Tak jako slunce je i každý atom éteru koulí uzavřenou v sobě

a zároveň atomem celku nedostupného člověku svou rozměrností

– tak i každá osobnost má v sobě své cíle, ale má je jen

proto, aby sloužily cílům obecným, člověku nedostupným.

Včela sedící na květu bodla dítě. A dítě se bojí včel a říká, že

včely jsou na světě proto, aby bodaly lidi. Básník nalézá zalíbení

ve včele, která saje z květního kalíšku, a říká, že včely jsou na

světě proto, aby sály vůni květů. Včelař, který pozoruje, že včely

sbírají z květů pel a sladkou šťávu a nosí je do úlu, říká, že včely

jsou na světě proto, aby sbíraly med. Jiný včelař, který se blíže

seznámil se životem roje, říká, že včely sbírají pel a šťávu proto,

aby vykrmily mladé včely a vychovaly matky a že jejich cílem je

zachovat rod. Botanik pozoruje, že když včely přelétnou s pelem

dvoudomého květu na pestík, oplodní jej, a vidí v tom smysl jejich

života. Jiný botanik pozoruje šíření rostlin, vidí, že včely tomuto

šíření napomáhají, a může říci, že to je jejich životním

smyslem. Avšak konečný cíl včel není vyčerpán ani tímto, ani

druhým, ani třetím cílem, které je lidský rozum schopen odhalit.

Čím výše se lidský rozum při odhalování cílů povznese, tím zřejměji

se mu jeví nedosažitelnost cíle konečného.

Člověku je dostupné pouze pozorování shody mezi životem

včel a jinými životními jevy. Totéž platí o cílech historických

osobností a národů.

Svatba Nataši, která se v roce 1813 provdala za Bezuchova,

byla poslední radostnou událostí ve staré rodině Rostovových.

Týž rok zemřel hrabě Ilja Andrejič, a jak to vždy bývá, po

jeho smrti se stará rodina rozpadla.

Události posledního roku – požár Moskvy a útěk z ní, smrt

knížete Andreje a Natašino zoufalství, Péťova smrt a hraběnčin

žal – to vše dopadalo na hlavu starého hraběte jako rána za ranou.

Zdálo se, že to nechápe a že ani v sobě necítí dost sil, aby

pochopil význam všech těch událostí; jen mravně svěsil svou

starou hlavu, jako by prosil o další rány a čekal, až ho zabijí.

Hned byl polekaný a roztržitý, hned zase nepřirozeně živý

a podnikavý.

Natašina svatba ho na čas zaujala svou vnější stránkou. Objednával

obědy a večeře a zřejmě chtěl vypadat vesele; avšak

jeho veselí se nepřenášelo na jiné a v lidech, kteří ho znali

a měli rádi, vyvolávalo spíše soucit.

Když Pierre se ženou odjeli, všecek ztichl a začal si naříkat,

že se mu stýská. Za několik dní se roznemohl a ulehl. Hned od

prvních dnů své nemoci přes všechno utěšování lékařů věděl,

že už nevstane. Hraběnka se celých čtrnáct dní nesvlékala

a proseděla je v křesle u hlav jeho postele. Kdykoli mu podávala

lék, líbal jí ruku a tiše vzlykal. Poslední den prosil s pláčem

ženu a nepřítomného syna za odpuštění, že jim promarnil jmění

– to cítil jako svou nejtěžší vinu. Potom přijal svátost oltářní

a poslední pomazání a tiše zemřel. Druhý den naplnil najatý

byt Rostovových dav známých, kteří přijeli zesnulého naposledy

pozdravit. Všichni tito známí, kteří u něj tolikrát obědvali

a tančili a kteří se mu tolikrát posmívali, cítili teď všichni stejně

výčitky svědomí a dojetí, a jako by se před někým ospravedlňovali,

říkali: „Ach ano, ať byl jakýkoli, byl to skvělý člověk.

S takovými lidmi se už dnes člověk nesetká… A kdo nemá své

slabé stránky…?“