vzor pro mne znamená někdo nebo něco z čeho si mohu vzít příklad, čemu se přiblížit, co stojí za to následovat. Zaostalý SSSR v mnoha oblastech na úrovni rozvojových zemí to však nebyl ani náhodou. Je proto nepochopitelné, že někdo lituje rozpadu této zločinecké země, to může být buď hlupák, nebo gauner.

Mám obavy, že Vladimír Putin se coby zdatný následovník Adolfa Hitlera chystá tuto říši zla obnovit. Ujišťuje, že po Krymu nemá žádné další územní nároky. Ale vůdce také tvrdil, že připojením Sudet k Německu jeho požadavky končí. A jistý Neville Chamberlain mu věřil. Ovšem ti, co mu jako Winston Churchill nevěřili, byli považováni za válečné štváče. Stejně jako novodobí Chamberlainové Streit, Matějka, Fojtík a další věří Putinovi. To já rád budu válečným štváčem.

Troufám si říct, že Putin se pod záminkou ochrany tamních ruských menšin zaměří nyní na Estonsko a Lotyšsko, které jsou ovšem členy NATO. Pobaltí by proto mělo vypracovat nový plán obrany svých zemí před ruskou agresí a pozvat do země natrvalo silné americké jednotky. Ty by ruské násilníky zchladily.

Soukmenovci! Zavolejte Ovčáčkovi, Zemanovi i ostatním KáGéBákům. Je potřeba tu demokratickou pravdu překlikat. Zaspala i naše fašistická ambasáda! Vyvodím z toho důsledky. Gulag je nemine!

Smutnou sovětskou skutečnost drsně a bez příkras vystihuje rovněž Zvláštní zpráva 4 z šedesátých let minulého století od českých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kteří tuto zemi poznali dokonale. A ti otevřeně napsali o tom, že produktivita práce v SSSR je oproti USA ani ne poloviční. Jinak to být ani nemohlo, když například v Kazachstánu zůstávaly nesklizeny i dvě třetiny obilnin, atak tomu bylo i jinde v celé zemi.

Dále oba cestovatelé viděli na vlastní oči, jak na cestě mezi Alma-Atou a Taškentem potkali 84 kombajnů, z čehož jich v akci bylo jen 14, ostatní ve dne a ideálním počasí stály.

Další zápisy jsou rovněž tristní. „V roce 1950 byl otevřen železniční most přes Angaru na tamní nové trati. Ale o pět let později byla trať i s mostem odsouzena k zaplavení. Překotně se postavilo 240 km trati Bratsk-Železnogorsk, po níž však rychlík nemůže jet rychlostí větší než 25 km/h….
Holou skutečností je, že až na některé výjimky je úroveň služeb obyvatelstvu na úrovni a často i pod úrovní některých rozvojových zemí. V SSSR se nechodí kupovat, ale shánět…“
V šedesátých letech se v SSSR stavělo 100 až 500 km asfaltových silnic ročně, v Brasilii mnohonásobně víc. V důsledku nedostatku kvalitních silnic přicházel SSSR o 3 miliardy rublů ročně. Tak třeba z jistého kolchozu vedla k nádraží třicet kilometrů daleko jen blátivá polňačka, a za dešťů kolchozní nákladní auta doprovázel pásový traktor, který je vytahoval z bahna. Kolchoz za třicet let existence tak zaplatil pětkrát víc, než kdyby k němu vedla normální asfaltka.
Od konce války do poloviny šedesátých let se do nových bytů nastěhovalo asi 40% sovětských obyvatel. V letech 1949 až 1964 dostalo v SRN nové byty o průměrné velikosti 75,2 m2 45,7% obyvatel, z čehož 74% byly čtyř a vícepokojové! Lidé v kapitalistickém západním Německu dostávali ovšem celé byty, nikoliv jen jejich části. V Sovětském svazu byly totiž obvyklé komunálky, čili společné byty, ve kterých jedna rodina dostala pouze vlastní pokoj, ale kuchyni a sociální zařízení měla společné třeba i s dvaceti dalšími nájemníky.