„Dřív musel být člověk Němec, a teď aby tančil s Tatarinovou

a s madame Krüdnerovou, četl… Eckardhausena a spol.

Ech, pustil bych na ně zase toho našeho chlapíka Bonaparta!

Ten by jim vytloukl hlouposti z hlavy. To už přestává všecko,

dát vojáku Schwarzovi Semjonovský pluk!“ křičel.

Nikolaj sice nemínil vidět všechno jen černě jako Děnisov,

ale také považoval za dobré a důležité zkritizovat vládu a soudil,

že okolnost, že A. byl jmenován ministrem a B. generálním

gubernátorem tam a tam, že panovník řekl to a ministr ono,

jsou samé velmi významné věci. Považoval za nutné se o to zajímat

a vyptával se na to Pierra. Při otázkách těchto dvou debatérů

nepřekročil rozhovor obvyklý ráz klepů v nejvyšších vládních

kruzích.

Avšak Nataša, která znala všechny zvyky a myšlenky svého

muže, viděla, že Pierre stále chce, ale nemůže převést rozhovor

do jiných kolejí a vyložit svou tajnou myšlenku, tu, kvůli níž

vlastně jel do Petrohradu, aby se poradil se svým novým přítelem,

knížetem Fjodorem. Pomohla mu tedy otázkou, jak dopadlo

jeho jednání s knížetem Fjodorem.

„Oč jde?“ zeptal se Nikolaj.

„Pořád o totéž,“ řekl Pierre a rozhlédl se kolem sebe. „Všichni

vidí, že je to tak špatné, že už to takhle dál nejde a že je povinností

všech čestných lidí bojovat proti tomu ze všech sil.“

„Ale co mohou čestní lidé dělat?“ zeptal se Nikolaj a lehce

svraštil čelo. „Copak je možné něco dělat?“

Tohleto…“

„Pojďte do pracovny,“ vybídl je Nikolaj.

Nataša, která už dávno čekala, že pro ni přijdou, aby šla kojit,

uslyšela chůvino volání a odešla do dětského pokoje. Hraběnka

Marja šla s ní. Muži se přemístili do pracovny a Nikoluška

Bolkonskij, nepozorován strýcem, šel za nimi a usedl ve

stínu u okna za psacím stolem.

Tak co tedy uděláš?“ zeptal se Děnisov.

„Věčně nějaké fantazie…,“ poznamenal Nikolaj.

„Tohle…,“ začal Pierre. Nesedl si a chvílemi přecházel po

pokoji, chvílemi stál, živě gestikuloval a šlapal si při řeči na jazyk.

„Tohle. Situace v Petrohradě vypadá tak: car se o nic nestará.

Docela propadl tomu svému mysticismu (mysticismus

Pierre teď nikomu neodpouštěl). Nehledá nic než klid, a ten mu

mohou dát jen ti lidé bez víry a svědomí, kteří se kolem sebe

ohánějí hlava nehlava a rdousí, co se dá; Magnickij, Arakčejev

a podobní lidé… Uznej, že kdyby ses sám nezabýval hospodářstvím

a toužils jen po klidu, pak dosáhneš svého cíle tím rychleji,

čím krutější bude tvůj šafář,“ obrátil se k Nikolajovi.

„A proč to vlastně povídáš?“ zeptal se Nikolaj.

„No a všechno jde z kopce. U soudů se krade, v armádě znají

jen karabáč: nesmyslná cvičení, vojenské osady. Týrají lidi

a potlačují vzdělání. Co je mladé a čestné, to ničí. Všichni vidí,

že to takhle už nemůže jít dál. Všechno je příliš napjaté a určitě

to praskne,“ říkal Pierre (jako to říkají všichni lidé posuzující

činnost kterékoli vlády od těch dob, co vlády existují). „Říkal

jsem jim v Petrohradě jednu věc.“

„Komu?“ zeptal se Děnisov.

„Vy přece víte komu,“ Pierre na ně významně, zamračeně

pohlédl, „knížeti Fjodorovi a těm ostatním. Usilovat o osvětu

a o dobročinnost, to je všechno samozřejmě správné. Cíl je to

krásný a vůbec; ale za současných okolností je třeba dělat něco

jiného.“

V té chvíli Nikolaj zpozoroval synovcovu přítomnost. Zamračil

se a přistoupil k němu.

„Proč tu jsi?“

„Proč? Nech ho!“ zastal se ho Pierre, vzal Nikolušku za ruku

a pokračoval: „To nestačí, povídám jim: teď je zapotřebí něčeho

jiného. Když vy tu stojíte a čekáte, že ta napjatá struna užuž