Diskuze OSOBNOSTI.cz

Album "Auswartsspiel" (Havana, Kuba 2002) mě dnes zní jako kdyby už tyto písně "Du Lebst nur Einmal", "Schlampe", "Depression Deluxe", "Cokane in my Brain", "Amanita Phalloides" a další už Campino nahrál či resp. jinými slovy právě už odezpíval pod vlivem tvrdých drog, protože to se skutečně v bdělém střízlivém stavu nedá přece pro nikoho jinýho z druhých lidí už tak vysoký ,,psychický stres" domnívám se dlouho fyzicky snášet a vydržet, až to fyzicky ,,škodí". Je mě líto člověka a zvláště Campina s takovou krajní emoční deprivací z pravděpodobně už jeho těžkých mánicko (mánio) depresivních stavu, odborně dnes řečeno z tzv. bipolární poruchy. A pokud se osobně mýlím, at mě to druhý nejprve dokážou že tomu tak skutečně je, zatím se mužu jen velice pravděpodobně o tom domnívat. Je obdivuhodné že to členové Die Toten Hosen spolu v Havaně na Kubě s nahráním svých písní už z alba "Auswartsspiel" doslova už přežili, protože nikdy tak upřímně a krajně agresivně, nikdy tak neskutečně ,,tvrdě" nehráli s výjimkou už alba "Opium furs Volk". Právě to je na albu "Auswartsspiel" to vzácné. Je to pro mě osobně hodně bolestný, ale vyjímečný album plné zpitování už lidského svědomí a ,,duševního" lidského přesahu sebe sama, které v jejich diskografii už nemá obdoby. Pro mě Die Toten Hosen skutečně existují a existovali už jen v letech 1993 od přelomového a duležitého jejich alba "Kauf Mich!" po rok 2008 po album "In Aller Stille". Mám rád i některé písně z jejich dalšího období, které po albu "In Aller Stille" následovalo, ale kupř. alba "Ballast der Republic" a "Launer der Natur" už mají pro mě slabá místa, kdy všechny písně už bohužel nedrží tak dobře pohromadě jako jeden celek. Přesto dokázali pro mě nahrát skvost, a to písen "Kamikaze" a netrpělivě už očekávám co nahrají za alba dál. Když Campino se svým hlasem zvolní, je lyricky příjemný a dojemný, ale dokáže bít skutečně se svým hlasem a se svým řevem neuprosný, naprosto nesmlouvavý. To jsou u Die Toten Hosen právě ty dva protipoly, které už k sobě neodmyslitelně v jejich hudbě (v hudební tvorbě) patří. A gramatika (správný pravopis) zase nepatří už prozměnu k mé silné stránce.

Na pohřbu bych si nechal zahrát písen "Alles ist Eins", "Alles Wird Voruburgehen" či už "Nur zu Besuch". To jsou písně, které mě od Die Toten Hosen vždy hluboce dojímají a vždy mě budou hluboce dojímat k slzám. Je něco pravdy o tom že láska k Die Toten Hosen jde přes svou vlastní smrt. Ty písně jsou nesmrtelné a netypické pro punk rock, o to více je mám rád. Ty písně už zustanou navždy nesmrtelnou německou rockovou klasikou. Neznám tak intenzivně a krásně a hluboce už natolik procítěné pomalé melancholické rockové balady, které s punkrockem už nemají vubec nic společného. To na Die Toten Hosen upřímně miluji. Neznám osobně už upřímnější, věrohodnější a přesvědčivější ,,melancholický" text písní Die Toten Hosen, zvlášt i proto že z německé rockové hudby se toho skutečně nedá moc poslouchat. Alespon už pro mě osobně. A pak je tady i ještě výborná písen "Kamikaze". Tu mám osobně taky moc rád.

Muj závěr: Campino trpí těžkou emoční deprivací a já tou nejtěžší, která ke schizofrenní depresi už patří. Navzdory tomu u mě převažují rysi melancholika, což je snad to jediné kladné co muže u schizofrenie bít. A závěrem právě od doby od mého dospívání (se zkušeností) se schizofrenií, s touto duševní nemocí, která mě o všechno v životě připravila, o studii na základní i střední škole, o mé vrstevníky a o mé přátelé, o zaměstnání, o partnerský vztah, o možnost mé budoucí rodiny - za zkušenosti s touto duševní nemocí, která je tím nejhorším, co mě v životě kdy potkalo, schizofrenie - tato duševní nemoc - jen bere, ta nic dobrého, nic kladného a pozitivního už v životě nepřináší a jen bezmocně a bezradně sleduji jak čas neuprosně a nemylosrdně běží dál a já všechno ztrácím a nic pro sebe a pro druhé lidi neznamenám, nikam v životě nepatřím, nic v životě nemám a já díky této duševní nemoci žiju proto jen v minulosti a svou minulostí, a čas nadále jen neuprosně běží dál, a já každou přítomnou chvilku jen ztrácím a promarním. Není naděje, zustává jen osobní zoufalství, nejhlubší smutek, žal, osobní bezradnost, osobní bezmoc, jen lhostejnost a netečnost s apatií, se ztrátem smyslu života. A já se za schizofrenii, za toto své duševní onemocnění jen hluboce nenávidím a sebou samím jen hluboce pohrdám, nikdo z druhých lidí si neuvědomí a nevidí všechnu tu duševní bolest, tu trýzen a to duševní utrpení, protože je pečlivě před druhými lidmi skryto a já se nedokážu na tuto duševní nemoc dál dívat. Vím že partnerský vztah nezvládnu a že bez partnerky se nikdy z tohoto duševního onemocnění ,,neuzdravím". Nechce se mě s duševním onemocněním schizofrenií žít dál!

