„Víš, nač myslím?“ zeptala se. „Na Platona Karatajeva. Co

on? Schválil by, co děláš teď?“

Pierre se té otázce nijak nedivil. Pochopil myšlenkový pochod

své ženy.

„Platon Karatajev?“ opakoval a zamyslel se, zřejmě se upřímně

snažil představit si Karatajevův názor na tuto věc. „Nepochopil

by to, ostatně možná že ano.“

„Strašně tě miluji!“ zvolala náhle Nataša. „Strašně. Strašně!“

„Ne, neschválil by to,“ řekl Pierre po chvíli přemýšlení. „Co

by schválil, to je náš rodinný život. Tolik si přál vidět ve všem

krásu, štěstí, spokojenost a já bych mu s radostí ukázal nás. Ty

říkáš – odloučení. Ale nebudeš mi věřit, jak zvláštní cit k tobě

mám po takovém odloučení…“

„Ano, a pak ještě…,“ začala Nataša.

„Ne, to není to. Nikdy tě nepřestávám milovat. A víc milovat

už není možné; ale tohle je něco zvláštního… No, opravdu…“

Nedomluvil, protože jejich pohledy se setkaly a dopověděly to

ostatní.

„To je hloupost,“ řekla najednou Nataša, „že líbánky a největší

štěstí jsou v první době. Naopak, teď je to nejlepší. Jen

kdybys tolik nejezdil pryč. Pamatuješ, jak jsme se hádali?

A vždycky jsem za to mohla já. Vždycky já. Ale oč jsme se to

hádali, to už se ani nepamatuji.“

Pořád o totéž,“ řekl Pierre s úsměvem, „žárli…“

„Neříkej to, nesnáším to,“ vykřikla Nataša. A v očích jí zasvítil

studený, zlý blesk. „Viděls ji?“ zeptala se po chvíli mlčení.

„Ne, a i kdybych ji byl viděl, nepoznal bych ji.“

Mlčeli.

Víš co? Když jsi v pracovně mluvil, dívala jsem se na tebe,“

začala zase Nataša, snažíc se odehnat bouřkový mrak. „Chlapeček

(tak nazývala syna) je ti podobný, jako by ti z oka vypadl.

Ach, už bude čas jít k němu… Musím… Ale nechce se mi od

tebe.“

Na několik vteřin se odmlčeli. Potom se náhle oba zároveň

k sobě obrátili a začali mluvit, Pierre samolibě a se zaujetím

pro věc, Nataša s tichým, šťastným úsměvem. Oba se zarazili

a dávali si navzájem přednost.

„Ne, co jsi chtěla ty! Mluv, mluv.“

„Ne, jen to řekni ty, já jen takovou hloupost,“ pravila Nataša.

Pierre pověděl, co nakousl. Bylo to pokračování samolibých

úvah o úspěchu, jaký měl v Petrohradě. V té chvíli se mu zdálo,

že je povolán dát nový směr celé ruské společnosti a všemu

světu.

„Chtěl jsem říct, že všechny myšlenky, které mají obrovské

následky, jsou vždycky prosté. Celá má myšlenka záleží v tom,

že jsou-li spolu spjati lidé hříšní a tvoří sílu, musí lidé čestní

učinit totéž. Vždyť to je tak prosté.“

„Ano.“

„A co tys chtěla říci?“

„Ale nic, hloupost.“

„Jen to řekni.“

„Ale nic, to nestojí za to,“ Nataša se ještě víc rozzářila

v úsměvu, „chtěla jsem jen povídat o Péťovi; dnes přišla chůva,

aby si ho ode mne vzala, a on se usmál, zamhouřil oči a přitiskl

se ke mně – asi si myslel, že se schoval. Je hrozně milý. Už křičí.

Tak sbohem!“ A odešla z pokoje.