Všechno má své příčiny a následky. Podívejme se tedy na to, kde jsou kořeny pobaltské opatrnosti před Ruskem. Chtělo by se s klasikem říci, jak prosté milý Watsone, On každý normální človek se má před násilníky na pozoru.
Výsledkem roční ruské okupace Litvy, Lotyšska a Estonska v letech 1940-41 bylo ruskými komunisty 170 tisíc zavražděných lidí, a také prudký pokles průmyslové výroby i zemědělské produkce. Pobalťanům se za ruské nadvlády razantně snížila životní úroveň, obchody dříve plné zboží začaly být prázdné a objevily se pro socialismus typické fronty. I když za nedostatek zboží v Pobaltí mohly i komunistické špičky z jiných míst Sovětského svazu, které zde skupovaly to, co u nich doma kvůli předchozí komunistické devastaci už nebylo k dostání.
Důkazy o ruských komunistických zvěrstvech obsahuje kniha spisovatele Jana Beneše Zločin genocidy s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR. Ruští bolševici dokonce masakrovali i děti na táboře. V Rainaiském lese našli místní obyvatelé po jejich odchodu 76 mrtvol mladých chlapců – skautů. Dvě těla měla z úst vytržené jazyky, u čtyř pak chyběly vyrvané genitálie.

http://debata.pravda.sk/debata

Rusům v Pobaltí nikdo neubližuje, problém je v tom, že si nemohou zvyknout na to, že podobně jako kdysi Němci v Protektorátu Čechy a Morava, tak i oni už nejsou panskou rasou, která může beztrestně terorizovat Litevce, Lotyše a Estonce.
Jistý americký publicista popisoval situaci na hlavní poště v estonském hlavním městě Tallinu ještě v roce 1987! Nějaký Estonec promluvil na ruského úředníka estonsky, načež dostal vynadáno, ať mluví jako člověk, tedy rusky. Podotýkám, že i za protektorátu mluvili Pražané na hlavní poště v Jindřišské ulici česky a nikoliv německy.
Rusové se v komunistické éře totiž vůči Litevcům Lotyšům a Estoncům dopustili v Pobaltí genocidy. Jejím důkazem jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%.
Nelze se tedy divit opatrnosti Pobalťanů vůči ruské menšině. Pan Huml ale opravdu lže, když napsal, že v Narvě patří 93 % tamních obyvatel ruské národnosti k neobčanům, kteří nemají volební právo. To jednoduše není pravdou, protože ne všichni Rusové v Estonsku stejně jako v sousedním Lotyšsku patří k tzv. neobčanům.
Rusové v Pobaltí mají zaručena standardní menšinová práva obyvklé i v jiných zemích. Je také třeba rozlišovat mezi Rusy a jejich potomky, kteří tam žili do roku 1940 a těmi, kteří se tam přistěhovali za ruské komunistické okupace v letech 1940 - 91. Ti první dostali tamní státní občanství bez problémů, ti druzí je dostávají postupně po splnění zákonem stanovených podmínek, které se od těch českých moc neliší, tedy se například vyžadují složení zkoušky ze státního jazyka a slibu věrnosti příslušné pobaltské republice. Právě problematiku státního občanství muselo Pobaltí upravit tak, aby bylo kompaktibilní s právem Evropské unie, což se stalo.

http://www.zvedavec.org/vezkratce/13033/

Nesmělo se o tom dříve mluvit, ale též letectvo Rudé armády útočilo od února 1945 až do konce války na české země. Problematické ovšem bylo jeho bombardování našich měst ještě 9. května, tedy den po kapitulaci německé armády.

Dříve se zveličovaly hlavně americké nálety na Protektorát Čechy a Morava. Historici už dávno vyvrátili idiotské komunistické pomluvy, že se jednalo o úmyslné vyřazování hospodářství nepohodlné konkurence. Ví se, že bombardování Prahy 14. února 1945 bylo důsledkem tragického navigačního omylu, nádraží v Českých Budějovicích a Českých Velenicích zničily americké letecké svazy na žádost velení Rudé armády, které chtělo zabránit přísunu německých posil k Vídni a na plzeňskou škodovku padaly bomby proto, že to byla tehdy zbrojovka vyrábějící pro nacisty.

Cílem ruských náletů se stalo desítky českých a moravských měst a zahynulo při nich minimálně třináct set lidí. Jak ale uvedl historik Michal Plavec z Národního technického muzea v pořadu České televize Historie.cs, v tomto počtu nejsou zahrnuty oblasti bombardování v Sudetech na Liberecku a Českolipsku. Takže mrtvých bude s vysokou pravděpodobností daleko víc. Touto problematikou se také nedávno v publicistickém pořadu Reportéři ČT zabýval redaktor Karel Vrána.

