Historiografie studuje projevy lidské svobody v souvislosti

s vnějším světem v čase a v závislosti na příčinách, to

jest definuje tuto svobodu zákony rozumu; proto je historiografie

vědou jen natolik, nakolik je svoboda těmito zákony definována.

Kdyby historiografie uznala svobodu lidí jako sílu, která může

mít vliv na historické události, to jest sílu nepodřízenou zá-

konům – bylo by to totéž, jako kdyby astronomie uznala svobodnou

sílu pohybu nebeských těles.

Kdyby to učinila, popřela by možnost existence zákonů, to

jest jakýchkoli poznatků. Existuje-li jen jedno jediné svobodně

se pohybující těleso, neexistují již zákony Keplerův a Newtonův

a neexistuje již žádná představa o pohybu nebeských těles.

Existuje-li jen jediný svobodný lidský čin, neexistuje žádný

historický zákon a žádná představa o historických událostech.

Pro historiografii existují směry pohybu lidských vůlí, jejichž

jeden konec se skrývá v neznámu a na druhém konci,

v prostoru, v čase a v závislosti na příčinách, se pohybuje vědomí

lidské svobody v přítomnosti.

Čím šíře se před našimi zraky rozevírá toto jeviště pohybu,

tím jsou zákony tohoto pohybu zřejmější. Postihnout a definovat

tyto zákony je úlohou dějepisu.

Dívá-li se nyní věda takto na svůj předmět a kráčí-li přitom

cestou hledání příčin a jevů ve svobodné lidské vůli, nemůže

stanovit žádné zákony, protože ať omezujeme lidskou svobodu

sebevíc, jakmile jednou připustíme, že to je síla nepodléhající

zákonům, přestávají všechny zákony existovat.

Jen když tuto svobodu nekonečně omezíme, to jest budeme-li

ji rozebírat jako nekonečně malou veličinu, přesvědčíme se

o naprosté nepoznatelnosti příčin; a tu si historiografie, místo

aby hledala příčiny, vezme za úkol hledat zákony.

S hledáním těchto zákonů bylo započato již dávno a nový

způsob myšlení, který si musí historiografie osvojit, vzniká

současně se zánikem staré historiografie, jež zaniká, neustále

rozmělňujíc příčiny jevů.

Touto cestou se braly všechny lidské vědy. Když matematika,

nejpřesnější z věd, dospěla k nekonečně malé veličině, zanechala

procesu rozmělňování a přistoupila k novému procesu

sčítání nekonečně malých neznámých. Opustila pojem příčiny

a hledá zákon, to jest vlastnosti společné všem neznámým nekonečně

malým prvkům.

Touto cestou, byť i v jiné formě, braly se i vědy ostatní. Když

Newton vyslovil zákon o přitažlivosti, neřekl, že Slunce nebo

Země má schopnost přitažlivosti; řekl, že všechna tělesa, od

největších po nejmenší, mají schopnost navzájem se přitahovat,

to znamená, že ponechal stranou otázku o příčině pohybu těles

a vyjádřil vlastnost společnou všem tělesům, od nekonečně velkých

po nekonečně malá. Totéž dělají přírodní vědy: ponechávají

stranou otázku o příčině a hledají zákony. Stejnou cestou

jde i historiografie. A zabývá-li se dějepis studiem pohybu národů

a lidstva, a nikoli popisováním epizod ze života lidí, musí

zanechat pojmu příčin a hledat zákony společné všem navzájem

si rovným a nerozlučně spjatým nekonečně malým prvkům

svobody.

Od té doby, co vzniklo a bylo dokázáno Koperníkovo učení,

samo uznání, že se nepohybuje Slunce, nýbrž Země, zničilo

celou starověkou kosmografii. Bylo možné vyvrátit toto

učení a ponechat starý názor na pohyb těles, ale nebylo-li vyvráceno,

nebylo možné, jak se zdá, pokračovat ve studiu Ptolemaiových

světů. Přesto však se ještě dlouho po Koperníkově objevu

pokračovalo ve vědeckém zkoumání Ptolemaiových světů.

Od té doby, co bylo řečeno a dokázáno, že množství porodů

nebo zločinů je podřízeno matematickým zákonům a že jisté

geografické a politicko-ekonomické podmínky určují takový

nebo onaký způsob vlády, že jistý poměr obyvatelstva k zemi

má za následek pohyb národů – od té doby v podstatě padly základy,

z nichž vyrůstala historiografie.