Pohyb národů se začíná vracet do svých břehů. Vlny velkého

pohybu opadly a na ztichlém moři se tvoří kruhy, na nichž

se vznášejí diplomaté, představujíce si, že jsou to oni, kdo uvádějí

pohyb do klidu.

Avšak ztichlé moře se náhle opět vzedme. Diplomatům se

zdá, že oni, to jest jejich neshody, jsou příčinou tohoto nového

náporu sil; čekají, že mezi jejich panovníky vypukne válka; situace

se jim zdá neřešitelná. Cítí, že se vzdouvá nějaká vlna, ale

ta se nevalí odtud, odkud ji očekávají. Vzdouvá se táž vlna z téhož

východiska – Paříže. Je to poslední šplouchnutí ze západu;

šplouchnutí, které musí rozřešit zdánlivě neřešitelné diplomatické

potíže a učinit konec válečnému pohybu tohoto období.

Člověk, který zpustošil Francii, vrací se do ní sám, bez spiknutí,

bez vojáků. Může ho sebrat každý strážník, ale zvláštní

náhodou ho nejen nikdo nesebere, nýbrž ho všichni s nadšením

vítají, ačkoli ještě den předtím ho proklínali a za měsíc ho budou

proklínat zas.

Tohoto člověka je zapotřebí k ospravedlnění posledního společného

jednání.

Jednání je u konce. Poslední úloha je dohrána. Herci řekli,

aby se svlékl a smyl barvy a líčidla; už ho nebude třeba.

Uplyne několik let, během nichž tento člověk, osamělý na

svém ostrově, hraje sám před sebou ubohou komedii, intrikuje

a lže, aby ospravedlnil svou činnost, když už je zbytečné se

ospravedlňovat, a ukazuje celému světu, co to vlastně bylo, co

všichni považovali za sílu, dokud to řídila neviditelná ruka.

Režisér dokončil drama, odmaskoval herce a ukázal nám ho.

„Podívejte se, čemu jste věřili! To je on! Vidíte teď, že to nebyl

on, kdo vás vedl, nýbrž já?“

Avšak lidé, oslepení silou pohybu, to dlouho nechápali.

Ještě větší důslednost a nutnost je v životě Alexandra I.,

osobnosti stojící v čele opačného pohybu, z východu na západ.

Co musí mít člověk, který by stál v čele tohoto pohybu z východu

na západ a zastiňoval přitom ostatní?

Musí mít cit pro spravedlnost, zájem o evropské záležitosti,

avšak neosobní, neovlivněný vlastními malichernými požadavky;

musí mít nad svými druhy, panovníky té doby, mravní převahu;

musí být mírné povahy a přitažlivého zevnějšku; musí se

cítit osobně uražen Napoleonem. A to vše má Alexander I., to

vše je připraveno nesčetnými takzvanými náhodami v celém jeho

předešlém životě: výchovou, liberálními počátky, obklopujícími

jej rádci, Slavkovem, Tylží a Erfurtem.

V době lidové války je tato osobnost nečinná, protože jí není

zapotřebí. Sotva se však ukáže nutnost celoevropské války, stane

tato osobnost v daném okamžiku na svém místě, spojí evropské

národy a vede je k cíli.

Cíle je dosaženo. Po poslední válce roku 1815 stojí Alexander

na vrcholu možné lidské moci. Jak jí používá?

Alexander I., tvůrce evropského míru, člověk od mládí usilující

jen o blaho svých národů, původce liberálních novot ve

své vlasti, nyní, kdy, jak se zdá, vládne největší mocí, a tudíž

i možností učinit své národy šťastnými, v době, kdy Napoleon

ve vyhnanství osnuje dětinské a lživé plány, jak by obšťastnil

lidstvo, kdyby měl moc –, tento Alexander I., jakmile splnil

své poslání a pocítil na sobě ruku boží, uznává najednou nicotnost

této domnělé moci, odvrací se od ní, odevzdává ji do rukou

lidí, kterými pohrdá a kteří jsou hodni pohrdání, a říká

jen:

„Ne nám, ne nám, ale jménu Tvému! Jsem také člověk jako

vy; nechte mě žít jako člověka a přemýšlet o své duši a o Bohu.“