Novější Starší

Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit
  • Jediná hezká věc z UA

    http://www.navratdoreality.cz/index.php?p=view&id=23289
  • Tak další nafouknutá bublinka splaskla. Putinův fans klub lhal, že ukrajinští Češi se bojí místních nacionalistů. V dopise, který však poslali českému prezidentovi Miloši Zemanovi a dalším politikům, Češi z Ukrajiny napsali, že z místních ukrajinských obyvatel strach nemají, ale bojí se války, která by začala v případě ruské agrese.
    Kreml používá těch nejhorších pomluv a lží, nicméně pravda nakonec vyšla najevo. Naše nejdříve ministerstvo zahraničí nejdříve odmítlo přestěhování volyňských Čechů zpět do vlasti, protože je k tomu vedou ekonomické a nikoliv politické důvody. Nyní ukrajinští Češi tvrdí, že byli špatně pochopeni, žádné nebezpečí od místních jim nehrozí, ale bojí se války. Ta by ovšem začala jen v případě, že by Rusové vtrhli na Ukrajinu.

    V sobotní příloze LN Orientace vyšel vynikající rozhovor Petry Procházkové s e špičkovým ruským historikem 19. a 20. století - profesorem Andrejem Zubovem, který byl za kritiku Putina vyhozen z práce, Moskevské státní univerzity mezinárodních vztahů (MGIMO).
    Ten mimo jiné uvedl, že komunistická sovětská NKVD zavraždila tisíckrát více lidí než těch, kteří byli zabiti ve jménu Stěpana Bandery. Přitom sochy Lenina a ulice pojmenované po tomto masovém zločinci v ruských městech nevadí, ale Banderovy ano. Také Ukrajinci nevystavují Banderovu mumii v Kyjevě na Majdanu.

    Banderovci reagovali nepřiměřeně na předchozí polský nacionalismus, komunistický a nacistický teror ve své zemi. To je fakt. Ovšem i Češi začali po květnu 1945 vraždit v Sudetech německé civilisty včetně žen a dětí. Lze to pochopit jako reakci na předchozí nacistický teror, ale ukrajinští Banderovci měli pro svoji tvrdost daleko víc důvodů než Češi.
    V každém případě se však potvrdilo, že z Banderovců Češi na Ukrajině strach nemají.
  • Velkým problémem jsou v Estonsku a zvláště v Lotyšsku silné ruské menšiny. V souladu s mezinárodním právem bylo přiznáno občanství Rusům, kteří v Pobaltí žili před okupací v roce 1940. Ti, co přišli za okupace, je mohou získat po splnění určitých podmínek, mimo jiné složení jazykové zkoušky z místního jazyka. Ovšem mezinárodní právo je na straně Pobaltí. Příslušníci národa okupantů (v tomto případě Rusů), kteří sloužili okupační moci v armádě, policii a dalších ozbrojených složkách, státní správě nemají v okupované zemi nárok na státní občanství. A to se týká i jejich potomků! Mám za to, že by Češi také nedávali občanství Němcům a jejich rodinám, kteří sem přišli za války a pracovali například na gestapu. A jak by mělo Pobaltí reagovat v případě ruských násilností? Jednoduše, takové lidi by bylo třeba buď internovat, nebo v případě, že nemají místní občanství vyhostit.

    Ruský velvyslanec v Lotyšsku již nabídl tamním Rusům ruské pasy, což je jasné vměšování do vnitřních záležitostí cizí země. Rusko také nedávno vyzvalo Lotyšsko, aby řešilo problém s tzv. neobčany (Rusové bez lotyšského občanství). Cože Lotyši právem chápu jako skrytou výhružku. Ano, i nacistické Německo před Mnichovem opakovaně vyzývalo Československo ke splnění „spravedlivých“ požadavků sudetských Němců, pak začalo provokovat násilnosti a vyzbrojovat sudetoněmecký Freikorps. Vše svědčí proto, že osvědčený nacistický scénář by kremelští jestřábi nyní rádi zopakovali. V Rusku jsou totiž ve skutečnosti stále u moci komunisté zkřížení s velkoruským šovinismem a klíčové posty drží bývalí generálové KGB.
  • Rusové se v Pobaltí vůči Litevcům Lotyšům a Estoncům rovněž dopustili genocidy. Jejím důkazem jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.

    Jistý americký publicista popisoval situaci na hlavní poště v estonském hlavním městě Tallinu v roce 1987. Nějaký Estonec promluvil na ruského úředníka estonsky, načež dostal vynadáno, ať mluví jako člověk, tedy rusky. Podotýkám, že i za protektorátu mluvili Pražané na hlavní poště v Jindřišské ulici česky a nikoliv německy.

