Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit
  • A všechno jí začalo být nepříjemné: křik i hlasitý smích

    Děnisovův, Natašino povídání, ale hlavně ten letmý pohled,

    který na ni vrhla Soňa.

    Soňa byla vždycky první záminkou, kterou si hraběnka Marja

    vyhlédla pro svou podrážděnost.

    Chvíli seděla s hosty nevnímajíc, o čem se mluví, pak potichoučku

    vstala a šla do dětského pokoje.

  • Děti jely na židlích do Moskvy a pozvaly ji, aby jela s nimi.

    Sedla si a hrála si s nimi, ale myšlenka na muže a na jeho bezdůvodný

    hněv ji trápila dál. Zvedla se a s námahou šla po špičkách

    do malého pokojíku.

    Možná že nespí; promluvím si s ním o tom, uvažovala. Andruška,

    nejstarší synek ji napodobil a šel po špičkách za ní. Hraběnka

    Marja si toho nevšimla.

  • „Drahá Marie, myslím, že spí; je unavený,“ řekla jí Soňa ve

    velkém hudebním pokoji (hraběnce Marje se zdálo, že ji potkává

    všude). „Aby ho Andruša nevzbudil.“

    Hraběnka se ohlédla, spatřila za sebou Andrušu a pocítila, že

    má Soňa pravdu, ale právě proto se začervenala a bylo vidět, že

    stěží potlačuje nějaké příkré slovo. Nic neřekla, ale aby Soňu

    neposlechla, dala Andrušovi znamení, že může jít za ní, ale nesmí

  • dělat hluk, a přistoupila ke dveřím. Soňa zmizela v jiných

    dveřích. Z pokoje, kde spal Nikolaj, zaznívalo rovnoměrné oddechování,

    známé jeho ženě do nejmenších odstínů. Jakmile

    zaslechla ten dech, uviděla před sebou jeho hladké krásné čelo,

    vousy, celý obličej, na který se tak často dlouze dívala v nočním

    tichu, když spal. Nikolaj se náhle pohnul a hekl. A vtom

    zavolal Andruša ode dveří:

  • „Tatínku, maminka tu stojí.“

    Hraběnka Marja zbledla leknutím a pohrozila synovi. Ten

    ztichl a minutu pak bylo ticho, pro hraběnku hrozivé. Pak se za

    dveřmi ozvalo nové hekání, pohyb a Nikolajův nespokojený

    hlas řekl:

  • „Ani na okamžik nedají pokoj. Marie, to jsi ty? Proč jsi ho

    sem přivedla?“

    „Šla jsem se jen podívat… Neviděla jsem ho, promiň…“

    Nikolaj si odkašlal a zmlkl. Hraběnka Marja odešla ode dveří

    a doprovodila syna do dětského pokoje. Za chvíli přicupitala

    maličká černooká tříletá Nataša, otcův miláček, která se od bra-

  • tra dozvěděla, že tatínek spí a maminka je v hudebním pokoji,

    a než jí v tom hraběnka Marja mohla zabránit, rozběhla se k otci.

    Černooké děvčátko směle vrzlo dveřmi, energicky vykročilo

    buclatýma nožkama, došlo k pohovce, prohlédlo si otce, jenž

    ležel na zádech, stouplo si na špičky a políbilo ruku, kterou měl

    pod hlavou.

  • „Natašo! Natašo!“ zazněl ve dveřích polekaný šepot hraběnky

    Marji. „Tatínek chce spát.“

    „Ne, maminko, on nechce spát,“ odvětila jí maličká Nataša

    přesvědčivě, „on se směje.“

    Nikolaj spustil nohy z pohovky, zvedl se a vzal dceru do náručí.

  • Pojď dál, Mášo,“ zavolal na ženu. Hraběnka Marja vešla do

    pokoje a usedla vedle muže.

    „Neviděla jsem, že běží za mnou,“ řekla nesměle. „Chtěla

    jsem jen tak…

  • Nikolaj, jednou rukou drže dceru kolem ramen, pohlédl na

    ženu, a když viděl, že se tváří provinile, objal ji druhou rukou

    a políbil ji na vlasy.

    „Smím políbit maman?“ zeptal se Nataši.

    Nataša se stydlavě usmála.

Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit