„Ještě,“ řekla velitelsky a ukázala na místo, kam Nikolaj

předtím ženu políbil.

„Nevím, proč si myslíš, že mám špatnou náladu,“ odpověděl

Nikolaj na otázku, kterou, jak věděl, si jeho žena v duchu

klade.

„Nedovedeš si představit, jak bývám nešťastná a osamělá,

když jsi takový. Pořád se mi zdá…“

„Marie, tak už dost, to jsou hlouposti. Že se nestydíš,“ řekl jí

vesele.

„Zdá se mi, že mě nemůžeš mít rád, že jsem tak ošklivá…

vždycky… a teď teprve… v tomhle sta…“

„Ty jsi ale směšná! Člověk není milý, protože je krásný, ale

krásný, protože je milý. To jen Malvíny a jiné miluje někdo

proto, že jsou krásné; ale cožpak svou ženu miluju? Nemiluju,

ale tak… nevím, jak bych ti to řekl. Když tu nejsi nebo když se

takhle rozkmotříme, nestojím za nic a nejsem s to nic udělat.

Copak miluju třeba svůj prst? Nemiluju, ale zkus mi ho uříznout…“

„Ne, tak jsem to nemyslela; ale rozumím ti. Tak se na mne

nezlobíš?“

„Hrozně se zlobím,“ prohlásil s úsměvem, vstal, uhladil si

vlasy a začal chodit po pokoji.

„Víš, nač jsem myslel, Marie?“ Teď, když byl uzavřen mír,

začal okamžitě myslet nahlas před ženou. Neptal se, je-li

ochotna ho poslouchat; bylo mu to jedno. Myšlenka napadla jeho,

a tedy i ji. Pověděl jí o svém úmyslu přemluvit Pierra, aby

u nich zůstali do jara.

Hraběnka Marja ho vyslechla, řekla k tomu své poznámky

a nyní začala myslet nahlas zase ona. Její myšlenky se točily

kolem dětí.

„Jak se na ní už teď pozná žena,“ poznamenala francouzsky,

ukazujíc na malou Natašu. „Vyčítáte nám ženám, že jsme nelogické.

Takováhle je naše logika. Povídám jí: ,Tatínek chce

spát,‘ a ona mi na to řekne: ,Ne, směje se.‘ A má pravdu,“ vykládala

hraběnka Marja se šťastným úsměvem.

„Ano! Ano!“ A Nikolaj vzal dceru na svou svalnatou ruku,

vysoko ji zvedl, posadil si ji na rameno, přidržel jí nožičky

a začal s ní chodit po pokoji. Otec i dcera se tvářili stejně nesmyslně

blaženě.

„Ale víš, možná že jsi nespravedlivý. Máš příliš rád tuhle,“

zašeptala hraběnka Marja francouzsky.

spát,‘ a ona mi na to řekne: ,Ne, směje se.‘ A má pravdu,“ vykládala

hraběnka Marja se šťastným úsměvem.

„Ano! Ano!“ A Nikolaj vzal dceru na svou svalnatou ruku,

vysoko ji zvedl, posadil si ji na rameno, přidržel jí nožičky

a začal s ní chodit po pokoji. Otec i dcera se tvářili stejně nesmyslně

blaženě.

„Ale víš, možná že jsi nespravedlivý. Máš příliš rád tuhle,“

zašeptala hraběnka Marja francouzsky.

„Ano, ale co se dá dělat a… Snažím se, abych to na sobě nedal

znát.“

Vtom se u vchodu a v předsíni ozvaly zvuky kroků, jako by

někdo přijel.

„Někdo přijel.“

„To bude určitě Pierre. Půjdu se podívat,“ řekla hraběnka

Marja a vyšla z pokoje.

Když tu nebyla, dovolil si Nikolaj prohánět se s dcerou poklusem

kolem místnosti. Celý udýchaný si rychle sundal rozesmátou

holčičku z ramene a přitiskl si ji na prsa. Jeho poskoky

mu připomněly tanec, a když se tak díval na tu dětskou kulatou

a šťastnou tvářičku, myslel na to, jaká bude, až ji jako starý pán

začne vozit do společnosti a až ji – tak jako kdysi jeho nebožtík

otec tančíval s dcerou Danilu Kupora – provede při mazurce.

„Je to on, Nicolas,“ řekla několik minut poté hraběnka Marja,

když se vrátila do pokojíčku. „Teď naše Nataša ožila. Měl bys