Ach, promiňte,“ pronesla, jako by se probudila ze sna. „Vy

už jedete, hrabě; tak sbohem. A co poduška pro hraběnku?“

„Počkejte, hned ji přinesu,“ nabídla se m-lle Bourienne a vyšla

z pokoje.

Oba mlčeli a tu a tam na sebe pohlédli.

„Vidíte, kněžno,“ řekl konečně Nikolaj se smutným úsměvem,

„zdá se to nedávno, a přece už tolik vody uteklo od té doby,

co jsme se viděli poprvé v Bogučarově. Tenkrát jsme se

všichni domnívali, že jsme tak nešťastní – a já bych dal nevímco

za to, kdyby se ten čas mohl vrátit… Ale vrátit se nedá.“

Když to říkal, dívala se mu kněžna svým zářivým pohledem

přímo do očí, jako by se snažila pochopit tajný smysl jeho slov,

jenž by jí objasnil, co k ní cítí.

„Ach ano,“ vzdychla, „ale vy nemáte proč litovat minulosti,

hrabě. Chápu-li váš nynější život správně, pak na něj vždy

budete vzpomínat s radostí, neboť sebezapření, v jakém teď

žijete…“

„Nepřijímám vaši pochvalu,“ přerušil ji rychle, „naopak, neustále

si vyčítám… Ale to je nezajímavé a neveselé téma k rozhovoru.“

A znovu vypadal tak odměřeně a chladně jako dříve. Avšak

kněžna v něm již spatřila toho člověka, kterého znala a milovala,

a mluvila teď jen s tím člověkem.

„Myslela jsem, že mi dovolíte, abych vám to řekla… Tak

jsme se sblížili… spolu… i s vaší rodinou a myslela jsem, že

nebudete považovat mou účast za nemístnou; ale zmýlila jsem

se,“ pravila. Hlas se jí náhle zachvěl. „Nevím proč,“ pokračovala,

když se vzpamatovala, „ale dřív jste byl jiný a…“

„Je tisíc příčin proč (dal na slovo proč zvláštní důraz). Děkuji

vám, kněžno,“ řekl tiše. „Někdy je to těžké.“

Tak proto tedy! Proto tedy! říkal kněžně Marje vnitřní hlas.

Ne, nezamilovala jsem si na něm tedy jenom ten jeho veselý,

dobrý a upřímný pohled; vytušila jsem jeho ušlechtilou, pevnou

a obětavou duši, říkala si. Ano, je teď chudý, kdežto

já jsem bohatá… Ano, jen proto… Ale kdyby toho nebylo…

A když vzpomínala na jeho dřívější něhu a dívala se teď na

jeho dobrou a smutnou tvář, pochopila náhle příčinu jeho

chladu.

„Proč, hrabě, proč?“ najednou bezděky skoro vykřikla a pokročila

k němu. „Proč, povězte mi? Musíte mi to říct.“ Nikolaj

mlčel. „Neznám, hrabě, vaše proč,“ pokračovala kněžna Marja.

„Ale je mi těžko, já… Přiznávám se vám k tomu. Chcete mě

pro to své proč připravit o bývalé přátelství. A to mě bolí.“

V očích i v hlase se jí chvěly slzy. „Poznala jsem v životě tak

málo štěstí, že je pro mne každá ztráta těžká… Promiňte mi,

sbohem.“ Najednou se rozplakala a zamířila ke dveřím.

„Kněžno! Počkejte, proboha!“ zvolal Nikolaj, aby ji zastavil.

„Kněžno!“

Ohlédla se. Několik vteřin si mlčky hleděli do očí a cosi dalekého

a nemožného se náhle stalo blízkým, možným a nevyhnutelným…

Na podzim roku 1814 se Nikolaj oženil s kněžnou Marjou

a se ženou, matkou a se Soňou se přestěhoval do Lysých

Hor.

Aniž prodal některý ze statků své ženy, zaplatil během tří let

všechny zbylé dluhy, a když zdědil malý obnos po zemřelé