Zahraniční odboj
Vojáci, kteří bojovali proti Německu v 2. světové válce a vraceli se domů jako hrdinové, se od komunistů nedočkali žádného uznání. Ti s nimi naopak naložili nanejvýš ostudným způsobem – bez soudu je posílali do vězení či rovnou na smrt, další degradovali a je i jejich rodiny odsoudili k podřadným zaměstnáním. Těch, co bojovali na západě, se zbavovali proto, že viděli demokraticky fungující společnost, proto budování komunistického státu tedy byli nepohodlní. Těch, co bojovali na východě se zase zbavovali proto, že viděli, jak to vlastně v tom Sovětském svazu doopravdy chodí.

Tábory nucených prací a koncentráky

Táborů nucených prací vzniklo v letech 1948-1951 hned 37  a byly určeny politicky nepohodlným lidem, kteří mohli být odsouzeni bez soudu až na 2 roky. Pracovalo se v dolech nebo železárnách. Koncentrační tábory byly zase určeny „špionům“ a „velezrádcům.“ Zřízeno bylo celkem 17 lágrů u uranových dolů v Jáchymově (Rovnost, Svornost, Bratrství, Nikola), Horním Slavkově a Příbrami (Vojna, Bytíz).

Železná opona na hranicích

Cestovní pasy přestaly platit hned v únoru 1948. Hranice s Německem a Rakouskem byla obehnána drátem pod napětím 3000-5000V (celkový počet obětí 88, proud se přestal vpouštět až v roce 1965). Hranice dále střežila pohraniční stráž, která má na svědomí dalších 174 životů (poslední člověk byl zastřelen v roce 1985).

Akt proti Masarykovi?

Je čtrnáctý květen roku 1918. Jsme ve městě, kde se má v příštích dnech konat sjezd delegátů z jednotlivých částí československé armády, v Čeljabinsku. Je dopoledne. Městem projíždějí vlaky. Sem tam. I plné vojáků, kteří se po podepsání mírové smlouvy v Brestu Litevském vracejí domů. Rakušané, Maďaři, Němci připravení se na západní frontě znovu zařadit do frontových linií. Za monarchii, za císaře pána a jeho rodinu.

Po nádraží se pohybovali Čechoslováci. Většinou beze zbraní, ale v ruských uniformách s trikolorou na čepicích. Monarchie byla jejich nepřítelem, svoboda, ještě nevybojovaná, byla sice velmi vzdálená, ale nikdo nepochyboval, že sen se stane skutečností. Pak nádražím pomalu projížděl vlak. Maďarští vojáci mířící na západ. Výkřiky odsuzující postoj Čechoslováků nechaly muže na nádraží klidnými. Pak ale kterýsi Maďar hodil mezi ně kámen. Zasáhl jednoho z dobrovolníků. To vyvolalo reakci. Ozbrojená stráž legionářů okamžitě za­stavila vlak. Rozzuření muži z vagonu, z něhož vyletěl kámen, vytáhli všechny muže. Toho, kterého pokládali za původce hodu, dokonce oddělili od ostatních. Bili ho, bili, až přestal dýchat. Pak teprve se uklidnili. To už sovětská vojenská stráž zasáhla. Zadržela a odvedla muže z hlídky, a když pak přišli vyjednavači žádající jejich propuštění, zajali i je. Nastalo odpoledne a noc plná napětí.

Další den se všechny strany pokusily jednat. Výsledek se nedostavil a tak 17. května rozzuření Čechoslováci vtrhli do města, ozbrojili se z vojenských skladů a osvobodili zatčené. To paradoxně zklidnilo situaci. Sovětské orgány už netrvaly na potrestání strůjců, Čechoslováci zas odevzdali většinu zbraní odvezených ze skladů. Mohl nastat klid.

Vojtěch Filip: Co nás čeká při výměně hegemona

Na přelomu listopadu a prosince loňského roku jsem se v Pekingu zúčastnil velmi reprezentativního setkání, které organizovala Komunistická strana Číny s představiteli desítek vládnoucích a rozhodujících politických stran a osobností z celého světa.

