Pátého prosince byl na návštěvě u Rostovů kromě rodiny Bezuchovových

ještě Nikolajův starý přítel, generál ve výslužbě

Vasilij Dmitrič Děnisov.

Nikolaj věděl, že šestého prosince, kdy se na jeho svátek

sjedou hosté, bude muset svléknout prošívanou kazajku a obléci

kabát a boty s úzkými špicemi, jet do nového kostela, který

dal vystavět, a potom přijímat blahopřání, nabízet občerstvení

a mluvit o šlechtických volbách a o úrodě; avšak na den

před tím si dělal právo, aby jej směl strávit jako obyčejně. Dopoledne

prozkoumal účty šafáře z rjazaňské vesnice, ze statku

ženina synovce, napsal dva dopisy, které se týkaly hospodářství,

a šel se podívat do stodoly, do chlévů a do stájí. Učinil

opatření proti všeobecnému opilství, které se očekávalo zítra

vzhledem k pouti, šel na oběd, a aniž měl kdy promluvit s ženou

mezi čtyřma očima, usedl k dlouhému stolu o dvaceti příborech,

k němuž se sešli všichni domácí lidé. U stolu byla

matka, stařenka Bělovová, která žila u ní, žena, tři děti, vychovatelka,

vychovatel, synovec se svým vychovatelem, Soňa,

Děnisov, Nataša, její tři děti, jejich vychovatelka a stařičký

Michail Ivanyč, stavitel starého knížete, žijící v Lysých Horách

na odpočinku.

Hraběnka Marja seděla na protějším konci stolu. Sotva muž

usedl na své místo, hraběnka podle pohybu, jímž vzal ubrousek

a přestavil sklenici a kalíšek, stojící před ním, usoudila, že je ve

špatné náladě, jak někdy bývá, hlavně před polévkou, nebo

když přijde k obědu rovnou z práce. Hraběnka Marja znala tuto

jeho náladu velmi dobře, a když byla sama dobré mysli, klidně

čekala, až sní polévku, a teprve pak s ním začínala mluvit a nutila

ho k přiznání, že je bezdůvodně rozmrzelý; avšak dnes na

tuto svou zkušenost docela zapomněla; zabolelo ji, že se na ni

bez příčiny zlobí, a pocítila se nešťastnou. Zeptala se ho, kde

byl. Odpověděl. Zeptala se dál, je-li v hospodářství všechno

v pořádku. Nespokojeně se zamračil nad jejím nepřirozeným

tónem a pospíšil si s odpovědí.

Tak jsem se nemýlila, pomyslela si hraběnka Marja, ale

proč se na mne zlobí? V tónu, kterým jí odpovídal, cítila nevraživost

a přání ukončit rozhovor. Cítila, že její slova znějí

nepřirozeně, ale nemohla se udržet, aby nedala ještě několik

otázek.

Rozmluva u stolu se díky Děnisovovi brzy oživila a rozšířila

na všechny a hraběnka Marja už s mužem nemluvila. Když

vstali od stolu a šli poděkovat staré hraběnce, hraběnka Marja

muže políbila, nastavila ruku k políbení a zeptala se ho, proč se

na ni zlobí.

„Ty máš vždycky nějaké divné nápady; ani mě nenapadlo se

zlobit,“ odpověděl.

Avšak slovo vždycky říkalo hraběnce Marje: Ano, zlobím se

a nechci to přiznat.

Nikolaj a jeho žena žili spolu v takovém souladu, že dokonce

ani Soňa a stará hraběnka, které si ze žárlivosti přály, aby mezi

nimi došlo k neshodě, nemohly najít záminku k výtce; avšak

i mezi nimi byly chvíle, kdy si nerozuměli. Někdy, obvykle po

nejšťastnějších obdobích, se jich zmocnil pocit odcizenosti

a nepřátelství; bývalo to nejčastěji v době, kdy byla hraběnka

Marja v jiném stavu. Nyní byla právě taková doba.

„Nu, messieurs et mesdames,“ řekl Nikolaj hlasitě a jakoby

vesele (hraběnce Marje se zdálo, že to dělá schválně, aby ji urazil),

„jsem od šesti hodin na nohou. Zítra to musím přetrpět, ale

teď si půjdu odpočinout.“ A aniž řekl jediné slovo hraběnce

Marje, šel do malého pokojíka a ulehl na pohovku.

Tak je to vždycky, myslela si hraběnka Marja. Mluví se všemi,

jen ne se mnou. Vidím, vidím, že jsem mu protivná.

A zvlášť v tomhle stavu. Podívala se na své vystouplé břicho

a do zrcadla na svůj žlutý, bledý a přepadlý obličej s očima ještě

většíma než jindy.