Bez tebe lištičko už nebudu moci zpitovat své špatné svědomí ani se uzdravit. To je ta jediná pravda v životě která mi osobně už zbyla. Skutečně se mě bez tebe nechce žít dál. Potěšil by mě komentář k Die Toten Hosen právě už od něžného protějšku.

Levičácky schizofrenní melancholik v krizi se psaním se sklony k filozofování... tak to tu ještě skutečně nebylo!! Upřímně ale musím říct že ještě jsem nenapsal nic co by pro mě mělo nějakou vysoce hodnotnou výpověd!! Nemám na sebe přehnaně vysoké nároky. Spoléhám se spíše jen více než na logický usudek na svou osobní intuici a už mám toho dost, už tím sám natolik osobně pohrdám, mám v tom všem díky tomu nepřehlednost a zmatek ve svém hodnotovém rámci. V tom je ten problém. Připomněl bych všem filozofum že touha po pravdě je velmi spalující a nebezpečná osobní vášen, a že nějaká pravda bez prožívané lásky nestojí nikdy za nic, je skutečně něčím co je jen prachem ve větru. Je třeba dokázat druhé bez záště a žárlivosti plně milovat a ptám se sám sebe jestli jsem toho skutečně osobně schopný? Najde se pro muj smutek a mé osobní zoufalství v životě nějaká slušná, něžná a obětavá liška? Právě bez tebe se lištičko nikdy plně neuzdravím. Je to tak, čím dál tím více si to ted osobně příliš pozdě v životě myslím uvědomuji. Žiju stále v minulosti, svou minulostí a čas neuprosně běží a bere mě vše stejně jako má duševní nemoc, už nevidím a nejsem schopný vidět svou přítomnost a příležitosti, které mužou bít. A to je pro mě neštastné, a nebezpečné, protože čas se nedá zastavit ani vrátit zpět. Cítím že je na všechno pozdě. Nenapsal jsem ještě nic co by mělo nějakou výpověd, více píšu snad o svých vlastních pochybnostech k sobě samému, a to je vždy obtížné.

Pisu z mobilu do uzke kolonky už bez možnosti náhledu na komentář. Nejhorší cele na tom je že si to plne uvedomuji, ale vůbec už nevím co s tím mužu dělat. Pisu více a spíše než logickým usudkem už intuitivně. A v tom je převážně ten problém.

Kognitivne to už nedávám. Obtížně se mě logicky přemýšlí. Děla mi nesmirne problém logicka posloupnost a logicka návaznost slov a spravna gramatika. O ni raději už nemluvím. Možná jen plane mudruji o Campinove už emoční deprivaci. Je mi to lito. Nevěnuju psaní komentářů plně svou pozornost, pisu je možná a nejspíš unahlene a příliš rozptylene. Nesoustředim se už na ně pořádne. Cítím že bych měl kdysi daleko navíc než kolik ted ze sebe vydávám. A nejhorší cele na tom je že tu své komentáře napíšu už anonymne. Nezmuzu se navíc než jen prazdne a zbytečne plane ve svých komentářích tu filozofovat. Je mi to lito. Je to smutné a zoufale. Je to tragédie. Jak říkám kognitivne ve svých komentářích naprosto uplne selhávám...s ochuzenou slovní zásobou, s ochuzenou řeči, s ochuzenym myšlením se špatnou gramatikou. V něčem mohu mit snad pravdu, ale v něčem si pak zároveň i tolik protiřečím a uvědomuji si to vždycky bohužel pozdě. Je to skutečne nešťastne.

