28. Socialistický svaz mládeže - Srí Lanka
29. Socialistický svaz studentů - Srí Lanka
30. Revoluční komunistická mládež - Švédsko
31. Komunistická mládež Švýcarska
32. Syrská komunistický svaz mládeže - mládež Khaleda Bakdashe
33. Komunistická mládež Turecka
34. Leninský komunistický svaz mládeže Ukrajiny
35. Liga mladých komunistů USA
36. Komunistická mládež Venezuely

Uprděnej,upocenej,zachcanej ožrala Kraďousek a poněmčený kníže....oběti černobylské radiace a výsledek sourozenecké soulože.

Snaží se nám namluvit, že za jejich vlády bylo všechno v pořádku, všichni se měli dobře a že došlo jen k zanedbatelným zločinům (ano, něco přiznat museli…), protože šlo přeci o blaho společnosti. Není proto od věci, připomenout si alespoň ty hlavní zločiny, jichž se komunisté dopustili.

Násilný převrat v roce 1948

Vezmeme-li to chronologicky, prvním zločinem komunistů byl bezesporu jejich nástup k moci. Jakmile je národ ve volbách zvolil, zmocnili se vlády, všechny demokratické orgány státu zrušili, aby je nahradili jimi jmenovaným. Ty samozřejmě plnili jejich zájmy. Vše pomocí lidových milicí, odborů a teroru.  

Lidové milice a tajná policie

O vzniku Lidových milicí (LM) – tzv. ozbrojené pěsti dělnické třídy bylo rozhodnuto již při přípravě převratu v roce 1948 se záměrem zastrašování politických oponentů. Jejich členové pocházeli z řad dělníků a spadali přímo pod vedené KSČ. LM byly v případě nepokojů nasazovány proti demonstrantům a dalším nepohodlným spolu s policií i vojskem, spolu s SNB pak při likvidaci protistátních živlů.
Vedle LM existovala politická policie – StB (Státní bezpečnost), na kterou dohlížela KSČ již od roku 1945. StB sloužila k ovládnutí vysoko postavených míst a k eliminaci politických protivníků, které měli její členové za úkol identifikovat, vyšetřovat a případně i zlikvidovat. K tomu využívali nezákonné metody v podobě mučení i drog.

Den D

Jen v Praze se generální stávky účastnily desetitisíce lidí. Už to přispělo k jejímu pozitivnímu hodnocení. S demonstracemi to však bylo jiné. Vojenská uzávěra začínala na Tylově a Karlově náměstích a z opačné strany z boku Hlavního nádraží. Přesto na Václavské náměstí, kde se měla konat politická část akce, se dostalo sedm tisíc demonstrantů a na Staroměstské na dva tisíce. Kvůli vojsku se hlavní akce konala přímo ve Staroměstské radnici, kde promluvil například František Soukup proti vývozu obilí a socialistka Plamínková varovala před drancováním země, až prorakouská šlechta bude utíkat. V okrajových částech hlavního města však shromáždění byla úspěšnější. Klofáč vy­stoupivší na Vinohradech to komentoval slovy: »Nechceme vést soudruhy ­bratry na jatka, připravené jim vojenskou mocí.« Pak zdejší průvod se přelil do Nuslí. I další okrajové čtvrti byly na nohou.

Ale nešlo jen o Prahu. Stávka se rozšířila i do dalších českých měst, do Kladna (podle policejního hlášení se jen demonstrace účastnilo 45 000 osob), Plzně (více než 25 000), Mladé Boleslavi (4000), Chrudimi, Českých Budějovic, České Třebové, Hradce Králové... Na Brněnsku a Ostravsku se do stávky zapojili i němečtí dělníci. Někde došlo dokonce ke strhávání znaků monarchie (Kolín, Protivín, Poděbrady), jinde vojáci nahradili znak monarchie červenobílými stužkami, společně s demonstrujícími vzali útokem okresní hejtmanství a nakonec uspořádali koncert svobody v hotelu Dvořáček (Písek). Ve Strakonicích strážník Kraus dokonce vybubnoval »depeši« o vyhlášení českoslovanského státu. V Brandýse nad Labem redaktor Pařízek »proklamoval Československou republiku« a ve Vodňanech starosta hoteliér Mašek vyzval obecní úředníky, aby z budovy sňali rakouskou orlici, a oni tak okamžitě učinili.

