V téže době hořela dole v ložnici Nikolušky Bolkonského jako

obyčejně lampa (chlapec se bál tmy a nemohli ho tomu odnaučit).

Dessales měl hlavu vysoko podloženou čtyřmi poduškami

a z jeho římského nosu se linulo stejnoměrné chrápání. Nikoluška

se právě probudil, pokrytý studeným potem, a s široce rozevřenýma

očima seděl na posteli a díval se před sebe. Probudil

ho strašný sen. Viděl v něm sebe a Pierra v přilbách – v takových,

jaké byly nakresleny ve vydáních Plutarcha. Šli se strýčkem

Pierrem v čele obrovského vojska. Toto vojsko tvořilo bílé

šikmé čáry, které naplňovaly vzduch podobně jako podzimní

babí léto, jež Dessales nazýval Madoniny nitě. Před nimi byla

sláva, stejná jako ty nitky, jen o něco hutnější. On s Pierrem se

blížili lehce a radostně stále blíž a blíž k cíli. Náhle nitě, které je

nesly, začaly slábnout a cuchaly se. Bylo jim těžko. A před nimi

stanul strýček Nikolaj Iljič ve výhrůžné, přísné póze.

„Co jste to udělali?“ řekl a ukázal na polámaný pečetní vosk

a péra. „Měl jsem vás rád, ale Arakčejev mi poručil a já zabiju

prvního, kdo z vás se pohne kupředu.“ Nikoluška se ohlédl po

Pierrovi, ale Pierre už tam nebyl. Pierre byl otec – kníže Andrej

– a otec neměl podobu a tvar, ale existoval, a když ho Nikoluška

spatřil, pocítil, jak slábne láskou: cítil, že nemá sílu, že je

bez kostí a zcela vyčerpaný. Otec ho hladil a litoval. Ale strýc

Nikolaj Iljič se k nim blížil víc a víc. Nikolušky se zmocnila

hrůza a probudil se.

Otec, přemýšlel. Otec (ačkoli byly v domě dvě zdařilé podobizny,

Nikoluška si nikdy nepředstavoval otce v lidské podobě),

otec byl u mne a hladil mě. Souhlasil se mnou, souhlasil se

strýčkem Pierrem. Ať řekne cokoli, udělám to. Mucius Scaevola

si spálil ruku. Proč by se to nemohlo stát i v mém životě?

Vím, chtějí, abych se učil. A já se budu učit. Ale jednou přestanu;

a pak to udělám. Prosím Boha jen o jediné; aby se mi přihodilo

to, co lidem Plutarchovým, a já udělám totéž co oni. Udělám

to lépe. Všichni mě poznají, zamilují si mě a budou mnou

nadšeni. A Nikoluška najednou pocítil, jak se mu hruď svírá

vzlyky, a rozplakal se.

„Není vám dobře?“ ozval se Dessalesův hlas.

„Ne,“ odpověděl Nikoluška a lehl si na polštář. On je hodný

a dobrý, mám ho rád, pomyslel si o Dessalesovi. Ale strýček

Pierre! Jaký je to báječný člověk! A co otec? Otec! Otec! Ano,

udělám všechno, aby i on byl se mnou spokojený…

Předmětem historie je život národů a lidstva. Ale popsat život

nejen lidstva, nýbrž třeba i jen jediného národa – věrně

jej vystihnout a obsáhnout slovy – je nemožné.

Staří historikové většinou užívali k vylíčení a zachycení života

národa, který se zdá nepostižitelným, jednoduché metody.

Popisovali činnost jednotlivců vládnoucích tomuto národu a tato

činnost byla pro ně výrazem činnosti celého národa.