Žili levněji, protože jejich život byl spoután. Pierre si už nemohl

dovolit ten drahý přepych, který záležel v tom, že mohl

kdykoli změnit svůj způsob života – a ani po tom netoužil. Cítil,

že způsob jeho života je určený jednou provždy, až do smrti,

že změnit jej není v jeho moci, a proto byl tento způsob života

levný.

To je čarokrásná hudba!“ řekl.

„To Anna Makarovna dopletla punčochu,“ vysvětlovala hraběnka

Marja.

„Ó, půjdu se podívat,“ prohlásil Pierre a vyskočil. „Víš,“ zastavil

se u dveří, „proč mám tak rád tuhle hudbu? Je pro mne

prvním znamením, že je všechno v pořádku. Dnes jsem jel –

a čím blíž k domu, tím víc jsem se bál. Sotva jsem vešel do

předsíně, slyším Andrušu, jak se něčemu řehtá – tak tedy je

všechno v pořádku…“

„To znám, tenhle pocit znám,“ přisvědčil Nikolaj. „Já tam

nesmím, ty punčochy – to je překvapení pro mne.“

Pierre přišel mezi děti a hlasitý smích a výkřiky ještě zesílily.

„Tak, Anno Makarovno,“ bylo slyšet jeho hlas, „pojď sem, doprostředka,

a jak řeknu ráz, dva, tři, stoupni si sem. Podíváme

se ti na zoubek,“ bylo slyšet Pierrův hlas; zavládlo ticho. „Tři!“

V pokoji se zvedl nadšený křik dětských hlasů.

„Dvě, dvě!“ volaly děti.

Byly to dvě punčochy, které podle tajemství jen jí známého

Anna Makarovna pletla na jehlicích najednou a které vždy před

dětmi slavnostně vytahovala jednu z druhé, když byly hotové.

Brzy poté se přišly děti loučit. Se všemi se políbily, vychovatelé

a vychovatelky se poroučeli a odešli. Zůstali jen Dessales

se svým svěřencem. Vychovatel šeptem vybízel chlapce,

aby šel dolů.

„Ne, pane Dessalesi, požádám tetičku, abych mohl zůstat,“

odpovídal také šeptem Nikoluška Bolkonskij.

„Tetičko, dovolte mi tu zůstat,“ řekl nahlas a přistoupil k tetě.

V obličeji se mu zračila úpěnlivá prosba, vzrušení a nadšení.

Hraběnka Marja se na něj podívala a obrátila se k Pierrovi.

„Když jste tu vy, nemůže se odtrhnout,“ poznamenala.

„Dovedu vám ho za chvíli, pane Dessalesi, dobrou noc,“ podal

Pierre Švýcarovi ruku a usmál se na Nikolušku. „Ještě jsme

se vůbec neviděli. Marie, jak mu začíná být podobný,“ dodal

k hraběnce Marje.

„Otci?“ zeptal se chlapec, do krve se začervenal a pohlédl

zdola na Pierra nadšenýma, rozzářenýma očima. Pierre přikývl

a pokračoval ve vyprávění přerušeném dětmi. Hraběnka Marja

vyšívala na kanavě; Nataša se dívala na muže, nespouštějíc

z něj oči. Nikolaj s Děnisovem vstávali, dávali si přinést dýmky,

kouřili, brali si čaj od Soni, která pohasle a strnule seděla

u samovaru, a kladli Pierrovi otázky. Kudrnatý neduživý chlapec

seděl se zářícíma očima v koutku, nikým nepozorován,

a jen otáčel kučeravou hlavu na tenkém krku, který mu vystupoval

z rozhaleného límečku, v tu stranu, kde byl Pierre. Chvílemi

sebou trhal a něco si pro sebe šeptal, jako by prožíval jakýsi

nový, silný pocit.

Rozmluva se točila kolem současných klepů z nejvyšších

vládních kruhů, v nichž většina lidí obvykle vidí nejdůležitější

zájem vnitřní politiky. Děnisov, který byl nespokojený s vládou

pro své neúspěchy ve službě, poslouchal s radostí o všech hloupostech,

které se teď podle jeho mínění děly v Petrohradě, a komentoval

Pierrova slova silnými, ostrými výrazy.