Shrneme-li, lidé už skončili s monarchií a šlo jen o to, jaká bude budoucnost nově vznikajícího státu. Jenže...

ERTEL Werner

Gleiwitz
(Polsko)

dělník

věznice Praha Pankrác

03.02.1953

5. Odsun… Jak píše Marie Švermová vedení KSČ »s podobnou koncepcí nepočítalo, o kolektivní vině a hromadné odplatě sudetoněmecké menšině neuvažovalo. Samozřejmě počítalo s postihem těch, kteří s jako aktivní nacisté provinili vůči českému obyvatelstvu…« Návrh na odsun je proto zaskočil. Pouze Gottwald a sudetský komunista Robert Korb se po diskusi postavili za Beneše. Důvod byl jasný: »Oba vycházeli z toho, že postoje sudetských Němců k Československu se během války nezměnily s že k výraznějšímu projevu vůči nacismu v Sudetech nedošlo« (Marie Švermová).

Jak však rozhovory vnímali komunisté? Účastník jednání s dr.Benešem Václav Kopecký rozhovory viděl takto: »My jsme se, jak známo, denodenně s Benešem scházeli v jeho moskevském obydlí a vedli jsme rozsáhlé rozpravy. Dohromady tyto rozpravy konající se denně po návratu Beneše z Kremlu a trvající od večera až do pozdních hodin, zabraly 20 hodin času. Jednalo se o budoucí úpravě vnitřních poměrů v osvobozené republice, jednalo se o systému budoucí státní správy v podobě národních výborů, jednalo se o politických stranách v nové republice, jednalo se o složení vlády, která bude první vládou lidově demokratické Čsl.republiky a jednalo se o obsazení těch klíčových ministerstev, na jejichž řízení si KSČ bezpodmínečně činila nárok… Dr. Beneš v jednání s námi budil dojem, jako by souhlasil s našimi zásadními názory a jako by byl ochoten vycházet plně našim intencím…« (Václav Kopecký ČSR a KSČ).

Kopecký se však mýlil. Beneš s nimi po diskusi opravdu většinou souhlasil a postavil se v dalších měsících za ně.

V jednotném šiku

Čtrnáctý říjen snad pro někoho překvapivě spojil dvě části společnosti v tažení proti revolučním cílům stávky a demonstračních akcí. Tou první byla státní moc. Ještě za noci nechala vylepit po celém hlavním městě vyhlášky podepsané místodržícím Coudenhovem: »Ustavičně rozšiřují se pověsti, že byly provedeny změny státní formy a že nastaly převraty v rakouském státním útvaru... Tyto pověsti jsou nepravdivé... Každý pokus násilného řešení musí být posílán taktéž násilím. Prostředky k tomu jsou tu...« (Citováno podle Antonína Klimka Říjen 1918). Podle svědectví člena vedení sociální demokracie Habrmana před nádražím, z jehož budovy vycházel, uviděl »silnou vojenskou stráž«. I J. S. Machar potvrdil jeho slova: »Vojáci v pochodovém úboru, helmy na lebkách, strojní pušky, pojízdné kuchyně - bylo zřejmo, že byl-li kdo toho dne dokonale zpraven o věcech, které přijít měly, a připraven na ně, byla to státní moc rakouská, vojáci, četníci, policie...« (viz A. Klimek). Takové nasazení především vojsk neznajících český jazyk, nevědoucích nic o cílech demonstrantů, rakouští Němci, Maďaři, dostali rozkaz a plnili ho. Že nedošlo ke střetům, je důkazem velmi uvážlivého postupu demonstrantů a vedoucích představitelů Socialistické rady.

