Nedbala o své způsoby, o jemnost řeči ani o to, aby se muži

ukazovala v pózách co nejvýhodnějších, nestarala se o šaty ani

o to, aby obtěžovala muže svými požadavky. Dělala pravý opak

toho všeho. Cítila, že ta kouzla, kterých jí instinkt naučil používat

dříve, byla by teď v očích jejího muže jen směšná, poněvadž

se mu od první chvíle oddala celá – to jest celou svou duší,

a neponechala v ní ani kouteček, který by mu nebyla otevřela.

Cítila, že pouto mezi ní a jejím mužem netkví v těch poetických

citech, které ho k ní přivábily, nýbrž v něčem jiném, neurčitém,

ale pevném, jako bylo spojení její vlastní duše s tělem.

Natáčet si lokýnky, oblékat si róby plné volánů a zpívat písně

jen proto, aby vábila vlastního muže, zdálo by se jí stejně podivné

jako krášlit se, aby byla spokojená sama se sebou. Krášlit

se, aby se líbila jiným, bylo by jí možná příjemné – to nevěděla

–, ale nebylo na to prostě kdy. Hlavní příčinou, proč se neza-

bývala zpěvem ani toaletami, ani přemýšlením o tom, co řekne,

bylo, že na to vůbec neměla čas.

Je známo, že člověk má schopnost pohroužit se cele do jedné

věci, jakkoli by se tato věc mohla zdát malichernou. A je známo,

že neexistuje věc dosti malicherná, aby se, soustředíme-li

na ni veškerou pozornost, nerozrostla do nekonečna.

Věc, do níž se cele pohroužila Nataša, byla rodina, totiž muž,

jehož bylo třeba vést tak, aby patřil beze zbytku jen jí a domu,

a děti, které bylo třeba nosit, rodit, krmit a vychovávat.

A čím víc vnikala – nikoli rozumem, ale celou duší, celou

svou bytostí – do této věci, tím víc se jí rozrůstala pod rukama

a tím slabší a ubožejší se jí zdály její síly, takže se neustále soustřeďovala

na jedno a totéž, a přece nestačila udělat všechno, co

považovala za nutné.

Řeči a úvahy o ženských právech, o vztazích mezi manželi,

o jejich svobodě a vzájemných právech se tenkrát sice ještě nenazývaly

otázkami jako dnes, ale byly právě takové, jaké jsou

dnes; avšak tyto otázky Natašu nejen nezajímaly – ona je prostě

nechápala. Tyto otázky si i tehdy, stejně jako dnes, kladli

pouze lidé, kteří vidí v manželství jen rozkoš, již si manželé navzájem

dávají, tedy jen počátek manželství, a nikoli celý jeho

význam, který je v rodině.

Tyto úvahy a dnešní otázky – podobající se otázce, jak získat

co nejvíc požitku z jídla – tehdy neexistovaly, právě tak jako

neexistují ani dnes pro lidi, jimž je cílem oběda nasycení a cílem

manželství rodina.

Je-li cílem oběda výživa těla, pak ten, kdo sní najednou dva

obědy, dosáhne možná většího požitku, ale nedosáhne hlavního

cíle, neboť dva obědy žaludek nestráví.

Je-li cílem manželství rodina, pak ten nebo ta, kdo chce mít

mnoho žen nebo mnoho mužů, bude mít možná mnoho rozkoše,

ale v žádném případě nebude mít rodinu.

Je-li cílem oběda výživa a cílem manželství rodina, pak se

celá otázka vyřeší jen tím, že člověk nebude jíst víc, než je žaludek

schopen strávit, a že nebude mít víc žen nebo mužů, než

je k rodině třeba, to jest jedné nebo jednoho. Nataša potřebovala

muže. Dostala jej. A muž jí dal rodinu. Necítila potřebu jiného,

lepšího muže, a poněvadž všechny její duševní síly byly

upřeny jen na to, aby sloužila tomuto muži a rodině, nedovedla

si ani představit, ba ani ji nebavilo si představovat, jaké by to

bylo, kdyby to bylo jinak.

Nataša neměla ráda společnost jako takovou, ale tím víc si

vážila společnosti svých příbuzných – hraběnky Marji, bratra,

matky a Soni. Vážila si společnosti lidí, k nimž mohla přijít rozcuchaná

a v županu dlouhým krokem z dětského pokoje a s radostnou

tváří jim ukázat plenku se žlutou skvrnou místo zelené

a vyslechnout ujištění, že teď bude dítěti mnohem lépe.

Nataša se zanedbávala do té míry, že její šaty, účesy, její nevhodně

pronesená slova a její žárlivost – žárlila na Soňu, na vychovatelku,

na každou hezkou i ošklivou ženu – byly obvyklým