Je samozřejmé, že seriozní analýza nové bezpečnostní strategie USA, kterou představil prezident Trump a souvisejících dokumentů zabere víc času a prostoru, než mám teď k dispozici já (jen samotná Strategie je dokument o téměř šedesáti stránkách), ale rád bych, aby se nad tímto dokumentem zamysleli i další čeští politici, analytici, novináři a další zodpovědní činitelé, zejména ti, kteří zpravidla nekriticky a slepě jásají nad každým krokem USA v oblasti bezpečnostní, vojenské a nejnověji jaderné politiky a podporují jakýkoliv její krok a požadavek. Je snad tak těžké si všimnout, že naše zájmy (ať už mluvíme o naší republice, EU, nebo Evropě jako celku) nejsou totožné s těmi, které formuluje a hájí nová Strategie národní bezpečnosti pod heslem »AMERIKA PŘEDEVŠÍM« a chovat se podle toho, tedy hledat nějakou větší shodu při formulování priorit české zahraniční politiky?

Další »metla a hrozby«

Teprve po revizionistech následuje další »metla«, a to »darebácké státy«, tedy Irán a Severní Korea, a teprve po nich další hrozby v podobě nadnárodních a regionálních organizací a struktur, především džihádistické teroristické organizace.

U íránsko-korejského problému bych se možná na chvilku zastavil. Asi se shodneme, že to byl v posledním roce také americký prezident a politika USA, kdo zbytečně vyhrotil korejskou krizi, kdy jeho opakované výhrůžky přispěly k další eskalaci napětí, které hrozilo přerůst ve válku, a to dokonce jadernou. Současně ale žádal prezident Trump opakovaně jak ČLR, tak Rusko, aby pomohly zatlačit na KLDR a přivést ji k souhlasu s jednáním o »jaderné smlouvě« podobné té íránské. A obě mocnosti souhlasily a do úsilí se zapojily. Když se ale potom konala v Kanadě na toto téma mezinárodní konference, tak ani Rusko, ani Čína pozvány nebyly, a aby Korejcům rozhodování usnadnil, prohlásil Trump v lednu, když podepisoval prodloužení závaznosti obdobné íránské smlouvy pro USA o dalších 120 dnů, že je to naposledy, a že následovat musí její revize. Tak tomu se v mezinárodních vztazích říká »opatření k posílení důvěry«. Tak jak to tedy vlastně je? Myslím, že už tak je korejská důvěra k USA téměř na nule (a pochopitelně to platí zjevně i opačně).

Jakkoli ale někdy působí americká politika v různých oblastech chaotickým dojmem, určitě bych nedoporučoval nechat se tím uchlácholit. Někdy mám pocit, není-li to taktika. Protože nehledě na předvolební prohlášení a sliby se zdá, že reálné výsledky jsou zřejmé a jdou stále stejným směrem. Spíše směrem militarizace, než odzbrojování materiálně i v myšlení, spíše směrem konfrontace, než hledání konsensu, spíše cestou zvyšování agresivity, než trpělivého snižování napětí. Tady by se snad hodilo připomenout, že »po ovoci stromů poznáš«,

Starý koncept

V první řadě se vrací ke starému konceptu, že základním prvkem historie, který platí znovu i dnes, je boj o moc. Proto i jeden ze čtyř pilířů strategie je nazván Mír prostřednictvím síly. A tu sílu je třeba uplatňovat především ve vztahu k oběma »revizionistickým« státům. Vůbec jsou Čína a Rusko v dokumentu zmiňovány téměř na každé stránce. Pravda, Čína o něco častěji.

Dostatečně ilustrativní je, myslím i záměr »hledat oblasti spolupráce s konkurenty z pozice síly především tím, že zajistí, že naší vojenské síle nebude rovno«, nebo tvrzení, že strategie je »realistická, protože uznává ústřední roli síly v mezinárodní politice«. Leccos pak signalizuje i to, že se charakterizuje jako »principiální, protože je založena na poznání, že prosazování amerických principů šíří mír a prosperitu po celém světě«. Jen si nejsem úplně jist, jestli by s tím souhlasili všichni ti, kteří mají s takovým prosazováním amerických principů zkušenosti z posledních dvou desetiletí. Nemám ale pochyb o tom, že takové pojetí přivítají i někteří představitelé silových resortů v Moskvě (a samozřejmě nejen v Moskvě), protože to bude pro ně jistě vítaná záminka, aby požadovali o něco větší podíl na koláči státního rozpočtu, než bylo původně plánováno.

Rusko vůbec slouží velice často jako nástroj, případně přímý, nebo nepřímý důvod, nebo lépe řečeno záminka, proč je nutno tam, či onde přitvrdit, připlatit, přezbrojit, či navýšit zbrojní potenciál. Na to jsme si už koneckonců zvykli. Co je ale bezesporu nové, že jsou to tentokrát USA, kdo si stěžují na vměšování do vnitřních záležitostí ze strany Ruska. V minulosti jsme bývali zvyklí na podobné stesky spíše z opačné strany. V této atmosféře je možná i snadnější porozumět dnešní obecné rusofobii, která dokonce v těchto týdnech dostala téměř kvalitu nové olympijské disciplíny. Ale to sem nepatří, to jen tak na okraj.

