proměně. Ale když byla s Natašou, nezlobila se na ni a nic jí

nevyčítala. Životní síla, která se v Nataše probudila, byla zřejmě

tak nezkrotná a tak neočekávaná i pro ni samu, že v její

přítomnosti kněžna Marja cítila, že nemá právo dělat jí výčitky

ani v duchu.

Nataša se oddala novému citu tak plně a upřímně, že se ani

nesnažila skrývat, že už není zarmoucená, nýbrž veselá a plná

radosti.

Když se kněžna Marja po svém nočním rozhovoru s Pierrem

vrátila do svého pokoje, čekala na ni Nataša na prahu.

„Řekl to? Ano? Řekl ti to?“ opakovala. A na tváři se jí usídlil

radostný výraz, který však zároveň vzbuzoval soucit a prosil za

odpuštění pro tu radost.

„Chtěla jsem poslouchat u dveří; ale věděla jsem, že mi to

povíš.“

I když kněžna Marja chápala pohled, jakým se na ni dívala

Nataša, i když ji dojímal a i když v ní její vzrušení vzbuzovalo

soucit, přece ji v první chvíli Natašina slova urazila. Vzpomněla

si na bratra, na jeho lásku.

Ale co se dá dělat! Ona nemůže jinak, pomyslela si a se

smutným a poněkud upjatým výrazem opakovala Nataše vše,

co jí řekl Pierre. Když uslyšela, že se chystá jet do Petrohradu,

Nataša ustrnula.

„Do Petrohradu!“ opakovala, jako by to nechápala. Pak si ale

povšimla zarmouceného výrazu kněžniny tváře, domyslela si

příčinu jejího smutku a najednou se rozplakala.

„Marie,“ řekla, „pověz mi, co mám dělat; bojím se, abych

nebyla špatná. Co řekneš, to udělám; pověz mi…“

„Máš ho ráda?“

„Mám,“ zašeptala Nataša.

Tak proč pláčeš? Jsem šťastná s tebou,“ řekla kněžna Marja,

která za ty slzy docela Nataše odpustila její radost.

„Nebude to brzy, až někdy. Představ si, jaké to bude štěstí, až

budu jeho ženou a ty si vezmeš Nicolase.“

„Natašo, prosila jsem tě, abys o tom nemluvila. Raději mluvme

o tobě.“

Chvíli mlčely.

„Ale proč zrovna do Petrohradu!“ zvolala náhle Nataša a sama

si hned odpověděla: „Ne, ne, musí to tak být… Viď, Marie?

Musí to být…“

ČÁST PRVNÍ

Od roku 1812 uplynulo sedm let. Rozbouřené historické

moře Evropy ulehlo do svých břehů. Zdánlivě bylo klidné,

ale tajemné síly hýbající lidstvem (tajemné proto, že neznáme

zákony, které jeho pohyb určují) pokračovaly ve své činnosti.

Ačkoli se povrch historického moře zdál nehybný, lidstvo se

hýbalo stejně nepřetržitě jako čas. Tvořily se různé lidské svazky

a zase zanikaly; uzrávaly příčiny vzniku a rozkladu států

a stěhování národů.