„Ale co moji dědici?“ namítl Pierre. „Co když se najednou

ožením… Všechno se může stát,“ dodal s bezděčným úsměvem.

„Dovolím si poznamenat, Vaše Jasnosti, že by to byla moc

dobrá věc.“

Jak mu to připadá lehké, pomyslel si Pierre. Neví, jak je to

strašné a nebezpečné. Příliš brzy, nebo příliš pozdě… Strašné!

„Co račte přikazovat? Račte jet zítra?“ zeptal se Saveljič.

„Ne; trochu to odložím. Pak ti řeknu. Odpusť mi, že jsi s tím

měl starosti,“ řekl mu Pierre, a dívaje se na jeho úsměv, pomyslel

si: Jak je to divné, že neví, že teď pro mne žádný Petrohrad

neexistuje a že se to především musí rozhodnout. Ostatně možná

že to ví a jen se přetvařuje. Mám se ho zeptat? Co si asi

myslí? napadlo ho. Ale ne, někdy později, později.

Při snídani sdělil Pierre kněžně, že byl včera u kněžny Marji

a zastihl tam – představte si – Natašu Rostovovou!

Kněžna se zatvářila, jako by na té zprávě neviděla nic neobvyklejšího,

než kdyby se tam Pierre setkal s Annou Semjonovnou

„Znáte ji?“ zeptal se Pierre.

„Viděla jsem kněžnu jednou,“ odpověděla. „Slyšela jsem, že

jí namlouvali mladého Rostova. To by bylo pro Rostovovy výhodné;

říká se, že jsou na mizině.“

„No ptám se, jestli znáte Rostovovou?“

Slyšela jsem jen tenkrát o té historii. Je mi jí líto.“

Ona nic nechápe, nebo se přetvařuje, pomyslel si Pierre. Raději

to neřeknu ani jí.

Také kněžna připravila Pierrovi jídlo na cestu.

Jak jsou všichni hodní, myslel si Pierre, že se tím vším zabývají,

ačkoli je to jistě nemůže bavit. A to všechno pro mne; to je

na tom to podivuhodné.

Týž den přijel k Pierrovi policejní komisař s návrhem, aby

pověřil některého svého člověka převzetím věcí, které se právě

rozdávaly v Hranovité síni majitelům.

Tenhle taky, říkal si Pierre, dívaje se mu do tváře, takový milý,

hezký důstojník, a jak je hodný! Teď se stará o takové hlouposti.

A to se o něm říká, že je nečestný a využívá každé příležitosti.

Jaký nesmysl! Ostatně proč by všeho nevyužil? Je

k tomu vychován. A dělají to všichni. Má takový příjemný,

dobrý obličej a usmívá se na mne.

Pierre jel na oběd ke kněžně Marje.

Když projížděl ulicemi mezi spálenými domy, obdivoval se

kráse těch trosek. Vyhořelými čtvrtěmi se táhly komíny a zřícené

zdi domů, zakrývajíce se navzájem, a svou malebností

připomínaly Pierrovi Rýn a Koloseum. Potkával drožkáře,

jezdce, tesaře, kteří roubili domy, trhovkyně a kramáře,

a všichni na něj pohlíželi s veselými, rozzářenými tvářemi, jako

by chtěli říci: Á, to je on! Uvidíme, co z toho bude!

Když vcházel do domu kněžny Marji, přepadla Pierra pochybnost,

zda je to vůbec pravda, že tu včera byl a že se setkal

s Natašou a mluvil s ní. Možná že jsem si to vymyslel. Třeba

vejdu dovnitř a nikoho tam neuvidím. Ale ještě nebyl ani

v pokoji, když celou svou bytostí, podle toho, že okamžitě

ztratil svobodu, poznal, že je přítomna. Měla tytéž černé šaty

splývající v měkkých záhybech a byla stejně učesaná jako

včera, ale přesto byla docela jiná. Kdyby byla taková včera,

když vešel do pokoje, ani na okamžik by ji byl nemohl nepoznat.

Byla taková, jak ji znal ještě jako dítě a později jako nevěstu

knížete Andreje. Z očí jí zářil veselý, zvědavý svit; její tvář měla

laskavý a podivně šelmovský výraz.

Pierre se naobědval a byl by u nich proseděl celý večer, ale

kněžna Marja jela na večerní mši a on se zvedl s nimi.

Druhý den přijel Pierre hned ráno, obědval u nich a seděl celý

večer. Třebaže kněžna Marja s Natašou měly z hosta zřejmou

radost a třebaže se všechen Pierrův zájem soustřeďoval nyní jen