Pierre náhle pochopil, jak zvláštní, složitou, samostatnou

a usilovnou činnost rozumovou i citovou musel chlapec vyvinout

během jejich rozhovoru, a když si vzpomněl na všechno,

co říkal, mrzelo ho, že to chlapec slyšel. Avšak musel mu odpovědět.

„Myslím, že ano,“ řekl a vyšel z pracovny.

Hoch sklopil hlavu a teprve teď si všiml, co natropil na stole.

Začervenal se a přistoupil k Nikolajovi.

„Strýčku, odpusťte mi, co jsem udělal…, nechtěl jsem,“ ukázal

na polámaný pečetní vosk a péra.

Nikolaj sebou zlostně trhl.

„Dobrá, dobrá,“ řekl a hodil kousky vosku a péra pod stůl.

A zřejmě s úsilím přemáhaje hněv, který se v něm zvedal, odvrátil

se od něho. „Vůbec jsi tu neměl být,“ dodal.

Při večeři se už nemluvilo o politice a o společnosti, naopak

se rozproudil rozhovor Nikolajovi nejmilejší – Děnisov

vyvolal vzpomínky na rok 1812 a Pierre byl při tom obzvláště

milý a zábavný. A celá rodina se rozešla v nejpřátelštějším

duchu.

Když se Nikolaj po večeři v pracovně svlékl, dal rozkazy

správci, který na něj po celou tu dobu čekal, a přišel v županu

do ložnice, zastihl ženu ještě u psacího stolu; cosi psala.

„Co to píšeš, Marie?“ zeptal se Nikolaj. Hraběnka Marja se

začervenala. Bála se, že to, co psala, její muž nepochopí a neschválí.

Byla by to ráda před ním schovala, ale na druhé straně byla

zase ráda, že ji při tom přistihl a že mu o tom musí říci.

„To je deník, Nicolas,“ řekla a podala mu sešitek popsaný jejím

pevným velkým písmem.

„Deník…?“ opakoval Nikolaj s nádechem ironie a vzal sešitek

do rukou. Stálo tam francouzsky:

„4. prosince. Dnes se Andruša (nejstarší syn) nechtěl ráno

obléct a m-lle Louise poslala pro mne. Byl to u něj rozmar

a svéhlavost. Zkusila jsem mu pohrozit, ale to ho ještě víc rozzlobilo.

Rozhodla jsem se tedy ho nechat, začala jsem s chůvou

oblékat ostatní děti a jemu jsem řekla, že ho nemám ráda.

Dlouho mlčel, jako by se tomu divil; ale potom za mnou přiběhl

jenom v košilce a tak se rozplakal, že jsem ho nemohla

uklidnit. Bylo vidět, že ho trápí nejvíc to, že mě zarmoutil;

když jsem mu pak večer dala lísteček, znovu se žalostně rozplakal

a líbal mě. S ním se dá všechno pořídit laskavostí.“

„Co je to, ten lístek?“ zeptal se Nikolaj.

„Začala jsem dávat starším dětem každý večer lísteček, jak

se chovaly.“

Nikolaj se podíval do zářivých očí, které se na něj upíraly,

a dál obracel list za listem a četl. V deníku bylo zapsáno všechno

to z dětského života, co se zdálo matce pozoruhodné, protože

to vyjadřovalo povahu dítěte nebo že se z toho daly vyvodit

všeobecné myšlenky o způsobu výchovy. Byly to většinou samé

bezvýznamné maličkosti, ale jim to tak nepřipadalo – ani

matce, ani otci, když teď poprvé četl ten dětský deník.

Pátého prosince bylo zapsáno:

Míťa dělal u stolu hlouposti. Otec poručil, aby mu nedali

moučník. Nedali mu jej; ale díval se tak lítostivě a chtivě po

ostatních, dokud jedli! Myslím si, že trestat odepřením sladkostí

jen rozvíjí v dítěti mlsnost. Říci Nikolajovi.“

Nikolaj odložil sešitek a pohlédl na ženu. Zářivé oči se na

něj dívaly tázavě. (Schvaluje, nebo neschvaluje deník?) Nemohlo

být pochyb o tom, že jej nejen schvaluje, ale že je svou

ženou nadšený.

Možná že by se to nemuselo dělat tak puntičkářsky; možná

že je to vůbec zbytečné, uvažoval Nikolaj; ale to neustálé, věčné

duševní napětí, starající se jen o mravní dobro dětí, ho uvádělo

v nadšení. Kdyby si Nikolaj byl s to uvědomit svůj cit,

zjistil by, že hlavním podkladem jeho pevné, něžné a hrdé lásky

k ženě byl vždy pocit údivu nad její duchovností, nad tím jemu

skoro nedostupným, mravně vznešeným světem, v jakém vždy

žila jeho žena.