praskne, když všichni čekají na nevyhnutelný převrat, musí se

co nejvíc lidí co nejtěsněji semknout a podat si ruce, aby čelili

všeobecné katastrofě. Všechno mladé a silné je tím přitahováno

a kazí se. Jednoho svedou ženy, druhého pocty, třetího marnivost,

peníze – a přecházejí do toho druhého tábora. Nezávislí,

svobodní lidé, jako jste vy a já, už téměř nejsou. Pravím: rozšiřte

kruh společnosti. Heslem nechť není jen ctnost, nýbrž nezávislost

a činnost.“

Nikolaj nechal synovce být, zlostně si odsunul křeslo jinam,

a poslouchaje Pierra, nespokojeně pokašlával a mračil se čím

dál tím víc.

„Ale jaký má být cíl té činnosti?“ zvolal. „A v jakém poměru

budete k vládě?“

V takovém: v poměru pomocníků! Společnost nemusí být

tajná, povolí-li ji vláda. Nejenže není vládě nepřátelská, ale naopak

je to společnost opravdových konzervátorů. Společnost

gentlemanů v pravém smyslu toho slova. Jen proto, aby Pugačov

nepřišel podřezat tvoje nebo moje děti a aby mě Arakčejev

neposlal do vojenské osady – jen proto bojujeme ruku v ruce

s jediným cílem obecného blaha a obecné bezpečnosti.“

„Ano, ale je to tajná společnost – a z toho plyne, že je nepřátelská

a škodlivá a že může zplodit leda zlo.“

„Proč? Cožpak Tugendbund, který zachránil Evropu (tehdy

se ještě neodvažovali tvrdit, že Evropu zachránilo Rusko), způsobil

něco škodlivého? Tugendbund je spolek ctnosti, je to láska

a vzájemná pomoc; je to, co na kříži hlásal Kristus…“

Uprostřed rozhovoru vešla do pokoje Nataša a radostně se

dívala na muže. Neměla radost z toho, že mluví. Dokonce ji to

ani nezajímalo, protože se jí zdálo, že to vše je neobyčejně prosté,

že to všechno dávno zná (zdálo se jí to proto, že znala

všechno, odkud to pramenilo – že znala celou Pierrovu duši);

radovala se však při pohledu na jeho oživený, nadšený vzhled.

Ještě radostněji a nadšeněji hleděl na Pierra chlapec s tenkým

krkem vystupujícím z rozhaleného límečku, na něhož

všichni zapomněli. Každé Pierrovo slovo mu zapalovalo srdce

a Nikoluška nervózně, aniž si to sám uvědomoval, lámal pečetní

vosk a péra na strýcově stole.

„Vůbec ne to, co si myslíš. Německý Tugendbund byl takový,

ale to, co navrhuji, je docela jiné.“

„Víš, kamaráde, pro ty párkaře je Tugendbund dobrý, ale já

tomu nerozumím a ani to pořádně nevyslovím,“ ozval se hlučný,

rázný hlas Děnisovův. „Všechno je mizerné a hnusné, s tím

souhlasím, ale Tugendbundu nerozumím, a taky se mi to nelíbí,

ale bund, to je něco jiného! Jsem váš člověk!“

Pierre se usmál, Nataša se zasmála, ale Nikolaj ještě víc stáhl

obočí a začal Pierrovi dokazovat, že žádný převrat nehrozí a že

veškeré nebezpečí, o němž mluví, je jen v jeho fantazii. Pierre

dokazoval opak, a protože jeho rozumové schopnosti byly silnější

a obratnější, pocítil Nikolaj, že se octl ve slepé uličce. To

ho ještě víc rozzlobilo, neboť v hloubi duše věděl – nikoli rozumovou

úvahou, nýbrž něčím silnějším, než je rozum – že je jeho

názor nepochybně správný.

„Něco ti řeknu,“ vstal a snažil se postavit dýmku do kouta tak

nervózně, že mu nakonec spadla na zem. „Dokázat ti to nemůžu.

Ty říkáš, že je u nás všechno hnusné a že bude převrat; já to nevidím.

Ale ty říkáš, že přísaha je podmíněná věc, a na to ti řeknu:

jsi můj nejlepší přítel, ty to víš, ale když založíte tajnou společnost

a začnete pracovat proti vládě, ať je jakákoli, vím, že je mou

povinností se jí podřídit. A když mi Arakčejev v téhle chvíli poručí,

abych šel proti vám s eskadronou a rozsekal vás – ani na

okamžik se nebudu rozmýšlet a půjdu. Mysli si o tom, co chceš.“

Po těchto slovech zavládlo trapné ticho. První promluvila

Nataša – hájila muže a napadala bratra. Její obrana byla slabá

a neobratná, ale cíle bylo dosaženo. Rozmluva se znovu navázala,

ale již ne v tom nepříjemně nepřátelském tónu, jímž byla

nesena poslední slova Nikolajova.

Když se všichni zvedli, aby šli k večeři, přistoupil Nikoluška

Bolkonskij k Pierrovi s lesknoucíma se, rozzářenýma očima.

„Strýčku Pierre… vy… ne… Kdyby tatínek žil… Souhlasil

by s vámi?“ zeptal se.