A ještě k tomu mému předešlému komentáři jeden duležitý dodatek: Ptám se ted sám sebe nebyl Campino v době (v letech) nahrávání alba Die Toten Hosen "Auswartsspiel" (připomínám rok 2002) závislí na tvrdých drogách? Takový poslech většiny písní alba "Auswartsspiel" fyzicky ,,škodí", jinými slovy ty negativní emoce a všechnu tu těžkou depresi a mánické stavy (resp. bipolární poruchu) člověk u sebe (či na sobě) pocituje doslova fyzicky. Ptám se byl vubec Campino skutečně osobně duševně ,,zpusobylí", resp. příčetný? To je rozhodně ta správná otázka, nepopírám skutečnost že je objektivně mnohem ,,více" tvrdší hudba, pro mě ale nikoliv a dělá mě při poslechu alba "Auswartsspiel" nesmírné problémy se do prožitku Campina ,,objektivně" nějak hluboce vcítit a správně porozumět co si vlastně prožívá. Osobně trpím schizofrenní depresí, resp. jsem či si sám sobě připadám bít už lhostejný, netečný a apatický, ale snažím se tomu dát nějaké mantinely, hranice, za které se už jít nedá. Campino je na albu "Auswartsspiel" myslím si překročil. Je to krajně a těžce depresivně psychotická rocková hudba, a v tom se nijak nemýlím. Soudím právě podle jejich alba " Opium furs Volk" a "Auswartsspiel". Takže u mě osobně nenajdete zdaleka nekritický obdiv písní Die Toten Hosen. Nějaká ta kritika Campina a Die Toten Hosen je domnívám se zcela na místě. Nikdo jiný o tom takhle hluboce systematicky do detailu myslím si už nepřemýšlí. Nevím k čemu mají bubeníka, když zvláště na albu "Auswartsspiel" přes už ohlušující durazné kytarové riffy není jeho ritmus vubec slyšet by mě upřímně zajímalo. Omlouvám se tu všem za svuj velice špatný pravopis, kognitivně to hold nějak nezvládám a hodně zapomínám, přesto žiju stále v minulosti a svou minulostí a hledám ,,pravdu", spíše jsem hledal pravdu, tu vzdávám a hledám raději dnes více lásku v partnerské duvěře. Možná by to kvuli mé osobní apatii všechno mělo bít o mě psané raději opatrně v uvozovkách.

Po poslechu písní Die Toten Hosen jakými jsou pro mě "Luge", "Was Zahlt" nebo "Deutsch in Willkomen" se mě skutečně vubec nechce žít dál! - ten text písní o (mravní) vině a odpouštění a obětavosti je přiznávám příliš hluboký a životně pravdivý, až moc věrohodně osobně přesvědčivý. Některým písním Die Toten Hosen se už z principu proto raději vyhýbám! Přesto do dnešního dne za nejlepší album Die Toten Hosen osobně považuji jejich "Auswartsspiel" (2002) a to se nezmění. I přes svou krajní agresi jsou pro mě všechny písně tohoto alba nesmírně duležité a přínosné. Pořád se ptám sám sebe jak to Campino vubec dokáže že bez jakkýchkoliv počitačových uprav zvuku alba, právě bez naprogramovaných samplu a syntáku dokáže přirozeně neskutečně agresivně odezpívat písně jako jsou "Schlampe" nebo "Depression de Luxe" bez toho že by přišel o hlasivky!!!, já bych to osobně nedal. To je něco neuvěřitelného!!! A myslím že z rockových zpěváku by to dal málokdo! Proto Campino má u mě jednoznačný obdiv a respekt.

Campino má neskutečně vlídný a melodicky příjemně zabarvený ton hlasu jako málokdo z německých rockových zpěváku, netypický pro němčinu. Ve srovnání se zpěváky In Extremo, Bohse Onkelz nebo Rammstein Campino dokáže svým hlasem rozhýbat emoce do neskutečného stresu. Smíšené pocity z poslechu textu písní Die Toten Hosen jsou naprosto přirozené a normální pro s největší pravděpodobností bipolární poruchu Campina, pro jeho mánicko depresivní stavy. Snad mě to rockový fandové do Die Toten Hosen prominou asi příliš kriticky zacházím do detailu nebo do hloubky. Nelze opomenout to že melancholici májí podle psychologu několik málo opravdových přátel a své přátelé vybírají obezřetně a umí druhé lidi vyslechnout, když soucit s druhými lidmi je dohání až k slzám. Melancholici ve skutečnosti respektují a vyžadují předpisy. Jsou vážní, cílevědomí, přemýšliví, svědomití a vnímaví k ostatním lidem, jsou obětaví a věrní, spolehliví a odpovědní. Melancholici jsou perfekcionalisti, ale táké dlouze analiticky systematicky plánují své činy, než se do nich pustí. Alespon to tvrdí psychologové, jsem melancholik navíc narozený také ve znamení raka, a to 25.6.... I melancholici mají své špatné stránky, ale ty tu rozebírat už nebudu. Mojí srdeční záležitostí jsou převážně písně "Alles Wird Voruburgehen", "Tauschen Gegen Dich", "Niemals Einer Meinung Sein", "Unser Haus", "Wofur man Lebt", "Nur zu Besuch", "Kanzler Sein", "Am Ende", "Halt Mich" a "Du Und Ich" (sind Rock and Roll). To jsou skvělé písně, které zase svou upřímností a věrohodností, svou hloubkou a přesvědčivostí dohání k slzám mě.