Prospěch z něho měly ty děti, jejichž rodiče měli příliš vysoký příjem na to, aby dosáhli na dětské přídavky Medicaid, ale ne dost vysoký na to, aby si mohli koupit soukromé zdravotní pojištění. Od roku 2015 spadla míra nepojištěných dětí ve Spojených státech ze 13,9 na 4,5 procenta. CHIP měl být znovu autorizován v září 2017, ale nestalo se tak.

Od tehdy do 22. ledna 2108 se zdálo, že by mohlo zaniknout zdravotní pojištění pro miliony dětí. Onoho dne ale vzešel souhlas s obnovou CHIP, i když jen jakou součást dohody k dočasnému financování federální vládou. Myšlenka, aby ochrana dětského zdraví závisela na vyjednávání o problémech s ním nesouvisejících, naznačuje nejistotu záruk pro přežití dětí ve Spojených státech.

Je jasné, že vyhlídky na blaho amerických dětí jako celku naději na zdravý národ nesplňují. Zdá se, že oficiální činovníci dokážou zabírat finanční zdroje, jež by ve spravedlivé společnosti byly lehce dostupné k ochraně dětí a matek před odvratitelným úmrtím. Je tu ale otázka, jak žijí děti a matky v jiných zemích OECD, všech kapitalistických, že unikají nebezpečí, dopadající na děti a matky ve Spojených státech?

Vicente Navarro, starý výzkumník v oblasti veřejného zdravotnictví a ekonom, naznačuje, že síly dělnické třídy ve Spojených státech jsou slabé na to, aby dokázaly vzdorovat drancování. Podotýká: „Spojené státy, jediná významná kapitalistická země bez vládou zaručené všeobecné zdravotní péče, jsou také jedinou zemí bez sociálně demokratické nebo dělnické strany, jež by sloužila jako politický nástroj dělnické třídy a dalších lidových vrstev. Tyto dvě skutečnosti spolu souvisejí.“

Vina padá na kapitalismus. V článku pro měsíčník Monthly Review vysvětlují John Bellamy Foster a Brett Clark, že kapitalisté přišli na metodu, jak shromažďovat bohatství na úkor žen. My si myslíme, že i na úkor dětí.

Opřeli se o proces, jenž Marx, Engels a jejich následovníci označili „společenská reprodukce“, jenž odkazuje na potřebu kapitalistů obnovovat svou pracovní sílu. Děti jsou krmivem společenské reprodukce a ženy jsou prostředkem. Autoři statě v Monthly Review, s citováním výsledků výzkumu jiných, vysvětlují, jak se ženy - a děti - stávají zdrojem akumulace, což je úkol, pro který se kapitál zdá být navenek nevhodný. Nakonec společenská reprodukce se liší od produkce komerčně hodnotného zboží, jíž jsou dělníci vykořisťovaní.

Ale kapitalisté jsou vynalézaví, a „tyto oblasti mimo produkci zboží, včetně obnovy (reprodukce) pracovní síly a toho, co si lze přivlastnit z přírody, jsou považovány za »dar zdarma« … kapitálu“ (Marxova slova). Podle autorů kapitál demonstruje „nezbytnou a neustálou snahu překročit nebo přizpůsobit své hranice s ohledem na své vnější výrobní podmínky“. Tímto konáním se neustále snaží ze svého přirozeného společenského prostředí získat co může. V obou situacích to je věcí „faktické loupeže - uzurpování, vyvlastňování, závislosti, zotročení“.

Marilyn Waringová, již citují, si myslí: „Zacházení s matičkou Zemí a zacházení se ženami a dětmi v systému národního HDP mají mnoho základních paralel.“

Zranitelnost dětí z USA byla nedávno na tapetě. Kongres v roce 1997 schválil legislativu k vytvoření Programu dětského zdravotního pojištění (Children’s Health Insurance Program; CHIP).

V roce 2013 UNICEF zařadil Spojené státy v úspěšnosti zajistit dětem zdraví a bezpečí na 25. místo z 29 rozvinutých zemí. Pokud jde o odvratitelná úmrtí, nejčastěji jsou v USA ohrožena nemluvňata afrického původu. Celková míra úmrtnosti nemluvňat v USA (infant mortality rate; IMR) v roce 2015 byla 5,9 (z jednoho tisíce živě narozených). IMR u bílých dětí byla 4,8; u černošských a hispánských kojenců byla 11,4 a 5,2.

