ale nikdy tento svůj úmysl neuskuteční, nýbrž nenadále napadne

Macka s Rakušany, kteří se vzdají bez boje. Náhoda a genialita

mu přinášejí vítězství u Slavkova a náhodou všichni lidé,

nejenom Francouzi, nýbrž i celá Evropa s výjimkou Anglie,

která se nezúčastní příštích událostí, všichni tito lidé přes

všechnu dřívější hrůzu a odpor k jeho zločinům uznávají nyní

jeho moc, titul, který si přisvojil, i jeho ideál velikosti a slávy,

který se všem zdá čímsi krásným a rozumným.

Jako kdyby to zkoušely a připravovaly se k nastávajícímu tažení,

táhnou síly západu několikrát, v roce 1805, 1806, 1807

a 1809 na východ, sílí a rostou. V roce 1811 vznikne ve Francii

skupina lidí a spojí se v jednu obrovskou skupinu s národy

střední Evropy. Zároveň se vzrůstem skupiny se dále rozvíjí síla

ospravedlňující člověka, jenž stojí v čele pohybu. Během desetiletého

přípravného období, které předcházelo velký pohyb,

sbližuje se tento člověk se všemi korunovanými hlavami Evropy.

Nimbu zbavení vládcové světa nemohou postavit proti napoleonskému

ideálu slávy a velikosti, který nemá smysl, žádný

rozumný ideál. Jeden přes druhého se snaží ukázat mu svou nicotnost.

Král pruský posílá svou ženu, aby pochlebenstvím získala

milost velkého člověka; rakouský císař považuje za milost,

že tento člověk přijme do svého lože císařskou dceru; papež,

strážce svatyně národů, slouží svým náboženstvím k povznesení

velikého člověka. Sám Napoleon se ani tolik nepřipravuje

k vyplnění své úlohy, jako celé okolí připravuje jeho převzetí

odpovědnosti za to, co se děje a co se má stát. Není skutku, zločinu

nebo drobného podvodu, kterého by se nedopustil a který

by se v ústech lidí kolem něj ihned neproměnil ve veliký čin.

Největší slavnost, kterou si Němci mohou pro něj vymyslet, je

oslava Jeny a Auerstädtu. Je veliký nejen on sám, nýbrž i jeho

předkové, bratři, jeho pastorkové, jeho švagři. Vše se děje za

tím účelem, aby byl zbaven posledního zbytku rozumu a připraven

ke své strašné úloze. A když je připraven, jsou připraveny

i síly.

Vpád směřuje na východ a dosahuje konečného cíle – Moskvy.

Hlavního města je dobyto; ruské vojsko je zničeno více, než

kdy byly zničeny nepřátelské armády v dřívějších válkách, od

Slavkova až po Wagram. Ale najednou se místo náhod a geniality,

které ho dosud tak důsledně vedly nepřetržitou řadou úspěchů

k vytčenému cíli, objevuje nesčetné množství opačných

náhod, od rýmy u Borodina až po mrazy a jiskru, která zapálila

Moskvu, a místo geniality se objevuje bezpříkladná hloupost

a podlost.

Vpád se mění v útěk, vrací se, znovu prchá, všechny náhody

se teď neustále obracejí nikoli v jeho prospěch, nýbrž proti

němu.

Probíhá opačný pohyb z východu na západ, pozoruhodně

podobný předešlému pohybu ze západu na východ. Velký pohyb

předcházejí stejné pokusy o pohyb z východu na západ

v letech 1805, 1807 a 1809, stejné semknutí ve skupinu obrovských

rozměrů, stejné připojování národů střední Evropy k pohybu,

stejné váhání v půli cesty a stále rostoucí rychlost, jak se

blíží cíl.

Paříže – krajního cíle – je dosaženo. Napoleonova vláda

i vojsko jsou zničeny. Sám Napoleon už nic neznamená; všechny

jeho činy jsou zcela prokazatelně ubohé a hnusné; ale opět

dochází k nevysvětlitelné náhodě: spojenci nenávidí Napoleona,

v němž vidí příčinu svého neštěstí; zbavený síly a moci,

usvědčený ze zločinů a úkladů, měl by se jim jevit takový, jak

se jim jevil před deseti lety a rok poté – jako zločinec mimo zá-

kon. Ale nějakou podivnou náhodou to nikdo nevidí. Jeho úloha

není ještě skončena. Člověka, kterého deset let předtím a rok

poté považovali za zločince mimo zákon, posílají na ostrov

vzdálený dva dny cesty od Francie a dávají mu jej v držení

i s gardou a miliony, které mu za cosi platí.