Na otázky, jakým způsobem tito jednotlivci působili na národy,

aby se podřizovaly jejich vůli, a čím byla tato jejich vůle řízena,

historikové odpovídali: na první otázku – že je to vůle

božstva, která podřizuje národy vůli vyvoleného jedince; na

druhou otázku – že je to zase totéž božstvo, které vede vůli vyvoleného

k předurčenému cíli.

A tak byly tyto otázky vysvětlovány vírou v přímé zasahování

božstva do lidských záležitostí.

Nová historická věda zavrhla ve své teorii obě tyto teze.

Zdálo by se, že zavrhnuvši víru starých národů v podřízenost

lidí bohům a v předurčený cíl, k němuž jsou národy vedeny, neměla

by nová věda zkoumat projevy moci, nýbrž příčiny jejího

vzniku. Ona to však neudělala. Teoreticky sice zavrhla názory

starých historiků, ale v praxi se jimi řídí. Místo lidí obdařených

božskou mocí a vedených přímo vůlí božstva vyzdvihuje nová

historiografie buď hrdiny nadané neobyčejnými, nadlidskými

vlastnostmi, nebo prostě lidi nejrůznějších vlastností, od panovníků

až po žurnalisty, kteří ovládají masy. Staré, bohům libé

cíle národa židovského, řeckého a římského, považované starými

národy za cíle pohybu lidstva, nahradila nová historie cíli

vlastními – blahem francouzského, německého a anglického

národa a ve vrcholné abstrakci blahem civilizace všeho lidstva,

jímž se obvykle rozumějí národy zabírající maličký severozápadní

koutek velkého světadílu.

Nová historická věda zavrhla starou víru, aniž na její místo

postavila nový názor, ale logika situace donutila historiky, domněle

zavrhnuvší božskou moc vládců a fátum antických národů,

dojít jinou cestou k témuž závěru; k přiznání, 1. že národy

jsou vedeny vynikajícími jedinci a 2. že existuje určitý cíl

k němuž směřují národy i všechno lidstvo.

Všechna díla novodobých historiků, od Gibbona po Buckla,

bez ohledu na zdánlivé rozpory a zdánlivou novotu jejich názorů

vycházejí v podstatě z těchto dvou nutných tezí.

Za prvé popisuje historik činnost jednotlivců, kteří podle jeho

mínění vedou lidstvo: za takové osoby považuje jeden pouze

panovníky, vojevůdce, ministry; jiný kromě panovníků ještě

i řečníky, vědce, reformátory, filozofy a básníky. Za druhé historik

zná cíl, k němuž lidstvo spěje: pro jednoho je to velikost

římského, španělského nebo francouzského státu, pro jiného

svoboda, rovnost a jistá civilizace malého kousku světa, nazývaného

Evropa.

V roce 1789 to začíná v Paříži vřít; vření roste, šíří se a uvádí

do pohybu národy ze západu na východ. Několikrát směřuje

tento pohyb na východ a dostává se do konfliktu s opačným pohybem

z východu na západ; ve dvanáctém roce dosahuje krajní

meze – Moskvy, a tu s pozoruhodnou symetrií vzniká opačný

pohyb, z východu na západ, a právě tak jako při prvním pohybu

strhává s sebou národy uprostřed. Zpětný pohyb dochází až do

západního východiska – do Paříže – a tam zaniká.

V tomto dvacetiletém období zůstává ohromné množství polí

nezoráno; domy jsou páleny; obchod mění svůj směr; miliony

lidí chudnou, bohatnou, stěhují se a miliony lidí – křesťanů

vyznávajících zákon lásky k bližnímu – se zabíjejí navzájem.

Co to vše znamená? Jak k tomu došlo? Co přimělo tyto lidi,

aby pálili domy a zabíjeli své bližní? Co bylo příčinou těchto

událostí? Jaká síla dohnala lidi k takovému počínání? To jsou

bezděčné, jednoduché a zcela přirozené otázky, jež si klade

člověk, když se setká s památkami a vyprávěním o minulém

období pohybu.

Vysvětlení těchto otázek hledáme v historické vědě, jejímž

cílem je poznání národů a lidstva.

Kdyby historiografie podržela starý názor, řekla by: bohové,

chtějíce odměnit nebo potrestat svůj národ, dali Napoleonovi

moc a řídili jeho vůli tak, aby dosáhli svých božských cílů.

A odpověď by byla úplná a jasná. Bylo možné věřit nebo nevěřit

v božské poslání Napoleonovo; a pro toho, kdo by v ně věřil,

bylo by v dějinách této doby vše jasné a prosté všech nesrovnalostí.

Avšak nová historická věda nemůže takto odpovídat. Věda

neuznává názor starých národů na přímé zasahování božstva do

lidských záležitostí, a proto musí dát jinou odpověď.