předmětem žertů všech jejích blízkých. Obecné mínění bylo, že

je Pierre pod pantoflem, a skutečně tomu tak bylo. Hned v prvních

dnech jejich manželství Nataša vyhlásila své požadavky.

Pierra velice překvapil ten pro něj zcela nový názor, že každá

minuta jeho života patří jí a rodině; ženiny požadavky ho tedy

překvapily, ale lichotily mu a on se jim podrobil.

Pierrovo poddanství záleželo v tom, že se nejen nesměl dvořit

žádné jiné ženě, ale dokonce ani s ní mluvit s úsměvem, nesměl

jezdit do klubů nebo někam na oběd jen tak, aby tam strávil

čas, nesměl rozmařile utrácet peníze, nesměl odjet na delší

dobu vyjma cest za důležitými záležitostmi, k nimž jeho žena

počítala i jeho vědeckou práci, jíž sice vůbec nerozuměla, ale

Pierre. V Pierrově přítomnosti mu obličej vždy radostně zářil,

a když ho Pierre oslovil, červenal se a zajíkal. Nenechal si ujít

ani slovo z toho, co Pierre mluvil, a potom s Dessalesem nebo

o samotě na to vzpomínal a přemýšlel o významu každého jeho

slova. Pierrův minulý život, neštěstí, jež ho pronásledovalo až

do roku 1812 (o němž si ze zaslechnutých slov utvořil nejasnou

poetickou představu), jeho dobrodružství v Moskvě, zajetí, Platon

Karatajev (o němž slyšel přímo od Pierra), jeho láska k Nataše

(kterou chlapec také miloval zvláštní láskou), a hlavně jeho

přátelství k otci, na něhož se Nikoluška nepamatoval – to

vše učinilo z Pierra v jeho očích hrdinu skoro nedotknutelného.

Z úryvků hovoru o otci a Nataše, ze vzrušení, s nímž Pierre

mluvil o nebožtíkovi, a z opatrné, zbožné něhy, s níž o něm

mluvila Nataša, utvořil si chlapec, který právě začínal mít tušení

o lásce, představu, že jeho otec miloval Natašu a na smrtelné

posteli ji svěřil svému příteli. Na svého otce, na něhož se nepamatoval,

myslel jako na boha, jehož nebylo možno si představit,

a kdykoli o něm přemýšlel, trnulo mu u srdce a v očích měl

slzy smutku a nadšení. Pierrův příjezd učinil chlapce šťastným.

Hosté měli z Pierra radost jako z člověka, který vždy oživil

a stmelil každou společnost.

Dospělí členové rodiny, nemluvíme-li o jeho ženě, měli radost

z přítele, v jehož přítomnosti se žilo snáze a klidněji.

Stařenky se těšily na dárky, které přiveze, a hlavně na to, že

Nataša zase ožije.

Pierre cítil, jak se na něj každý z těch rozdílných světů dívá,

a pospíchal, aby dal každému, co očekává.

Pierre, nejroztržitější a nejzapomnětlivější člověk na světě,

koupil teď podle ženina seznamu všechno a nezapomněl ani na

to, co měl vyřídit matce a švagrovi, ani na šaty pro Bělovovou,

ani na hračky pro synovce a neteře. V první době manželství se

mu zdál divný ženin požadavek, aby splnil vše, co na sebe vzal,

a nezapomněl nic z toho, co má koupit, a překvapilo ho její nelíčené

rozhořčení, když při své první cestě na všechno zapomněl.

Avšak později si na to zvykl. Věděl, že Nataša pro sebe

nikdy nic nežádá a pro jiné jen tehdy, když se sám nabídne –

a teď již nalézal nečekaný, dětský požitek v nakupování dárků

pro celý dům a nikdy na nic nezapomněl. Když si přece vysloužil

Natašinu výtku, bylo to jen proto, že kupoval zbytečnosti

nebo věci příliš drahé. Ke všem svým chybám (podle mínění

většiny lidí) nebo přednostem (podle mínění Pierrova), k tomu,

že na sebe nedbala a nestarala se o svůj zevnějšek, připojila Nataša

ještě skoupost.

Od té doby, co Pierre vedl velký dům, co měl rodinu, která si

žádala velkých výdajů, zpozoroval ke svému překvapení, že

utratí o polovinu méně než dříve a že jeho finanční záležitosti,

poslední dobou neutěšené hlavně pro dluhy první ženy, se začínají

zlepšovat.