„Ale já o to vůbec nestojím, maminko.“

„Dříve jsi ji chtěl vidět, a teď – já o to nestojím. Já tě, můj

milý, opravdu nechápu. Pořád se nudíš, a najednou nechceš nikoho

vidět.“

„Ale já jsem neříkal, že se nudím.“

„Jak to, vždyť jsi sám řekl, že ji nechceš ani vidět. Je to velmi

hodná dívka a vždycky se ti líbila; a teď si najednou postavíš

hlavu. Přede mnou se všechno tají.“

„Ale vůbec ne, maminko.“

„Kdybych tě prosila o něco nepříjemného, neřeknu; ale

vždyť tě prosím, abys jel oplatit návštěvu. To přece vyžaduje

slušnost… Prosila jsem tě, ale teď už se do toho nepletu, když

máš před matkou tajemství.“

„Vždyť já pojedu, když chcete.“

„Mně na tom nezáleží: přeji si to kvůli tobě.“

Nikolaj vzdychal, hryzl si knír a začal vykládat karty, aby

odvedl matčinu pozornost jinam.

Druhého, třetího a čtvrtého dne se opakovala stejná rozmluva.

Po své návštěvě u Rostovů a po tom neočekávaně chladném

přijetí, kterého se jí dostalo od Nikolaje, řekla si kněžna Marja,

že měla pravdu, když nechtěla jet na návštěvu k Rostovům

první.

Nic jiného jsem ani nečekala, říkala si, berouc na pomoc

svou hrdost. Nic mi do něj není, chtěla jsem jen vidět starou paní,

která ke mně vždycky byla hodná a které jsem za mnohé zavázána.

Avšak tyto úvahy ji nemohly uklidnit: když vzpomínala na

svou návštěvu, trápil ji cit podobný lítosti. Ačkoli se pevně rozhodla

k Rostovům už nejezdit a na všechno zapomenout, cítila

neustále, že je tu cosi nejasného. A když se ptala sama sebe, co

to je, co ji trápí, musela si přiznat, že je to její vztah k Rostovovi.

Jeho chladný, zdvořilý tón nevyvěral z jeho citů k ní (to věděla),

ten tón cosi zakrýval. Toto cosi musí zjistit; cítila, že do

té doby nebude moci být klidná.

Uprostřed zimy seděla v učebně a dohlížela na synovcovy

úlohy, když jí přišli ohlásit Rostovovu návštěvu. Pevně odhodlána

neprozradit své tajemství a nedat najevo svůj zmatek, zavolala

m-lle Bourienne a šla s ní do salonu.

Při prvním pohledu na Nikolajovu tvář poznala, že přijel,

jen aby učinil zadost povinnosti, kterou mu ukládala zdvořilost,

a rozhodla se neochvějně držet téhož tónu, jakého užije

on vůči ní.

Mluvili o hraběnčině zdraví, o společných známých, o posledních

válečných novinkách, a když uplynulo bontonem předepsaných

deset minut, po nichž host může vstát, Nikolaj se

zvedl a loučil se.

Kněžna se s pomocí m-lle Bourienne zhostila rozhovoru velmi

dobře; ale v poslední chvíli, když Nikolaj už vstával, náhle

ji tak unavilo mluvit o tom, co ji nezajímalo, a tak ji zaujala

myšlenka, proč jen jí je v životě dáno tak málo radosti, že v návalu

roztržitosti upřela své zářivé oči před sebe a nehybně seděla

nepozorujíc, že se už zvedl.

Nikolaj se na ni podíval, a aby se mohl tvářit, jako by její

roztržitost nepozoroval, prohodil několik slov s m-lle Bourienne

a pak znovu pohlédl na kněžnu. Seděla stále stejně nepohnutě

a na jejím jemném obličeji se zračilo utrpení. Bylo mu jí náhle

hle

líto a maně ho napadlo, že příčinou toho smutku, který se jí

objevil na tváři, je možná on sám. Měl chuť jí pomoci a říci jí

něco milého, ale nebyl schopen si něco vymyslet.

„Sbohem, kněžno,“ řekl. Vzpamatovala se, zrudla a těžce si

povzdychla.