zřejmě vzrušila. „Ale co mi je do toho, že Arakčejev a ostatní

jsou špatní, co mi bylo do toho, když jsem se oženil a měl jsem

tolik dluhů, že mě chtěli vsadit do vězení, a matku, která není

schopna to vidět ani chápat. A potom jsi přišla ty, děti, práce.

Pracuji snad v kanceláři a lítám po hospodářství od rána do večera

jen pro vlastní potěšení? Ne, vím, že jsem nucen pracovat,

abych vyhověl matčiným požadavkům, odvděčil se tobě a děti

nenechal takovými žebráky, jako jsem byl sám.“

Hraběnka Marja měla chuť mu říci, že nejen chlebem živ je

člověk a že připisuje příliš mnoho významu tomu hospodářství;

avšak věděla, že to říkat nemá a že by to bylo zbytečné. Vzala

ho jen za ruku a políbila ji. Nikolaj pochopil toto ženino gesto

jako schválení a potvrzení svých názorů a po chvíli tichého

přemýšlení pokračoval zase ve svých úvahách nahlas.

„Víš, Marie,“ pravil, „právě přijel Ilja Mitrofanyč (to byl

hospodářský správce) z tambovské vesnice a povídal, že nám

za les už nabízejí osmdesát tisíc.“ A Nikolaj se s oživenou tváří

rozhovořil o možnosti poměrně brzy vykoupit Otradné. „Ještě

deset let života a zanechám dětem… ve výborném stavu.“

Hraběnka Marja poslouchala muže a chápala vše, co jí říkal.

Věděla, že když takto myslívá nahlas, občas se jí zeptá na to, co

říkal, a zlobí se, když zpozoruje, že myslela na něco jiného.

Musela se však velice přemáhat, protože to, co vykládal, ji ani

v nejmenším nezajímalo. Dívala se na něho, a ne že by myslela

na něco jiného, ale cítila něco jiného. Cítila pokornou, něžnou

lásku k tomuto člověku, který nikdy nepochopí, co ona chápe,

a jako by ho proto milovala jen ještě mocněji, s odstínem vášnivé

něhy. Kromě tohoto citu, který ji úplně pohlcoval a překážel

jí vnímat podrobnosti mužových plánů, míhaly se jí hlavou

myšlenky nemající nic společného s tím, o čem mluvil. Mysle-

la na synovce (mužovo vyprávění o jeho vzrušení při Pierrově

řeči ji velmi překvapilo) a vybavovaly se jí v představách různé

rysy jeho něžné, citlivé povahy; a myslíc na synovce, myslela

na své vlastní děti. Nesrovnávala synovce se svými dětmi, srovnávala

svůj cit k nim a smutně shledávala, že v jejím citu k Nikoluškovi

cosi chybí.

Někdy ji napadalo, že tento rozdíl je způsoben jejich rozdílným

věkem; avšak cítila, že je před ním vinna, a v duchu si slibovala,

že se napraví a učiní nemožné – totiž že bude v tomto životě

milovat svého muže, děti, Nikolušku i své bližní tak, jako

Kristus miloval lidstvo.

Duše hraběnky Marji vždy směřovala k nekonečnu, k věčnosti

a dokonalosti, a proto nikdy nemohla být klidná. Na tváři se jí

objevil přísný výraz utajeného nejvyššího utrpení duše spoutané

tělem. Nikolaj se na ni podíval.

Můj Bože, co s námi bude, jestli nám umře, jak mě vždycky

napadá, když má takovouhle tvář! řekl si a poklekl před ikonou

a začal odříkávat večerní modlitby.

Když Nataša zůstala s mužem mezi čtyřma očima, rozmlouvala

s ním také tak, jak mluví jen žena s mužem, to jest

s neobvyklou jasností a rychlostí chápání a vzájemného sdělování

myšlenek cestou příčící se všem pravidlům logiky, bez

prostřednictví soudů, závěrů a vývodů, způsobem zcela zvláštním.

Nataša byla na tento způsob hovoru s mužem tak zvyklá,

že nejjistějším příznakem, že mezi nimi něco neklape, jí byl logický

sled Pierrových myšlenek. Jakmile začal něco dokazovat

a hovořit rozvážně a klidně a jakmile se ona dala strhnout jeho

příkladem a dělala totéž, věděla, že určitě mezi nimi dojde

k hádce.

Od chvíle, kdy osaměli a Nataša s široce rozevřenýma šťastnýma

očima tiše přistoupila k Pierrovi a najednou ho prudce