Matky v USA zakoušejí podobně otřesné zdravotní výsledky. Míra mateřské úmrtnosti ve Spojených státech (maternal mortality rate; MMR) v letech 1990, 2000 a 2015 byla 16,9, 17,5 a 26,4. (MMR udává počet žen na 100 000 porodů, které zemřou z důvodů spojených s narozením dítěte během těhotenství, porodu nebo do 42 dnů po narození dítěte.) Srovnatelné hodnoty z Kanady byly 6,0, 7,7 a 7,3.

Během těchto 25 let MMR celosvětově klesla průměrně o 1,5 procenta na národ ročně. Během téhož období, ve Spojených státech MMR ročně průměrně o 1,8 procenta vzrostla. MMR byla pro Spojené státy za rok 2010 o 48 míst výše než pro Estonsko, kde byla MMR celosvětově nejnižší. V pořadí organizace Chraňte děti za rok 2015 pro celkový výkon poskytování zdravotní péče matkám skončily Spojené státy na 61. místě. MMR u černých matek ve Spojených státech byla v roce 2012 oproti bílým matkám téměř čtyřnásobná.

Kapitalismus Spojených států nechává děti a matky umírat

Jeden z autorů poslední studie o úmrtích dětí v USA řekl reportérovi : „Spojené státy jsou pro děti tou nejnebezpečnější z bohatých, demokratických zemí světa… Děti všeho věku a obou pohlaví umírají v USA od 80. let (20, století) častěji než v podobných zemích.“ Zpráva byla vydána 8. ledna v internetovém Health Affairs. https://www.healthaffairs.org/doi/abs/10.1377/hlthaff.2017.0767

90 procent analyzovaných zemřelých byly děti a mladiství.

K tomu autoři: „Zkoumali jsme trendy úmrtnosti [dvaceti] zemí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) u dětí ve věku do 19 let v letech 1961 - 2010 s použitím veřejně dostupných údajů. Zjistili, že během sledovaného padesátiletého období čítala zpožďující se péče v USA přes 600 000 zbytečných úmrtí.

Zatímco dětská úmrtnost ve všech zemích významně klesla, úmrtnost v USA je od 80. let vyšší než v rovnocenných národech. Od roku 2001 do 2010 se riziko úmrtí u kojenců zvýšilo o 76 procent a u dětí ve věku 1 - 19 let o 57 procent. Během tohoto desetiletí byla v USA pravděpodobnost úmrtí u dětí ve věku 15-19 let 82x vyšší než smrt zastřelením.“

HOŠEK Jan

Stráž nad Než.

poručík SNB

věznice Praha Pankrác

06.02.1952

Ustát tak krutou přesilovku bylo na samém pokraji sil. Východní blok tvořily hlavně agrární země. Tím víc se jeho strojírnou i zbrojovkou stalo Československo. Byla to doba »vůle, která hory přenáší« – i tragických přehmatů v sadistickém obklíčení. Nechat nás Západ na pokoji, měly mizivou šanci. Jsme jediným politickým proudem, který se staví čelem i k nim. Dějinám psaným jako svatozář těm, kdo vyhrožovali atomovým hřiby, však přitaká jen prodejná sketa.

Únor 1948 zdědil zemi, v níž bylo hej jen hrstce. Zajatců ponižující nouze byly miliony. Po válce, i už před ní. Až po statisíce děveček a čeledínů. Brali jen desetníky na hodinu. Spali po stodolách. I za tuhých mrazů. Nebo dělnické rodiny, stísněné v 1 + 1 bez koupelny (a často i s jediným WC pro celé poschodí). Miliony ústních dutin jako »noty na buben«. Kvanta souchotinářů i obětí jiných chorob. Léčit je uměla už tehdejší medicína. Nářky nad »bývalými lidmi«, na jejichž konto to vše padá, trpí morální křivicí. Z většiny panských vil se staly jesle či knihovny, školky a polikliniky. Drtivý díl všeho, co socialismus lidem dal, byl až jeho investicí. Stáhnout chvost, když ji ostouzejí, není jen zbabělost. Koho osloví opozice, která se nechá vydávat za zločince?

Až tam, kde diktát mamonu nad prací končí, to jde i demokraticky. Umí-li strana, co to má v programu, promluvit z duše »plebejské« většiny. Tlačit viníky jejích trablů před volbu jen ze dvou možností - buď zájmu většiny ustoupí, nebo se »odkopou« ještě víc. Posouvat linii střetu vždy přesně o tolik, aby tah na branku neztratil většinovou oporu. Tehdy to začalo izolací »elit«, které se umazaly kolaborací. Poskoci cizích velmocí, zacházejících s námi jako s kolonií, ztrácí půdu pod nohama i dnes. Prohráli sněmovní i prezidentské volby. »Protestní hlasy« nabízejí šanci, jaká tu ještě nebyla.