A cíl vládních úřadů: Pokusit se zadržet snahy o rozložení monarchie, a to jakýmikoli prostředky, a zabránit tomu, aby bylo zavčas anulováno nebezpečí prosazení socialistických cílů.

Tou druhou částí byli představitelé buržoazního národně osvobozovacího křídla. Ještě v předvečer 14. října se Alois Rašín zděsil proklamovaných cílů. Proto do redakce Národních listů zavolal za přítomnosti Přemysla Šámala Františka Soukupa. Ten musel slíbit, že zbrzdí revoluční akce. I proklamace republiky měla být potlačena. Jen jediné se mělo akcentovat: Nesouhlas s odvozem potravin ze země.

Jak napsal Zdeněk Kárník v knize Habsburk, Masaryk či Šmeral, »buržoazní předáci... po dohodě se Soukupem zmobilizovali všechny síly, aby ji (generální stávku - pozn. aut.) zbavili politického významu«. Představitelé agrární a státoprávně demokratické strany dokonce obvinili Socialistickou radu, »že ruší národní jednotu, usilují o převrat po vzoru bolševiků...« (tamtéž), a tomu se muselo zabránit. Ani okamžité vytvoření republiky nebylo cílem. Bylo nutné se totiž připravit na to, jakým způsobem se změna uskuteční, a zabránit případným socializačním snahám. Proto několik dnů po 14. říjnu byl ze Socialistické rady odstraněn Bohumír Šmeral a další radikální vůdci. Nebezpečí převratu bylo tak ruku v ruce sil věrných mocnářství a představitelů buržoazního politického tábora v polovině října zažehnáno a nakročeno k jinému způsobu převzetí moci o nějaký ten den později.
Přece však jedno pozitivum tu bylo. Pravice soustředěná v Národním výboru licitovala s myšlenkou vyšachování Masarykovy emigrace a do čela nového státu postavit krále. Je dokonce možné, že v hlavách mnohých už nějaké to jméno bylo. Akce Socialistické rady tomu navždy však zabránila.

Práci nám neberou roboti, ale firmy
Vytvářejí robotickou ekonomiku s levnými stroji, jež nepožadují mzdu ani zdravotní péči
Někde ve vaší budoucnosti je robot. Ne nějaký z těch roztomilých malých, práci šetřících automatů jako vysavač „Roomba“. Vzdálena tomu, aby vás chránila před prací navíc, je tahle nová vlna robotů vnesena na vaše pracoviště, aby chránila podnikové bossy před tím, aby vás platili za to, že pro ně pracujete.
Ach tak, možná si myslíte - ne na moje pracoviště, já nejsem tovární dělník - mám vysokoškolský diplom a pracuji hlavou, takže žádný směšný přístroj, vykonávající mechanické úkoly, mi práci vzít nemůže.
Ale pozor, tohle jsou „myslící mašinky“, napěchované složitými nervovými sítěmi a superrychlými algoritmickými počítači, jež operují v synchronizaci a fungují mnohem víc jako shluk specializovaných buněk v lidském mozku. Tyhle inteligentní roboti mají rychle se rozvíjející schopnost pozorovat, číst a sebevzdělávat, a dokonce mohou vyrábět a učit další roboty. Nejen že vytlačují dělníky z masa a kostí z továrních montážních linek, ale miliony z nich jsou teď umisťovány do odborných, řídících, tvůrčích a dalších povolání, o kterých se dříve předpokládalo, že jsou jistou doménou vysoce vzdělaných, lépe placených lidí . . . možná dokonce i vás.
Aby bylo jasno, nejsou to roboti, kdo vám bere práci, ale podnikoví šmelináři, spekulanti.
Vytvářejí robotickou ekonomiku, aby tak vytlačili vás i mne nepříliš drahými stroji, jež nepožadují vyšší mzdy nebo zdravotní péči, neberou si nemocenskou ani dovolenou a neorganizují odbory, neženou se do soudních sporů, nevolí prodělnické politiky.
Má to být plutokratická utopie, tvořená podnikovými elitami a pro ně - a oni na to tlačí tvrdě a rychle, v naději, že my lidé nepovstaneme dřív, než bude příliš pozdě.
Vaším nepřítelem nejsou roboti, ale podnikoví bossové, bankéři a různí podražci, kteří vlastní roboty, a pro všechny z nás, kterým hrozí, že budou odhozeni, je nejvyšší čas se vzbouřit proti jejich společensky destruktivní chamtivosti.
Jim Hightower 25. října 2017 Sloupkař „OtherWords“ (Jiným slovem) Jim Hightower je rozhlasový komentátor, spisovatel a řečník. Je také vydavatel populistického zpravodaje The Hightower Lowdown. http://www.intrepidreport.com/archives/22475

