Když mu nabízeli, aby šel sloužit, nebo když diskutovali

o nějakých veřejných státních záležitostech nebo o válce s přesvědčením,

že na takovém nebo onakém výsledku událostí závisí

štěstí všech lidí, poslouchal je s mírným, soucitným úsměvem

a překvapoval své společníky podivnými poznámkami.

Ale všechny lidi, jak ty, o nichž se domníval, že chápou skutečný

smysl života, to jest jeho cit, tak i ty nešťastníky, kteří jej

patrně nechápali – všechny lidi viděl Pierre v té době v tak jasném

světle citu v něm planoucího, že ať se setkal s kýmkoli,

ihned, bez nejmenší námahy v něm rozpoznal všechno, co

v něm bylo dobrého a hodného lásky.

Když prohlížel věci a papíry své nebožky ženy, nepociťoval

k její památce nic než soucit, že neznala to štěstí, které teď

poznal on. Kníže Vasilij, který byl nyní obzvlášť hrdý, poněvadž

dostal nové místo a hvězdu, jevil se mu jako dojemný,

dobrý a politováníhodný stařeček.

Pierre si později často vzpomínal na tuto dobu svého šťastného

poblouznění. Všechny soudy o lidech a věcech, které si

učinil v této době, zůstaly pro něj navždy v platnosti. Nejenže

se jich později nezřekl, ale naopak, při vnitřních pochybnostech

a rozporech se vždy utíkal k názoru, ke kterému

dospěl v době milostného opojení a tento názor se vždy

osvědčil.

Možná, myslíval si, že jsem tehdy lidem připadal divný

a směšný. Ale já jsem nebyl tak poblázněný, jak se zdálo. Naopak

jsem tenkrát byl rozumnější a bystřejší než kdy jindy a rozuměl

jsem všemu, čemu je nutno v životě rozumět… byl jsem

šťastný.

Pierrovo poblouznění záleželo v tom, že nehledal jako dříve

osobní důvody, které nazýval lidskými ctnostmi, k tomu, aby

lidi miloval; jeho srdce přetékalo láskou a on miloval lidi bezdůvodně

– a teprve dodatečně nacházel důvody, pro které byli

hodni lásky.

Hned ten večer, kdy Nataša po Pierrově odjezdu řekla s radostným

a posměšným úsměvem kněžně Marje, že je, jako

by vyšel z lázně, a že má i takový krátký kabátek a je ostříhaný,

hned v té chvíli se probudilo v její duši cosi, o čem sama

nevěděla, cosi zasutého, ale nepřemožitelného.

Všechno – obličej, chůze, pohled, hlas – všechno se na ní náhle

změnilo. Aniž se toho sama nadála, síla života a naděje na

štěstí vypluly na povrch a žádaly ukojení. Hned od toho prvního

večera Nataša jako by zapomněla, co prožila. Od té doby si

ani jednou nepostěžovala na svůj osud, nepromluvila slovo

o minulosti a nebála se již dělat veselé plány do budoucnosti.

Mluvila o Pierrovi málo, ale když se o něm zmínila kněžna

Marja, v očích se jí zažehl dávno pohaslý třpyt a rty jí zvlnil

zvláštní úsměv.

Změna, která se s ní udála, kněžnu Marju nejprve překvapila;

ale když pochopila její příčinu, rozhořčilo ji to. Je možné,

že by tak málo byla milovala bratra, že na něho mohla tak brzy

zapomenout? uvažovala kněžna Marja, přemýšlejíc o Natašině