Setkání nejen na mne udělalo velký dojem a musím se přiznat, že obsah většiny vystoupení vyzníval jako jasný důkaz, že sledujeme postupnou změnu rozhodování ve světě, pro některé výměnu hegemona, pro další přinejmenším nejvýznamnější změnu poměru sil na planetě. Je předčasné hodnotit, jak daleko tento vývoj skutečně dospěl, ale je jasné, že pokud tomu tak skutečně je, hrozí vždy riziko, že ten dosud nejsilnější, který začíná ztrácet, může situaci ustát a reagovat na ni racionálně a minimalizovat škody pro sebe i rizika pro ostatní, může ale také kolem sebe začít obrazně řečeno kopat. A to nejsou samozřejmě jediné dramatické změny, kterých jsme svědky. Navíc Trumpova zahraniční politika je zatím všeobecně považována za impulzivní a chaotickou, bez nějakého strategického ukotvení a nepříliš korespondující s předvolebními sliby.

Z toho důvodu jsem byl samozřejmě zvědav na novou Národní bezpečnostní strategii USA, kterou měl Donald Trump, stejně jako jeho předchůdci, předložit veřejnosti, což také koncem prosince udělal. A vzápětí následovaly další dokumenty Trumpovy administrativy, které na tuto strategii navazují.

Připomeňme, že velitelem Čechoslováků v tomto úseku byl muž, jenž zůstal u československých jednotek i po odvolání ostatních ruských důstojníků - podplukovník Sergej Vojcechovskij. Příběh, který jsem vyprávěl, se zřejmě nijak nelišil od skutečnosti.

Je květen roku 1918 a ve hře jsou další kroky československých legií.

Situace

Bylo po podepsání Brestlitevského míru. Nová sovětská moc splnila jeden ze svých slibů. Byl nastolen mír i za cenu územních a dalších ústupků. Němečtí a rakousko-uherští vojáci se začali vracet domů. Jen Čechoslováci, toužící po svém vlastním státě, odjet nemohli. Pokud by se vrátili, čekala je jistá smrt jako mnohé z jejich druhů, které zajala rakousko-uherská armáda. Válka ještě neskončila a oni bojovat chtěli. Za svůj stát, za svoji svobodu. K tomu jim nabídla svou přátelskou ruku Francie. Po Brestlitevském míru se dokonce stali součástí jejích ozbrojených sil. Proto také byl do jejich čela postaven francouzský generál. Byl však skutečným, anebo jen formálním velitelem? V květnu se rozhodovalo, co dál. Ve hře byly dvě varianty – přesunout se do Vladivostoku, tady nasednout na lodě a přesunout se do Francie, nebo rozdělit vojsko na dvě části, z nichž jedna, západní, měla být naloděna buď v Murmansku anebo v Archangelsku, druhá by pak pokračovala v přesunu na východ.

Různé zájmy

Francouzský – Dne 2. května se Nejvyšší válečná rada v Abevillu rozhodla zajistit přepravu »v době co nejkratší«. Mělo to svou logiku. Tisíce československých vojáků byly vítanou pomocí pro boj s Němci. Pověřený vyjednavač generál Lavargne již 5. května oznamoval z Moskvy do Paříže, že k tomu získal souhlas komisaře Trockého. Jen zveřejňovat se tato dohoda zatím prý neměla. Pro tuto variantu se už začal také připravovat přesný plán.

