Byl pyšný na to, že je tak moudrá, dobře si uvědomoval, jak

je v duševním světě proti ní méněcenný, a tím víc se radoval

z toho, že mu se svou ušlechtilou duší nejen patří, ale že je částí

jeho samého.

„Moc a moc se mi to líbí, má drahá,“ přikývl Nikolaj s vážnou

tváří. A po chvíli mlčení dodal: „Ale já jsem se dnes choval

nemožně. Tys v pracovně nebyla. Přeli jsme se s Pierrem a já

jsem se rozčilil. Ale hrozně. Je to takové dítě. Nevím, co by

s ním bylo, kdyby ho Nataša tak pevně nedržela na uzdě. Dovedeš

si představit, proč jel do Petrohradu…! Založili tam…“

„Ano, vím,“ řekla hraběnka Marja. „Nataša mi to vyprávěla.“

„Tak to tedy víš,“ rozpaloval se Nikolaj při pouhé vzpomínce

na hádku, „chce mě přesvědčit, že povinností každého čestného

člověka je jít proti vládě, zatímco přísaha a povinnost… Škoda

žes tam nebyla. Všichni se na mne vrhli, i Děnisov a Nataša…

Nataša je k popukání. Drží ho pod pantoflem, ale sotva se začne

mluvit o něčem vážném, nemá ani vlastní slova, používá

výhradně jeho slov,“ dodal, podléhaje neodolatelnému nutkání

posuzovat lidi nejdražší a nejbližší. Zapomínal přitom, že totéž,

co říkal o Nataše, dalo by se slovo od slova říci o něm v poměru

k jeho ženě.

„Ano, všimla jsem si,“ přitakala hraběnka Marja.

„Když jsem mu řekl, že povinnost a přísaha stojí nade vším,

začal mi dokazovat bůhvíco. Škoda žes tam nebyla; co bys na

to řekla?“

„Podle mého máš docela pravdu. Také jsem to řekla Nataše.

Pierre tvrdí, že všichni trpí, trápí se, mravně upadají a že je naší

povinností pomoci bližním. Samo sebou, že má pravdu,“ pravila

hraběnka Marja, „ale zapomíná, že máme ještě jiné, bližší

povinnosti, o nichž nás poučil Bůh, a že můžeme dát v sázku

sebe, ale ne děti.“

„No právě, právě, totéž jsem mu říkal i já,“ přerušil ji Nikolaj,

jemuž se skutečně zdálo, že říkal totéž. „Ale oni pořád vedli

svou o lásce k bližnímu a o křesťanství, a to všechno před Nikoluškou,

který za námi vlezl do pracovny a všechno tam

zpřelámal.“

„Ach, víš, Nicolas, Nikoluška mě tak často trápí,“ řekla hraběnka

Marja. „Je to takový zvláštní chlapec. A bojím se, že se

mu kvůli svým vlastním dětem dost nevěnuji. My všichni máme

děti, všichni máme svou rodinu, jen on nikoho nemá. Je

věčně sám se svými myšlenkami.“

„No, ty si rozhodně nemusíš nic vyčítat. Dělala jsi a děláš

pro něj všechno, co může nejněžnější matka dělat pro svého

chlapce. Mám z toho samozřejmě radost. Je to skvělý, skvělý

chlapec. Dnes poslouchal Pierra skoro jako smyslů zbavený.

Jen si to představ, když jsme šli k večeři, koukám a on rozdrobil

na malinké kousíčky všechno na stole a hned mi to taky

řekl… Nikdy jsem nezažil, že by byl řekl nepravdu. Je to skvě-

lý, skvělý chlapec!“ opakoval Nikolaj, jemuž se Nikoluška

z duše protivil, ale právě proto považoval za nutné prohlašovat,

že je skvělý.

„Matka je matka,“ namítla hraběnka Marja, „cítím, že to není

ono, a to mě trápí. Je to nádherný chlapec; hrozně se o něj

bojím. Společnost mu prospěje.“

„Nu co, vždyť to není nadlouho; v létě ho odvezu do Petrohradu,“

řekl Nikolaj. „Ano, Pierre vždycky byl a zůstane snílek,“

pokračoval, vraceje se k rozmluvě v pracovně, která ho