víme sajmon, nebojete

nesmíte se na mne zlobit. Chci jen vaše dobro. A poněvadž vy jako ovčan nejste schopen sám zodpovědně posoudit co je a co není správné a rozhodujete se jen za koblihu, dovolím si rozhodovat o vás a za vás. Tak je to demokratické....

Příběh končí tím, že jeho hlavní aktér zemře, protože nelze utéct takovému molochu, jakým je celý stát. Všechna jeho chapadla se spojila a vytvořila procesy, ve kterých byli lidé bez nejmenší viny vražděni jako prasata na jatkách. A to dokonce za potlesku veřejnosti, která proti těmto „zrádcům“ brojila. A veřejnost je dalším aspektem příběhu, který nás bude zajímat. Dnes v roce 2014 se koukáme na tehdejší obyvatele naši země s větší shovívavostí. Byli to lidé, kteří nevěděli tolik, co víme dnes my, takže je oklamal režim a oni vlastně za to nemůžou. Jenže to není pravda. Lidé už dávno věděli, jakou má život hodnotu. Věděli, že zabíjet nevinné je špatné. Přesto celý národ umožnil, aby se tak stalo. Každý člověk, každý občan, který nevystoupil na jejich ochranu, je částečně vinen jejich smrtí, jejich vraždou. Můžeme si nalhávat, že lidé tenkrát byli jiní, že to byla jiná doba, ale pravda to není, protože lidé jsou pořád lidé a ne nemyslící stroje. Celý nás národ si s sebou nese tento úděsný čin. A jak můžeme říci s jistotou, že tehdejší lidé se o nás tolik nelišili? jak můžeme říci s jistotou, že nebyli zaslepení komunistickou propagandou všichni? Protože právě to byl důvod, proč komunisté vykonstruované procesy prováděli. Protože ti lidé, které soudili, byli právě ti, kteří viděli, co se děje a postavili se proti tomu. Komunistický teror je za veřejného potlesku povraždil. A zase by se zde dala najít klasická chyba se zbavováním se odpovědnosti. Nebyl to totiž komunistický teror, který vraždil, teror vraždit nemůže. Byli to lidé. Lidé jako jsme my všichni ostatní. Tito lidé, naši spoluobčané, které potkáváme dnes jako babičky a dědečky, byli schopni zavraždit válečného hrdinu, který této zemi obětoval celý svůj život. Heliodor Píka byl zavražděn ne komunismem, ale lidmi, kteří jej vyznávali. Generál Píka věděl, co je správné a za co se musí bojovat. A za to také zemřel. 65 let poté, co byl zavražděn, stále volí mnoho nás komunisty, stále je slyšet mnoho hlasů, že by se za komunistickou minulostí měla udělat tlustá čára a jít dál. Jenže jak můžeme být národ hodný respektu, když se při první příležitosti alibisticky vzdáváme viny?

Pokud by měla být někdy aspoň částečně odčiněna zvěrstva, která zde komunisti napáchali, musí být navždy zakázána komunistická strana! Zemřelo pro ní jen u nás moc lidí. Lidí dobrých a morálně silných. Byli to ti nejlepší lidé a proto také pro komunismus tak nebezpeční. A místo toho, abychom těmto lidem vzdávali hold, tak špiníme jejich památku tím, že tolerujeme existenci strany oslavující právě jejich vraždu. Vina nelpí na všech stejným dílem. To rozhodně ne. Ale lpí na nás všech do té doby, dokud budou moci komunisté svobodně šířit své poselství nenávisti. Dokud budou mít potenciál k tomu znovu vytvořit teror a znovu vraždit nevinné lidi. Každý den, kdy si nalháváme, že minulost je už uzavřená, dáváme další den k dobru komunistickým zrůdám. Pokud máme jako národ někdy odčinit tohle neuvěřitelné ZLO, musíme být schopni zakázat komunistickou ideologii a komunistickou stranu na pořád. To je totiž jediné úctyhodné řešení, které můžeme položit na hroby těch, kteří umírali za nás ostatní.