    Nelze se tedy divit, Litevcům, Lotyšům a Estoncům, že nechtěli být součástí SSSR a v lidových referendech na jaře roku 1991 se rozhodli pro nezávislost. V Litvě z 84,7% registrovaných voličů jich 90,47% hlasovalo pro nezávislost. V Lotyšsku z 84,7% voličů jich bylo pro samostatnost 73,7%., v Estonsku z 82,9% 77,8%. Poté získaly všechny tři pobaltské republiky nezávislost.

    Je rovněž logické, že po smutných historických zkušenostech s výbojným ruským medvědem vstoupily pobaltské republiky podporované drtivou většinou svých obyvatel v roce 2004 do NATO, od kterého právem očekávají obranu své státnosti.
  • . Karel Kryl poznal na vlastní kůži zlo komunismu a jeho cesta ke katolicismu tak byla svým způsobem logická.

    Když bylo malému Karlovi šest let, přišla k nim domů, nevítaná návštěva. Jeho rodina měla v Kroměříži, kde se narodil, tiskařskou dílnu, a tlupa komunistických násilníků jim rozbila po únorovém komunistickém puči v roce 1948 tiskařské stroje. O něco později již na základní škole, nechala soudružka učitelka zkopat Karla Kryla nejsilnějším žákem ve třídě, protože nechtěl vstoupit do pionýra. Nelze se tedy divit, že takové zážitky jej přesvědčily, že komunisté jsou zlem, se kterým se nelze smířit.
  • Wajdovo dílo opět připomíná, že socialismus a nejen ten polský byl jedním velkým podvodem na lidech. Zaklínal se pracujícími, ale ve skutečnosti mu na nich nezáleželo. Film začíná událostmi v prosinci 1970 v Gdaňsku, kdy polský komunistický režim brutálně potlačil protesty dělníků proti zdražování potravin a šedesát z nich vojáci a policisté přitom zavraždili. Zatčené pak policisté brutálně mlátili na služebnách.

    Zaměstnanci v gdaňských loděnicích byli nuceni pracovat bez ochranných pomůcek, což samozřejmě škodilo jejich zdraví. Na tom však nezáleželo, důležité bylo splnění plánu. To však bylo nemožné i z toho důvodu, že výroba často stála kvůli častým výpadkům elektřiny. Nicméně komunisté svoji neschopnost chtěli přenést na pracovníky loděnic a na pracovním setkání po nich chtěli, aby si dobrovolně odsouhlasili snížení platů. Walesa jako první spustil povyk, že proč mají dělníci trpět za to, že nešla elektřina, lidé se bouřili a kromě navrhovatele všichni hlasovali proti. To dokazuje obrovskou sílu a statečnost Poláků, kteří se takovým rudým svinstvům dokázali rázně bránit. Čecháčci by se v takových situacích chovali jak stádo poslušných ovcí.

    Film pak ukazuje známé události roku 1980, stávkové bouře, které z Gdaňska zaplavily celou zemi, vyhlášení výjimečného stavu v prosinci o rok později, po kterém Walesa skončil v internaci. Úžasná je scéna, kdy za ním z Varšavy přijede nějaký rudý emisar s tím, že ho přece nikdo nevězní, a on je hostem předsedy vlády. Když však chtěl odejít, stál před dveřmi voják s namířeným samopalem. Typické komunistické jednání. Jeden z polských estébáků mu také řekl, že Kreml by si přál, aby nežil. Čili ruští komunisté by se nezastavili ani před jeho vraždou. Tak byl pro ně nebezpečný.
    V tom se koneckonců nemýlili. Komunistická moc přivedla Polsko do totálního ekonomického krachu. Obchody zely prázdnotou, některé potraviny byly na příděl, a k dostání nebyly třeba ani jehly a nitě. Polským soudruhům kvůli vlastní neschopnosti nezbylo nic jiného než začít vyjednávat opozicí.
  • Hodně toho bylo o dni D dnes napsáno kolegy blogery, výborné jsou příspěvky a Mirka Václavka a Jiřího Straška, takže já už nechci opakovat, co oni napsali, ale přiblížil bych ještě další neméně významnou účast západních spojenců na porážce hitlerovského Německa a to vylodění v severní Africe a Itálii.