Předvolební manifest?

Jak už to v USA bývá a jinak by asi ani nemohlo být, má člověk chvílemi pocit, že dokument je určen především Američanům a chvílemi dělá spíš dojem nějakého předvolebního manifestu amerických republikánů. Problém je v tom, že si prostě zaslouží pečlivého studia a analýzy a jistě je dnes na mnoha úrovních jejich předmětem.

Vždyť přes všechny dramatické změny jsou Spojené státy stále ještě vojensky, ekonomicky, finančně a zřejmě i technologicky nejsilnější zemí světa, reprezentují a prosazují zájmy klíčových globálních kapitálových skupin a jejich chování rozhodujícím způsobem ovlivňuje situaci ve světě. A to ať už pozitivně, tak zejména negativně. A to nemluvím o jejich jaderném arsenálu.

Žel z tohoto hlediska mám ze Strategie ty nejhorší pocity. Když odmyslím její konstatování, že se ve světě leccos změnilo, konstatuje i to, že pro USA vyrostli významní konkurenti v podobě právě ČLR a Ruské federace, ale staví se k tomu typicky »americky«. Jednak toho podle ní dosáhly oba státy vlastně švindlem, protože zneužily »naší dobré vůle«, za druhé nenechává nikoho na pochybách, že to tak, stručně řečeno, nenechá, a že si, jinými slovy, o nějakém tom multipolárním světě vzájemně výhodné a rovnoprávné spolupráce můžeme nechat jen zdát. Dokonce pro Čínu a Rusko, oba nové hlavní protivníky, vymysleli v Bílém domě nový termín: »REVIZIONISTICKÉ STÁTY«. Tedy státy, které by chtěly revidovat naprosto výsadní postavení USA i heslo »AMERICA FIRST«, a tím prý chtějí zpochybňovat americkou moc, vliv a zájmy. Ale to, že stav, který nastal před třiceti lety, kdy se USA nečekaně staly jasným hegemonem a po dlouhá léta si mohly dělat ve světě, co chtěly, už nenávratně skončil, to snad už pochopil každý a evidentně si toho jsou vědomi i v Bílém domě. Jak už jsem ale uvedl, reagují po svém.

Vojtěch Filip: Co nás čeká při výměně hegemona

Na přelomu listopadu a prosince loňského roku jsem se v Pekingu zúčastnil velmi reprezentativního setkání, které organizovala Komunistická strana Číny s představiteli desítek vládnoucích a rozhodujících politických stran a osobností z celého světa.

Setkání nejen na mne udělalo velký dojem a musím se přiznat, že obsah většiny vystoupení vyzníval jako jasný důkaz, že sledujeme postupnou změnu rozhodování ve světě, pro některé výměnu hegemona, pro další přinejmenším nejvýznamnější změnu poměru sil na planetě. Je předčasné hodnotit, jak daleko tento vývoj skutečně dospěl, ale je jasné, že pokud tomu tak skutečně je, hrozí vždy riziko, že ten dosud nejsilnější, který začíná ztrácet, může situaci ustát a reagovat na ni racionálně a minimalizovat škody pro sebe i rizika pro ostatní, může ale také kolem sebe začít obrazně řečeno kopat. A to nejsou samozřejmě jediné dramatické změny, kterých jsme svědky. Navíc Trumpova zahraniční politika je zatím všeobecně považována za impulzivní a chaotickou, bez nějakého strategického ukotvení a nepříliš korespondující s předvolebními sliby.

Z toho důvodu jsem byl samozřejmě zvědav na novou Národní bezpečnostní strategii USA, kterou měl Donald Trump, stejně jako jeho předchůdci, předložit veřejnosti, což také koncem prosince udělal. A vzápětí následovaly další dokumenty Trumpovy administrativy, které na tuto strategii navazují.