Je to jeden z nejhorších zločinů ruských komunistických zločinů v Polsku. V červenci 1945 oddíly rudé policie NKVD povraždily v okolí městečka na polsko-litevských hranicích téměř 600 lidí.

O této kauze se zmiňuje polský historik Grzegorz Motyka v článku s příznačným názvem Osvobození nebo nová okupace v sobotní příloze Lidových novin Orientace. K tomu není co dodat. Zatímco v případě Československa se dá ještě s přivřenýma očima přijmout teze, že Rudá armáda nás osvobodila, kdežto Sovětský svaz okupoval. U našich severních sousedů panuje shodný názor, německou nacistickou okupaci vystřídala ruská komunistická.

Rusové se v Polsku chovali jak v dobyté zemi, rabovali, ale především zabíjeli, zatýkali a deportovali do gulagů hrdiny polského nekomunistického odboje ze Zemské armády. Násilím byla Polsku vnucena komunistická vláda, kterou nikdo nechtěl.

Proto také z Polska nemohly odejít sovětské ozbrojené síly. Sám Stalin varoval polské komunisty. „Vy teď máte takovou sílu, že když řeknete dva krát dva je šestnáct, tak vám to vaši protivníci odsouhlasí. Nicméně jakmile by se stáhla sovětská vojska, tak Vás postřílí jako koroptve.“
Ruští komunisté pokračovali v roce 1945 v Polsku v nacistické politice teroru. Důkazem tomu byly tzv. protipartyzánské akce oddílů hrdlořezů s NKVD. Proti polským nekomunistickým odbojářům sice rudý režim zpočátku nasazoval jednotky Polské armády, ale tyto akce končily fiaskem, protože polští vojáci odmítali bojovat v lesích proti svým krajanům. Tak do toho museli jít Rusové.

http://www.novarepublika.cz/2016/07/ministerstvo-zahranici-usa-rozhnevala.html

Kniha SMERŠ Rok v táboře nepřítele od Nikolaje Siněvirského rozbijí napadrť tvrzení, že Sovětský svaz nás v roce 1945 nezištně osvobodil. Rusové totiž u nás řádili stejně jako předtím nacisté.

Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, z vesnice Nankova nedaleko Chustu, používal krycí jméno Nikolaj Siněvirskij, aby zmátl sovětské komunistické úřady. Kdysi totiž studoval v Praze a stýkal se s tamními ruskými emigranty. Tato publikace, kterou letos vydal Ústav pro studium totalitních režimů v Praze, je vlastně Mondičovým deníkem z let 1944 – 45. Dotyčný v té době sloužil v zvláštních jednotkách sovětské kontrarozvědky Smerš (zkratka z ruštiny směrt špionam), které se vyčlenily z NKVD, jako překladatel. Uměl totiž plynně více jazyků, mimo jiné česky, slovensky, polsky, rusky, německy a tak jej ruští vyšetřovatelé potřebovali k tlumočení při výsleších.

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/06/30/konecne-opravdu-dobra-zprava/

Návrat do neblahých komunistických časů připomínají návrhy, které by měly omezit cesty Rusů za vzděláním a sportem do zahraničí. Jenže tohle je cesta do pekel a Putinova říše těmito nesmysly dokazuje svoji slabost a ubohost.

Jedno z nejzákladnějších lidských práv je rovněž právo na svobodu pohybu, kdy každý má právo svoji zemi svobodně opustit a kdykoliv se do ní vrátit. To je obsaženo v mnoha mezinárodních úmluvách, jejichž signatářem je i Ruská federace. Ta by tak porušila své vlastní závazky, i když v jejím případě by to nebylo nic nenormálního.

Komunisté tak jenom potvrdili (i když to jistě nechtěli) slova bývalé ruské miss Natalii Pereverzevové: „Mé Rusko nedokáže pomoci starým lidem a sirotkům a jako z potápějící se lodi z něj utíkají inženýři, lékaři i učitelé, protože nemají z čeho žít.“ Nejlepším řešením by bylo vytvořit ruské elitě takové podmínky, aby zůstala doma a neodcházela. V opačném případě jim nebránit v tom, aby šli za lepším. To je normální řešení v každé civilizované společnosti. Ale zákazy a výhružky jsou jaksi jednodušší.