Přijďte si s námi popovídat na slavnostní Fight Club #400
-
Pierre vypravoval dál. Když mluvil o popravě, chtěl se vyhnout
různým podrobnostem; ale Nataša trvala na tom, aby nic
nevynechával.
Pierre začínal mluvit o Karatajevovi (vstal už od stolu
a přecházel po pokoji a Nataša ho provázela očima), ale tu se
zarazil.
-
„Ne, nedovedete si představit, čemu jsem se od toho negramotného
člověka, prosťáčka, naučil.“
„Jen to řekněte,“ pobídla ho Nataša. „Kde je teď?“
„Zabili ho skoro před mýma očima.“
A Pierre se jal vyprávět o posledních dnech jejich ústupu,
o Karatajevově nemoci (hlas se mu neustále chvěl) a o jeho
smrti.
-
Vykládal teď o svých dobrodružstvích tak, jak na ně ještě nevzpomínal.
Jako by ve všem, co prožil, viděl nový význam.
Teď, když to vyprávěl Nataše, pociťoval vzácnou rozkoš, jakou
dávají ženy, když poslouchají mužovo vyprávění – ne chytré
-
ženy, které se při poslouchání snaží zapamatovat, co se jim vypráví,
aby rozšířily svůj duševní obzor a při první příležitosti
vyprávění opakovaly, nebo se snaží je přizpůsobit své potřebě
a co nejdříve vyslovit moudré řeči vyrobené ve vlastním duševním
hospodářstvíčku; byla to rozkoš, kterou skýtají pravé ženy,
obdařené schopností vybírat a vpíjet do sebe všechno nejlepší
z mužova projevu. Nataša, aniž si to uvědomovala, byla vtělená
-
pozornost; neušlo jí ani slovo, ani záchvěv jeho hlasu, ani pohled,
ani cuknutí svalu v obličeji, ani pohyb. Chytala v letu slovo
ještě nevyslovené a ukládala je přímo do svého otevřeného
srdce, uhadujíc tajný smysl celého Pierrova přemýšlení.
Kněžna Marja rozuměla vyprávění a poslouchala je s účastí,
ale viděla teď něco jiného, co pohlcovalo všechnu její pozornost;
viděla možnost lásky a štěstí mezi Natašou a Pierrem.
-
A tato myšlenka, která ji napadla poprvé, naplňovala její duši
radostí.
Byly tři hodiny v noci. Lokajové se smutnými, přísnými obličeji
přicházeli měnit svíce, ale nikdo si jich nevšímal.
Pierre skončil vyprávění. Nataša se na něj dál upřeně a pozorně
dívala rozzářenýma, vzrušenýma očima, jako by se snažila
-
pochopit to ostatní, co možná neřekl. Pierre na ni tu a tam pohlédl
s ostýchavou, šťastnou rozpačitostí a přemýšlel, co by teď
řekl, aby převedl řeč na něco jiného. Kněžna Marja mlčela. Nikoho
ani nenapadlo, že jsou tři hodiny v noci a že je čas jít spát.
„Říká se: neštěstí, utrpení,“ začal znovu Pierre. „Ale kdyby
mi teď, v tuto chvíli někdo řekl: ,Chceš zůstat tím, čím jsi byl
před zajetím, nebo to všechno znovu prožít?‘, na mou duši, že
-
bych si vybral ještě jednou zajetí a koňské maso. Myslíme si,
že když nás něco vyšine z vyšlapané cestičky, je všemu konec;
ale zatím teprve tehdy začíná to nové a dobré. Dokud je život,
je i štěstí. Před námi je toho ještě mnoho, mnoho. Věřte mi to,“
řekl, obraceje se k Nataše.
„Ano, ano,“ odpovídala mu na něco zcela jiného. „Já bych
také nechtěla nic jiného než prožít to všechno znovu.“
Pierre se na ni pozorně zadíval.
-
„Ano, a nic jiného,“ opakovala.
„To není pravda, to není pravda!“ zvolal Pierre. „Já za to nemůžu,
že žiju a chci žít; a vy zrovna tak.“
Nataša najednou složila hlavu do rukou a rozplakala se.
„Co je ti, Natašo?“ ptala se kněžna Marja.
„To nic, to nic,“ a usmála se na Pierra závojem slz. „Sbohem,
je čas jít spát.“
Pierre vstal a rozloučil se.
-
Kněžna Marja s Natašou se jako obvykle sešly v ložnici. Mluvily
o tom, co vyprávěl Pierre. Kněžna Marja nevyslovila svůj
názor na Pierra. Nataša o něm také nemluvila.
„Tak dobrou noc, Marie,“ řekla. „Víš, často mám strach, že