sestřenici, splatil i dluh Pierrovi.

Za další tři léta, kolem roku 1820, zlepšil Nikolaj svou finanční

situaci natolik, že přikoupil menší statek vedle Lysých

Hor a vyjednával o vykoupení otcova Otradného, což bylo jeho

nejmilejším snem

Začal hospodařit z nutnosti, ale brzy ho hospodaření tak

upoutalo, že se stalo jeho oblíbeným a téměř jediným zaměstnáním.

Nikolaj byl prostý hospodář, neměl rád novoty, zejména ne

anglické, které tehdy přicházely do módy, posmíval se teoretickým

spisům o zemědělství, neměl rád továrny, drahé stroje

a drahá obilní osiva, a vůbec se nezabýval zvlášť některým

hospodářským odvětvím. Před očima měl vždy jen statek,

a nikdy žádnou jeho jednotlivou část. A na statku zase nebyl

pro něho tím hlavním dusík a kyslík, které jsou v půdě a ve

vzduchu, ani pluh a hnůj, nýbrž hlavní nástroj, jehož prostřednictvím

účinkuje dusík i kyslík, hnůj i pluh – a to pracovník –

rolník. Když se Nikolaj dal do hospodaření a začal vnikat do

jeho jednotlivých odvětví, upoutal jeho pozornost obzvláště

rolník: byl pro něj nejen nástrojem, nýbrž i cílem a soudcem.

Zpočátku si všímal vesničanů a snažil se pochopit, co potřebují,

co považují za špatné a co za dobré, a jen se tvářil, jako

by rozkazoval a nařizoval; ve skutečnosti se však od nich učil

jejich zvykům, řeči a názorům, co je dobré a co špatné.

A teprve tehdy, když pochopil záliby a snažení rolníků, když

se naučil mluvit jejich řečí a chápat její tajný smysl, když cítil,

že s nimi srostl, teprve tehdy jim začal poroučet, to jest

konat vůči nim svou povinnost, jejíž plnění se od něj vyžadovalo.

A Nikolajovo hospodářství přinášelo nejskvělejší výsledky.

Když se ujal správy statku, ihned, neomylně, a jakoby nadán

jasnozřivostí, jmenoval šafářem, starostou a rychtářem

právě ty lidi, které by byli zvolili sami rolníci, kdyby si je

mohli volit, a tito lidé se nikdy neměnili. Dřív než začal zkoumat

chemické vlastnosti hnoje, dřív než se pohroužil do debetu

a kreditu (jak se sám ironicky vyjadřoval), zjišťoval počet

dobytka u jednotlivých rolníků a rozmnožoval tento počet všemi

možnými prostředky. Selské rodiny udržoval v největší početnosti

a nedovoloval jim, aby se dělily. Lenochy, nemravy

a slabochy všechny bez rozdílu pronásledoval a snažil se je

vyloučit ze společnosti ostatních.

Při setí a při sklizni sena a obilí dbal naprosto stejně o svá

i o selská pole. A málokterý statkář měl tak brzy a dobře zaseto

a sklizeno a tak velký výnos z polí jako Nikolaj.

Služebnictvem se zabýval nerad, nazýval je darmojedy, a jak

všichni říkali, povoloval jim a zhýčkal je; bylo-li třeba o služebnictvu

nějak rozhodnout, zvláště bylo-li třeba je potrestat,

býval nerozhodný a radil se se všemi v domě; pouze když mohl

poslat na vojnu sluhu místo rolníka, učinil to bez nejmenšího

zaváhání. Naproti tomu rozkazy týkající se rolníků vydával bez

nejmenších pochybností. Věděl, že každé jeho nařízení bude

schváleno všemi proti jednomu nebo několika.

Právě tak si nikdy nedovolil prohánět nebo potrestat člověka

jen proto, že se mu tak zachtělo, nebo naopak ulehčit někomu

práci nebo ho odměnit proto, že to bylo jeho osobním přáním.

Nebyl by dovedl říci, v čem je měřítko toho, co má být, a co ne,

ale toto měřítko v jeho duši bylo pevné a neochvějné.

Často říkal roztrpčeně o nějakém neúspěchu nebo nepořádku:

Ten náš ruský lid – a namlouval si, že jej nemůže ani vidět.

Přitom však z celého srdce miloval ten náš ruský lid a jeho

svéráz, a jen proto pochopil a osvojil si tu jedinou cestu a jediný

způsob hospodaření, jež mu přinášely dobré výsledky.