Přijďte si s námi popovídat na slavnostní Fight Club #400
-
A všechno jí začalo být nepříjemné: křik i hlasitý smích
Děnisovův, Natašino povídání, ale hlavně ten letmý pohled,
který na ni vrhla Soňa.
Soňa byla vždycky první záminkou, kterou si hraběnka Marja
vyhlédla pro svou podrážděnost.
Chvíli seděla s hosty nevnímajíc, o čem se mluví, pak potichoučku
vstala a šla do dětského pokoje.
-
Děti jely na židlích do Moskvy a pozvaly ji, aby jela s nimi.
Sedla si a hrála si s nimi, ale myšlenka na muže a na jeho bezdůvodný
hněv ji trápila dál. Zvedla se a s námahou šla po špičkách
do malého pokojíku.
Možná že nespí; promluvím si s ním o tom, uvažovala. Andruška,
nejstarší synek ji napodobil a šel po špičkách za ní. Hraběnka
Marja si toho nevšimla.
-
„Drahá Marie, myslím, že spí; je unavený,“ řekla jí Soňa ve
velkém hudebním pokoji (hraběnce Marje se zdálo, že ji potkává
všude). „Aby ho Andruša nevzbudil.“
Hraběnka se ohlédla, spatřila za sebou Andrušu a pocítila, že
má Soňa pravdu, ale právě proto se začervenala a bylo vidět, že
stěží potlačuje nějaké příkré slovo. Nic neřekla, ale aby Soňu
neposlechla, dala Andrušovi znamení, že může jít za ní, ale nesmí
-
dělat hluk, a přistoupila ke dveřím. Soňa zmizela v jiných
dveřích. Z pokoje, kde spal Nikolaj, zaznívalo rovnoměrné oddechování,
známé jeho ženě do nejmenších odstínů. Jakmile
zaslechla ten dech, uviděla před sebou jeho hladké krásné čelo,
vousy, celý obličej, na který se tak často dlouze dívala v nočním
tichu, když spal. Nikolaj se náhle pohnul a hekl. A vtom
zavolal Andruša ode dveří:
-
„Tatínku, maminka tu stojí.“
Hraběnka Marja zbledla leknutím a pohrozila synovi. Ten
ztichl a minutu pak bylo ticho, pro hraběnku hrozivé. Pak se za
dveřmi ozvalo nové hekání, pohyb a Nikolajův nespokojený
hlas řekl:
-
„Ani na okamžik nedají pokoj. Marie, to jsi ty? Proč jsi ho
sem přivedla?“
„Šla jsem se jen podívat… Neviděla jsem ho, promiň…“
Nikolaj si odkašlal a zmlkl. Hraběnka Marja odešla ode dveří
a doprovodila syna do dětského pokoje. Za chvíli přicupitala
maličká černooká tříletá Nataša, otcův miláček, která se od bra-
-
tra dozvěděla, že tatínek spí a maminka je v hudebním pokoji,
a než jí v tom hraběnka Marja mohla zabránit, rozběhla se k otci.
Černooké děvčátko směle vrzlo dveřmi, energicky vykročilo
buclatýma nožkama, došlo k pohovce, prohlédlo si otce, jenž
ležel na zádech, stouplo si na špičky a políbilo ruku, kterou měl
pod hlavou.
-
„Natašo! Natašo!“ zazněl ve dveřích polekaný šepot hraběnky
Marji. „Tatínek chce spát.“
„Ne, maminko, on nechce spát,“ odvětila jí maličká Nataša
přesvědčivě, „on se směje.“
Nikolaj spustil nohy z pohovky, zvedl se a vzal dceru do náručí.
-
Pojď dál, Mášo,“ zavolal na ženu. Hraběnka Marja vešla do
pokoje a usedla vedle muže.
„Neviděla jsem, že běží za mnou,“ řekla nesměle. „Chtěla
jsem jen tak…
-
Nikolaj, jednou rukou drže dceru kolem ramen, pohlédl na
ženu, a když viděl, že se tváří provinile, objal ji druhou rukou
a políbil ji na vlasy.
„Smím políbit maman?“ zeptal se Nataši.
Nataša se stydlavě usmála.