    Dříve se však krátce vrátím k americké válečné pomoci Sovětskému svazu, která nebyla vůbec bezvýznamná, jak se snaží lidem namluvit nekritičtí stoupenci Sovětského svazu a Ruska. Podívejme se tedy do pamětí maršála Georgije Konstantinoviče Žukova, který k tomu řekl: „Dnes se říká, že nám Spojenci nikdy nepomohli. Ale sotva lze popřít, že nám Američané dodávali obrovské množství materiálu, bez něhož bychom nemohli formovat naše zálohy, ba ani pokračovat ve válce. Dostali jsme 350 000 aut, a jakých aut! Chyběly nám výbušniny, střelný prach, neměli jsme ani čím plnit patrony do pušek. Američané nás opravdu dostali z nouze.“

    Jistě, Američané dodávali Rusům důležité suroviny a materiály bez kterých by sovětský zbrojní průmysl nebyl schopen vyrábět tanky, děla, letadla a další zbraně. A klíčové byly také dodávky potravin, které mimo jiné zachránily před smrtí hladem i obyvatele obleženého Leningradu a také pomohly vojákům Rudé armády zvítězit nad německou armádou. On bojovník s prázdným žaludkem toho moc nesvede.
    • Američané slíbili Rusům, že jejich armáda vstoupí do přímého boje s nacistickým Německem a jeho spojenci nejpozději do konce roku 1942. To se také stalo, protože 8. listopadu 1942 začala operace Torch, při níž se angloamerické jednotky vylodily v severní Africe. To byl de facto konec německých a italských jednotek v této oblasti, protože od východu je před sebou tlačila 8. britská armáda vedena maršálem Bernardem Lawem Montgomerym a od Západu nyní Američané. Na konec do kouta zahnaný Afrikakorps kapituloval společně se zbylými Italy v květnu 1943 v Tunisku. Spojenci zajali na čtvrt milionů vojáků Osy (zhruba stejný počet nepřátel zajali Rusové u Stalingradu). Celkově Němci a jejich spojenci přišli v severní Itálii o téměř milion vojáků, 2500 tanků mnoho dalšího vojenského materiálu.

      Toto africké dobrodružství ostře kritizoval německý polní maršál Erich von Manstein. Ten jej považoval za nesmyslné plýtvání německými vojáky, kteří pak chyběli na jiných důležitějších bojištích.

      Po osvobození Afriky se angloamerické jednotky vylodily v rámci operace Husky 10. července 1943 na Sicílii. To mělo velmi důležitý dopad na i na východní frontu. Ve stejné době totiž německá armáda zahájila v kurském oblouku operaci Citadela, která měla za cíl obklíčit a zničit zde umístěné jednotky Rudé armády. V reakci na sicilské vylodění 16. července 1943 nařídil Adolf Hitler, aby elitní II. tankový sbor SS, který do té doby docela úspěšně útočil na pozice Rudé armády, byl odebrán Skupině armád Jih pod velením polního maršála Mansteina a poslán do Itálie. Tím se hlavní německý útok prakticky zastavil. Manstein dobře věděl, že bez těchto tanků nemá jeho další ofenzíva smysl a ostře proti tomuto rozhodnutí u Hitlera protestoval. Ten nakonec svoje původní rozhodnutí zrušil a tanky, které už byly připraveny na vagonech k transportu na Apeninský poloostrov, vrátil Skupině armád Jih. Bylo však už pozdě, protože v klíčovém okamžiku do kurské bitvy tyto nezasáhly. V září 1943 se pak západní spojenci vylodili na jihu Itálie.

      Důležitým prvkem, který oslaboval Německo a přispíval k demoralizaci německého obyvatelstva, byly i masivní nálety spojeneckých strategických bombardérů na německá města, které na sebe vázaly po celou dobu trvání minimálně milion německých vojáků, kteří rovněž chyběli na východní frontě.
  • Rusové za Stalina vraždili i v okupovaných oblastech Pobaltí a západní Ukrajiny. V Litvě například rudoarmějci několik dnů po útoku Německa na SSSR zvěrsky umučili 76 mladých chlapců ze skautského tábora. V nemocnici v Panevežysu pak povraždili personál místní nemocnice, když předtím znásilnili zdravotní sestry. V západoukrajinském Lvově pak před ústupem Rusů NKVD povraždila stovky politických vězňů v místním žaláři.