Pokrok to demokraticky umí

Rozcestí, vrcholící před 70 lety, vyvrací hned dva mýty. Prvý sugeruje, že průlom za hranice kapitalismu umí jen »krvavý puč«. U nás však ti, kdo prohráli, podali demisi sami. Nabité hlavně u spánků neměli. Beneš podepsal vládu, sestavenou na půdorysu té původní. Komunističtí ministři byli v menšině i v ní. Ústavu, zděděnou z Masarykovy republiky, dodrželi do puntíku. Ránu z milosti dostal i druhý mýtus. Socialismus - bulíkuje ta říkanka –, se uchytí leda na zubožené »periférii«. My ale byli už »průmyslovým srdcem« monarchie. A pak i zemí liberální demokracie.

Na dvě třetiny ekonomických zdrojů byly znárodněny už v říjnu 1945. »Československá cesta« chtěla socializovat »po dobrém«. Hlavně průlomy moderní velkovýroby, do níž se lidé, uvízlí v pasti dřiny, pohrnou sami. Domino, které ten scénář zbořilo, spustil Západ, a ne Moskva. Válkou, ač »studenou«, to nazval sám. Neštítila se žádného darebáctví. Od jaderného vydírání – až po podstrčené »důkazy vlastizrady«. Podepsaly se na Rudolfu Slánském i Gustávu Husákovi. I v jeho životopise, vydaném před pár týdny, píše Michal Macháček (*1986): »Faktor vlivu západních zpravodajských služeb na politické procesy ve východním bloku by se rozhodně neměl podceňovat.« Kdy se dočkáme omluvy – aspoň za tyhle perverze?

HOŘEJŠÍ Josef

Chlumín

továrník

věznice Praha Pankrác


07.01.1950

Druhý zásah státní moci
Dne 7. prosince policejní ředitel Bienert oznámil, že se na něj obrátili poslanci sociálně demokratické strany Němec, Hummelhans a Aster s uplatněním nároků na Lidový dům a s žádostí, aby policejně zakročil.
Dne 9. prosince několik set četníků a policistů obsadilo Lidový dům, čímž vyřadilo redakci a tiskárnu Rudého práva a sekretariát strany.

Výzva vedení strany vzešlého ze sjezdu

»...Při pečetění tiskárny, prováděném za asistence několika set policistů a četníků, tekla dělnická krev. Po hrozných výpadech zranili tu četníci bodáky a policie obušky řadu dělníků. Nesmírné vzrušení zachvátilo všechny dělníky, kteří byli včera přítomni těmto událostem, a jako z jedněch úst byla pronášena vášnivá slova: ‚Odpovíme generální stávkou!‘« (Jindřich Veselý O vzniku a založení KSČ).
Ke stávce se po 10. prosinci začaly připojovat tisíce dělníků. Zvlášť napjatá situace byla na Kladensku, v Praze, velká odezva byla na Brněnsku, v rosicko-oslavanském regionu, na Hodonínsku, ve Vrútkách, na Gelnicku...

A vraťme se k úvodu našeho vyprávění. Prvním mrtvým byl dělník Kulda zastřelený z četnické pušky. Zrada ideálů z října 1918 ze strany sociálnědemokratické pravice byla dovršena.

Kronika událostí II

Dne 15. září – V hostinci U Zábranských v pražském Karlíně se sešlo 291 důvěrníků sociálnědemokratických organizací z Velké Prahy a rozhodli sjezd strany konat. Vytvořili k tomu dokonce akční výbor. Stejné stanovisko přijala i redakce Práva lidu.

První zásah státní moci
Směřoval k tisku. Úředně byl levici odebrán titul Právo lidu. Proto se změnil na Staré Právo lidu, ale i užívání tohoto titulu bylo úředně zakázáno. Proto

21. září vyšel deník pod názvem Rudé právo.
Sjezd
Sjezd se uskutečnil v původním termínu. Do Smetanovy síně Obecního domu v Praze přišlo 321 delegátů, tedy více než dvě třetiny. Sjezd mohl začít hlavním referátem dr. Bohumíra Šmerala. Naprostá většina delegátů zvolila nakonec nové vedení strany a vyřadila z něj pravicové vůdce. Lidový dům převzalo vedení zvolené na sjezdu.