Český - Zástupci Československé národní rady se s francouzskou variantou ztotožňovali. Informovali o tom dokonce vojenské mise dalších dohodových států. Trvali však na tom, že »může nastati situace, kdy Spojenci bez ohledu na přání reprezentativních kruhů ruských budou nuceni postaviti se proti německé rozpínavosti na půdě Ruska...«, a trvali na tom, aby v tomto případě »nebylo počítáno s účastí československých dobrovolníků« (citováno podle knihy Karla Pichlíka Bez legend).
Pochopitelně nešlo jen o zapojení se do akcí proti Německu, ale o před­vídané zneužití sboru v zásahu proti sovětským orgánům. Hlavní mluvčí národní rady profesor Maxa vycházel přitom z pokynu, který dostal v březnu 1918 od odjíždějícího T. G. Masaryka. Budoucí prezident vycházel ve vztahu k sovětské moci z principu neutrality. Měl k tomu dva důvody. Prvním bylo zachování národního zaměření legie, druhým omezení vlivu revoluce na ­

jednání dobrovolníků, což by při zapojení se do protisovětského či naopak sovětského tábora dříve či později jednání legionářů nutně ovlivnilo, a to by mohlo mít vliv i na dění v republice po jejich návratu.
Britský - Britové jako obyčejně hráli svou hru. V květnu do Murmanska směřoval křižník Olympia se silným výsadkem. Jejich přáním bylo sice přesunout Čechoslováky na sever, ale nikoli s cílem odjezdu do Francie, ale po spojení s Angličany uskutečnit první část intervence.
Sovětský - Sovětská strana byla ve složité situaci. Brestlitevskou smlouvou se zavázala k demobilizaci, k výměně zajatců a zákazu protiněmecké propagandy. Na sovětském území byl však sbor podřízený francouzským ozbrojeným silám, přitom však složený z rakousko-uherských zajatců. Sovětská strana musela lavírovat. Z té doby je Stalinův telegram, v němž oznamuje, že »Čechoslováci se přepravují ne jako bojová jednotka, ale jako skupina svobodných občanů majících u sebe známé množství zbraní pro svoji ochranu proti útokům ze strany kontrarevolučních živlů« (citováno podle Karla Pichlíka). Přesto mělo dojít k částečnému odzbrojení. To však bylo prováděno liknavě. Německý diplomatický tlak však sílil. Sověti museli reagovat. Napomohl čeljabinský incident a následně pak sjezd vojenských delegátů a události po něm.

Předvolební manifest?

Jak už to v USA bývá a jinak by asi ani nemohlo být, má člověk chvílemi pocit, že dokument je určen především Američanům a chvílemi dělá spíš dojem nějakého předvolebního manifestu amerických republikánů. Problém je v tom, že si prostě zaslouží pečlivého studia a analýzy a jistě je dnes na mnoha úrovních jejich předmětem.

Vždyť přes všechny dramatické změny jsou Spojené státy stále ještě vojensky, ekonomicky, finančně a zřejmě i technologicky nejsilnější zemí světa, reprezentují a prosazují zájmy klíčových globálních kapitálových skupin a jejich chování rozhodujícím způsobem ovlivňuje situaci ve světě. A to ať už pozitivně, tak zejména negativně. A to nemluvím o jejich jaderném arsenálu.

Žel z tohoto hlediska mám ze Strategie ty nejhorší pocity. Když odmyslím její konstatování, že se ve světě leccos změnilo, konstatuje i to, že pro USA vyrostli významní konkurenti v podobě právě ČLR a Ruské federace, ale staví se k tomu typicky »americky«. Jednak toho podle ní dosáhly oba státy vlastně švindlem, protože zneužily »naší dobré vůle«, za druhé nenechává nikoho na pochybách, že to tak, stručně řečeno, nenechá, a že si, jinými slovy, o nějakém tom multipolárním světě vzájemně výhodné a rovnoprávné spolupráce můžeme nechat jen zdát. Dokonce pro Čínu a Rusko, oba nové hlavní protivníky, vymysleli v Bílém domě nový termín: »REVIZIONISTICKÉ STÁTY«. Tedy státy, které by chtěly revidovat naprosto výsadní postavení USA i heslo »AMERICA FIRST«, a tím prý chtějí zpochybňovat americkou moc, vliv a zájmy. Ale to, že stav, který nastal před třiceti lety, kdy se USA nečekaně staly jasným hegemonem a po dlouhá léta si mohly dělat ve světě, co chtěly, už nenávratně skončil, to snad už pochopil každý a evidentně si toho jsou vědomi i v Bílém domě. Jak už jsem ale uvedl, reagují po svém.