    Někteří Stalinovi příznivci tvrdí, že tento diktátor je hlavním strůjcem vítězství SSSR nad nacistickým Německem. Není to pravda. Naopak Stalin je svými nesmyslnými rozkazy zodpovědný za katastrofu a téměř zničení Rudé armády v prvním půlroce války a miliony padlých vojáků.
  • Kanadsko-americká National Hockey League se zrodila kdysi tak, že šest klubů se domluvilo, začalo spolu hrát soutěž a postupně se přidávaly další týmy. Čili rostla přirozeným způsobem odspodu nahoru a na pevných základech. Sám špičkový ruský hokejista Alexandr Ovečkin prohlásil, že v KHL pouze tak tři, čtyři nejlepší mužstva mohou konkurovat celkům z NHL.

    Ruský prezident Vladimír Putin na to šel ovšem jinak. Rozhodl se, že v Rusku vznikne špičková hokejová soutěž, která bude konkurovat té americko-kanadské a v budoucnu se stane světovou hokejovou jedničkou. KHL proto také v podstatě okopírovala vnitřní strukturu NHL a Gazprom dostal z Kremlu rozkaz celý projekt financovat. Bez jeho peněz by tato uměle nafouklá bublina už dávno splaskla.

    Ovšem něco jiného jsou Putinovy rozkazy a něco jiného je pak skutečnost, která bývá v mnoha případech tristní, už proto, že chybí kvalitní příprava takových náročných akcí. A tak při zřícení letadla zahynul celý tým Lokomotivu Jaroslavl a v jednom zápase zbytečně zemřel na zástavu srdce mladý hokejista, protože sanitka odjela ze stadionu před koncem zápasu a zdravotníci neměli k dispozici defibrilátory, které umí znovu nahodit srdce.

    Údaje Mezinárodního úřadu pro civilní letectví potvrzují, že letecká doprava nad Ruskem je mimořádně nebezpečné dobrodružství a poměr mrtvých k bezpečně přepraveným činí 1 : 370 000, což je na úrovni Demokratické republiky Kongo. Pro srovnání v USA je to 1 : 11 milionům. Asi proto také v celé historii NHL žádné letadlo s hráči nespadlo.
    • KHL pokulhává i v návštěvnosti a není evropskou jedničkou: Podle www.senatorskykuryr.cz je dokonce na až na čtvrtém místě! Pořadí jednotlivých soutěží v počtu návštěvníků na zápas: 1. Švýcarsko (NLA) 6872 na zápas, 2. Německo (DEL) 6343, 3. Švédsko (Elitserien) 5978, 4. Rusko (KHL) 5812! Opět drobné porovnání: V NHL chodí na zápas průměrně skoro 18 tisíc diváků.
      • pořád lepší než my
  • Ta zpráva na serveru iDNES nebyla ani tak překvapivá, pouze dokázala další rudý krach. Mladoboleslavská Škoda totiž vyráběla v éře socialismu spíše odpad než auta. Tři ze čtyř vozů značky Škoda vyvezené v osmdesátých letech na Západ, tedy 75%, zákazníci reklamovali kvůli vážným vadám. Socialistický průmysl si holt s kvalitou moc nerozuměl.

    Nutno si přiznat, že pokud se Škodě Mladé Boleslav dařilo za komunistů prodávat auta na Západě, tak to bylo jen kvůli nízké ceně, která tak tak kopírovala výrobní náklady. Škoda 120 L a další patřily v zemích Jako Německo, Rakousko, Velká Británie a další k těm nejlevnějším.

    Jasný příklad: v polovině osmdesátých let činil průměrný plat v Německu cca 2500 DM a již zmíněná Škoda 120 L stála kolem 7000 DM. Čili Němec si ji mohl koupit za necelé tři měsíční platy. Jenom pro srovnání. U nás se tehdy bralo kolem dvou a půl tisíc korun čistého, a toto auto stálo kolem 60 tisíc korun. Tento jasný důkaz čísel nepotřebuje další komentáře.

    To, že ji Němci stejně moc nekupovali, je jasné. Jinak by byli pro smích širokému okolí. Tento výrobek našeho socialistického průmyslu byl na západ od našich hranic terčem moha vtipů. Pěkný je ten britský, proč že musí škodovka jezdit vždycky plná, aby když zůstane pod kopcem, ji měl kdo tlačit.
    Legrace ovšem končí, když se člověk zamyslí nad tím, kam komunisté přivedli náš průmysl. K celkové zaostalosti. Za I. republiky patřila česká auta ke světové špičce. Rudá vrchnost to vzala sešupem za čtyřicet let až na samé automobilové dno. Ovšem nejen v tomto oboru, k totálnímu kolapsu přivedla celou zemi.

Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit
Novější Starší