FERIANC Michal

Lorain

dělník

věznice
Praha Pankrác

20.12.1954

Mrtví rolníci v Las Vegas? Bohatí zbohatli ještě víc

Zatímco někdo možná vidí příčinu zvyšování počtu mrtvých v Las Vegas po zmasakrování 59 lidí a více než pěti set zraněných jen v tom, že pokusy o jejich záchranu selhaly, možná je to i tím, žebohatí z toho budou štědře profitovat.
V Zemi svobody, kde, jak podotýká Michael Parenti (soudobý am. politolog a historik; pozn. překl.), horních 0,25 procenta vlastní přes polovinu investičního bohatství, bohatí bohatnou, když se děje něco zlého. Války, věznění, nemoci, zranění, úmrtí a přírodní katastrofy jsou možná zlé pro nás rolníky, ale bohatí na nich rychle vydělávají.
Víte, omezení prodeje zbraní mnoha způsoby snižuje zisky. Především střelných zbraní a potřebné munice, zásobníků, trojnožek, puškových zaměřovačů a dalších s nimi spjatých součástek a doplňků střelných zbraní, každoročně s miliardovými zisky. To ale není ani polovina zisku.
Bohatí také profitují z toho, co nás míjí coby „zdravotní péče“ v zemi svobody, a shrabují miliardové zisky z bolesti a utrpení víc než jakýkoli národ na Zemi. Střelec z Las Vegas přinesl boháčům miliony dolarů na zisku ze soukromých nemocnic, zdravotních pojišťoven a na provizích farmaceutů, protože jsme jediný průmyslově rozvinutý národ bez systému zdravotní péče pro svůj lid. Bohatí také vlastní většinu pohřebních ústavů, zakoupených v posledních desetiletích a často držících stará rodinná jména, za nimiž se tváří jako drobné podniky. Bohatí k tomu, že profitují z toho, že my jsme střílení, vydělávají jmění z našich úmrtí.
Takže lze se něčemu divit v národě, jehož zvolení činovníci berou pení ze na kampaně od zbrojní lobby, léčivou mafie a dalších gangsterů, kteří tahají za jejich loutkové šňůrky, a praktická kontrola není povolená?
Plutokrati ani jejich lokajové se nestarají o Druhý dodatek (ústavy). Kdyby nevydělávali miliardy na umožnění prodeje střelných zbraní psychopatům, můžete vsadit hlavu, že by prodej těchto zbraní byl pod přijatelnou kontrolou, jakmile by Kongres zastavil jejich držení. Stejně tak kdyby nevydělávali miliardy na znečišťování životního prostředí, dovolili by nám mít čistou biosféru. Kdyby nevydělávali miliardy na nesmyslných válkách, směli bychom žít v míru.
A kdyby nevydělávali miliardy na tom, že kontrolují běžné sdělovací prostředky, naši občané by byli vyzbrojeni fakty namísto nesmyslů, jež vanou z masivně živené propagandy pomocí sitkomů, dramat a večerních „zpráv“.
Autor: Jack Balkwill