JAŠKO Bernard

Černová

příslušník SNB

věznice Bratislava


17.02.1950

Mrtví rolníci v Las Vegas? Bohatí zbohatli ještě víc

Zatímco někdo možná vidí příčinu zvyšování počtu mrtvých v Las Vegas po zmasakrování 59 lidí a více než pěti set zraněných jen v tom, že pokusy o jejich záchranu selhaly, možná je to i tím, žebohatí z toho budou štědře profitovat.
V Zemi svobody, kde, jak podotýká Michael Parenti (soudobý am. politolog a historik; pozn. překl.), horních 0,25 procenta vlastní přes polovinu investičního bohatství, bohatí bohatnou, když se děje něco zlého. Války, věznění, nemoci, zranění, úmrtí a přírodní katastrofy jsou možná zlé pro nás rolníky, ale bohatí na nich rychle vydělávají.
Víte, omezení prodeje zbraní mnoha způsoby snižuje zisky. Především střelných zbraní a potřebné munice, zásobníků, trojnožek, puškových zaměřovačů a dalších s nimi spjatých součástek a doplňků střelných zbraní, každoročně s miliardovými zisky. To ale není ani polovina zisku.
Bohatí také profitují z toho, co nás míjí coby „zdravotní péče“ v zemi svobody, a shrabují miliardové zisky z bolesti a utrpení víc než jakýkoli národ na Zemi. Střelec z Las Vegas přinesl boháčům miliony dolarů na zisku ze soukromých nemocnic, zdravotních pojišťoven a na provizích farmaceutů, protože jsme jediný průmyslově rozvinutý národ bez systému zdravotní péče pro svůj lid. Bohatí také vlastní většinu pohřebních ústavů, zakoupených v posledních desetiletích a často držících stará rodinná jména, za nimiž se tváří jako drobné podniky. Bohatí k tomu, že profitují z toho, že my jsme střílení, vydělávají jmění z našich úmrtí.
Takže lze se něčemu divit v národě, jehož zvolení činovníci berou pení ze na kampaně od zbrojní lobby, léčivou mafie a dalších gangsterů, kteří tahají za jejich loutkové šňůrky, a praktická kontrola není povolená?
Plutokrati ani jejich lokajové se nestarají o Druhý dodatek (ústavy). Kdyby nevydělávali miliardy na umožnění prodeje střelných zbraní psychopatům, můžete vsadit hlavu, že by prodej těchto zbraní byl pod přijatelnou kontrolou, jakmile by Kongres zastavil jejich držení. Stejně tak kdyby nevydělávali miliardy na znečišťování životního prostředí, dovolili by nám mít čistou biosféru. Kdyby nevydělávali miliardy na nesmyslných válkách, směli bychom žít v míru.
A kdyby nevydělávali miliardy na tom, že kontrolují běžné sdělovací prostředky, naši občané by byli vyzbrojeni fakty namísto nesmyslů, jež vanou z masivně živené propagandy pomocí sitkomů, dramat a večerních „zpráv“.
Autor: Jack Balkwill

Práci nám neberou roboti, ale firmy
Vytvářejí robotickou ekonomiku s levnými stroji, jež nepožadují mzdu ani zdravotní péči
Někde ve vaší budoucnosti je robot. Ne nějaký z těch roztomilých malých, práci šetřících automatů jako vysavač „Roomba“. Vzdálena tomu, aby vás chránila před prací navíc, je tahle nová vlna robotů vnesena na vaše pracoviště, aby chránila podnikové bossy před tím, aby vás platili za to, že pro ně pracujete.
Ach tak, možná si myslíte - ne na moje pracoviště, já nejsem tovární dělník - mám vysokoškolský diplom a pracuji hlavou, takže žádný směšný přístroj, vykonávající mechanické úkoly, mi práci vzít nemůže.
Ale pozor, tohle jsou „myslící mašinky“, napěchované složitými nervovými sítěmi a superrychlými algoritmickými počítači, jež operují v synchronizaci a fungují mnohem víc jako shluk specializovaných buněk v lidském mozku. Tyhle inteligentní roboti mají rychle se rozvíjející schopnost pozorovat, číst a sebevzdělávat, a dokonce mohou vyrábět a učit další roboty. Nejen že vytlačují dělníky z masa a kostí z továrních montážních linek, ale miliony z nich jsou teď umisťovány do odborných, řídících, tvůrčích a dalších povolání, o kterých se dříve předpokládalo, že jsou jistou doménou vysoce vzdělaných, lépe placených lidí . . . možná dokonce i vás.
Aby bylo jasno, nejsou to roboti, kdo vám bere práci, ale podnikoví šmelináři, spekulanti.
Vytvářejí robotickou ekonomiku, aby tak vytlačili vás i mne nepříliš drahými stroji, jež nepožadují vyšší mzdy nebo zdravotní péči, neberou si nemocenskou ani dovolenou a neorganizují odbory, neženou se do soudních sporů, nevolí prodělnické politiky.
Má to být plutokratická utopie, tvořená podnikovými elitami a pro ně - a oni na to tlačí tvrdě a rychle, v naději, že my lidé nepovstaneme dřív, než bude příliš pozdě.
Vaším nepřítelem nejsou roboti, ale podnikoví bossové, bankéři a různí podražci, kteří vlastní roboty, a pro všechny z nás, kterým hrozí, že budou odhozeni, je nejvyšší čas se vzbouřit proti jejich společensky destruktivní chamtivosti.
Jim Hightower 25. října 2017 Sloupkař „OtherWords“ (Jiným slovem) Jim Hightower je rozhlasový komentátor, spisovatel a řečník. Je také vydavatel populistického zpravodaje The Hightower Lowdown. http://www.intrepidreport.com/archives/22475

JANOUCH Jiří


Vyklice

dělník

věznice Praha Pankrác

21.10.1950

28. Socialistický svaz mládeže - Srí Lanka
29. Socialistický svaz studentů - Srí Lanka
30. Revoluční komunistická mládež - Švédsko
31. Komunistická mládež Švýcarska
32. Syrská komunistický svaz mládeže - mládež Khaleda Bakdashe
33. Komunistická mládež Turecka
34. Leninský komunistický svaz mládeže Ukrajiny
35. Liga mladých komunistů USA
36. Komunistická mládež Venezuely