Nazítří se přijel Pierre rozloučit. Nataša již nebyla tak vzrušená

jako v minulých dnech; ale tentokrát, když jí Pierre pohlédl

do očí, cítil, že se ztrácí, že není už on ani ona, že je pouze

jediný pocit štěstí. Je to možné? Ne, to není možné, říkal si při

každém jejím pohledu, pohybu nebo slově, jež naplňovaly jeho

duši radostí.

Když se s ní loučil a uchopil její jemnou hubenou ruku, podržel

ji ve své bezděky o trochu déle.

„Je možné, že tahle ruka, ta tvář, ty oči, celý ten mně cizí

poklad ženské krásy, že to vše bude jednou navěky mé, že na

to budu zvyklý, jako jsem sám na sebe? Ne, to není možné…!“

„Sbohem, hrabě,“ řekla mu nahlas. „Budu na vás čekat,“ dodala

šeptem.

A tato prostá slova a pohled a výraz obličeje, jimiž je doprovodila,

byly pro Pierra po celé dva měsíce předmětem nevyčerpatelných

vzpomínek, dohadů a šťastných snů. Budu na vás čekat…

Ano, ano, jak to řekla? Ano, budu na vás čekat. Ach, jak

jsem šťastný! Čím to jen je, že jsem tak šťastný! říkal si Pierre.

V Pierrově nitru se dělo něco zcela jiného, než se v něm dělo

za podobných okolností, když se ucházel o Hélène.

Neopakoval si jako tehdy s bolestným studem slova, která

řekl, neříkal si: Ach, proč jsem neřekl tohleto a proč, proč jen

jsem řekl to ,je vous aime‘?1) Teď si naopak opakoval každé

slovo její i své a představoval si přitom každou podrobnost její

tváře a úsměvu a nic nechtěl ubrat ani přidat: přál si to jen

opakovat. Neměl teď ani stín pochybností o tom, je-li to, co

činí, dobré nebo špatné. Napadala ho občas jen jediná pochybnost.

Není to snad všechno jen sen? Nezmýlila se kněžna

Marja? Nejsem příliš pyšný a domýšlivý? Já jí věřím; ale ona

to jednou – a stát se to musí – řekne Nataše a ta se usměje

a odpoví: To je divné! Jistě se zmýlil. Cožpak on neví, že je

jen člověk, obyčejný člověk, kdežto já… Já jsem docela něco

jiného, vyššího.

 Jiná pochybnost Pierra netrápila. Plány si teď také žádné nedělal.

Jeho budoucí štěstí se mu zdálo tak nepravděpodobné, že

kdyby se uskutečnilo, nic víc by už nemohlo být. Všechno by

skončilo.

Zmocnilo se ho radostné, neočekávané poblouznění, o němž

si sám nemyslel, že by ho byl schopen. Zdálo se mu, že jediným

smyslem života nejen jeho, nýbrž i celého světa je jen jeho

láska a možnost její lásky k němu. Někdy se mu zdálo, že se

všichni lidé starají jen o jedinou věc – o jeho budoucí štěstí.

Jindy měl dojem, že mají všichni stejnou radost jako on, jenomže

se ji snaží skrýt a tvářit se, jako by měli na starosti jiné

věci. V každém slově, v každém pohybu viděl narážku na své

štěstí. Často překvapoval lidi, kteří se s ním stýkali, svými významnými,

šťastnými pohledy a úsměvy vyjadřujícími tajné

spiklenectví. A když si někdy uvědomil, že lidé mohou o jeho

štěstí nevědět, litoval je z celého srdce a pociťoval touhu nějak

jim vysvětlit, že všechno, čím se zabývají, jsou úplné nesmysly

a malichernosti, které nestojí za to.