FRYČ Václav

Vyškov
(Vyškov)

příslušník SNB

věznice Ostrava

12.04.1951

"...němám rád farárov! Pop v Mukačeve moju matku jebal!!!" (Major čs. armády Těrazky) *1* *1* *1*

Starý koncept

V první řadě se vrací ke starému konceptu, že základním prvkem historie, který platí znovu i dnes, je boj o moc. Proto i jeden ze čtyř pilířů strategie je nazván Mír prostřednictvím síly. A tu sílu je třeba uplatňovat především ve vztahu k oběma »revizionistickým« státům. Vůbec jsou Čína a Rusko v dokumentu zmiňovány téměř na každé stránce. Pravda, Čína o něco častěji.

Dostatečně ilustrativní je, myslím i záměr »hledat oblasti spolupráce s konkurenty z pozice síly především tím, že zajistí, že naší vojenské síle nebude rovno«, nebo tvrzení, že strategie je »realistická, protože uznává ústřední roli síly v mezinárodní politice«. Leccos pak signalizuje i to, že se charakterizuje jako »principiální, protože je založena na poznání, že prosazování amerických principů šíří mír a prosperitu po celém světě«. Jen si nejsem úplně jist, jestli by s tím souhlasili všichni ti, kteří mají s takovým prosazováním amerických principů zkušenosti z posledních dvou desetiletí. Nemám ale pochyb o tom, že takové pojetí přivítají i někteří představitelé silových resortů v Moskvě (a samozřejmě nejen v Moskvě), protože to bude pro ně jistě vítaná záminka, aby požadovali o něco větší podíl na koláči státního rozpočtu, než bylo původně plánováno.

Rusko vůbec slouží velice často jako nástroj, případně přímý, nebo nepřímý důvod, nebo lépe řečeno záminka, proč je nutno tam, či onde přitvrdit, připlatit, přezbrojit, či navýšit zbrojní potenciál. Na to jsme si už koneckonců zvykli. Co je ale bezesporu nové, že jsou to tentokrát USA, kdo si stěžují na vměšování do vnitřních záležitostí ze strany Ruska. V minulosti jsme bývali zvyklí na podobné stesky spíše z opačné strany. V této atmosféře je možná i snadnější porozumět dnešní obecné rusofobii, která dokonce v těchto týdnech dostala téměř kvalitu nové olympijské disciplíny. Ale to sem nepatří, to jen tak na okraj.

Sjezd

Sjezd delegátů jednotlivých vojenských částí, který se uskutečnil právě v Čeljabinsku, měl rozhodnout o dalším směřování vojsk. Propaganda vedená důstojníky hrajícími svou hru směřovala proti přesunu do Archangelska či jinam na sever. Část legionářů v tom ovšem viděla i snahu rozdrobit sbor, a dokonce tak jeho členy předat německo-rakouské straně. Levicová skupina se sice pokusila legionáře převést na stranu Rudé armády - zvláště v Penze, neuspěla však. Uspěli však pravicově ­orientovaní důstojníci. Sjezd cestu na sever odmítl a schválil tu na Vladivostok. Napomohl tomu i zachycený nevhodně koncipovaný Trockého telegram o odzbrojení Čechoslováků (viz Gajdovy Moje paměti), který Lenin však následně odsoudil. Tak se sbor vymknul politické kontrole Československé národní rady. Na dotvrzení toho tři nejvíce antisovětští velitelé pluků byli zvoleni do jedenáctičlenného Zatímního komitétu (Prozatímní výkonný výbor), jenž měl politicky nadále vést legie - šlo o plukovníka Čečka, podplukovníka Vojcechovského a kapitána Gajdu.

Protisovětské vystoupení - začátek intervence

Po incidentu v Čeljabinsku už další bojová akce nebyla náhodná.