Vávra udělal dobrou hru, která má náročný koncept. Věnuje se různým dílům, u nichž kritizuje v drtivé většině oprávněné lapsy. Mluví-li o své tvorbě a o sobě, vždy je to vesměs plné pokory ("nemyslím si, že jsem génius.", "lidi mi píšou, že jsem bůh, a já nevim, co jim na to mám říct"). Mluví suverénně. Mluví, jak mu zobák narost, někdy hulvátsky. Soustřeďuje se na obsah a ne formu sdělení. Rád skáče oponentům do řeči. Vyjadřuje se rád k čemukoliv. Neustále připouští, že nemusí mít pravdu, že sám může něco zdupat.

Romero udělal dvě úspěšné ale koncepčně primitivní hry v dřevních časech videoherní tvorby. Poté nahodil ramena, vytvořil arogantní božskou auru ultimátního análního penetrátora, který vstoupí, kam si umane. Pokora nula, upřímnost nula. I když, možná to "John Romero is gonna make you his bitch" myslel upřímně.

EDIT - ještě doplním, že Vávra zásadně neví, ale vždycky si jenom myslí. Pokud ale někdy mluví axiomaticky, pak je v případech, kdy je nezpochybnitelné, že 1 se skutečně rovná 1. Potíž je, že mnozí uvažují nad problémy na příliš vysoké úrovni a pak motají dohromady aspekty, které jsou otázkou vkusu, a aspekty kvantifikovatelné a objektivní. Danovi se naopak většinou daří problémy analyzovat do detailu a jednotlivé aspekty oddělit a zpracovat nezávisle. Nedaří se mu vždy jasně předem deklarovat, o jakém že to aspektu zrovna mluví, což vede k nedorozumění.

Tak neni to uplne fer srovnani, Romero udelal dve dobre hry a pak uz mel jen plnou hubu velkych kecu.. Vavra naproti tomu udelal jednu dobrou hru a pak uz mel jen plnou hubu velkych kecu :D