Nová historická věda, odpovídajíc na tyto otázky, říká: Chcete

vědět, jaký význam má tento pohyb, jak k němu došlo a jaká

síla k němu dala podnět? Poslyšte tedy:

„Ludvík XIV. byl velmi hrdý a domýšlivý člověk; měl ty a ty

milenky a ty a ty ministry a špatně vládl Francii. Jeho nástupci

byli rovněž slaboši a také špatně vládli Francii. I oni měli ty

a ty oblíbence a ty a ty milenky. Přitom jistí jedinci psali v té

době knížky. Koncem XVIII. století se v Paříži sešlo na dvacet

lidí, kteří začali mluvit o tom, že všichni lidé jsou svobodní

a sobě rovni. Následkem toho se lidé po celé Francii začali navzájem

zabíjet a pronásledovat. Tito lidé zabili krále a mnoho

jiných lidí. V téže době žil ve Francii geniální člověk – Napoleon.

Všude všechny porážel, to jest zabíjel mnoho lidí, protože

byl velmi geniální. Z jakéhosi důvodu jel zabíjet Afričany a byl

tak chytrý a rozumný, že když se vrátil do Francie, poručil

všem, aby se mu podřídili. A skutečně se mu všichni podřídili.

Když se prohlásil císařem, šel znovu zabíjet lidi – v Itálii, Rakousku

a Prusku. I tam jich mnoho pobil. V Rusku byl v té době

car Alexander a ten se rozhodl nastolit v Evropě pořádek,

a proto s Napoleonem bojoval. Ale v sedmém roce se s ním náhle

spřátelil a v jedenáctém se s ním znovu nepohodl a opět začali

oba zabíjet mnoho lidí. A Napoleon přivedl do Ruska šest

set tisíc lidí a dobyl Moskvy; ale potom z ničeho nic z Moskvy

utekl, a tu car Alexander po poradě se Steinem a s jinými sjednotil

Evropu na obranu proti rušiteli jejího klidu. Všichni Napoleonovi

spojenci se najednou stali jeho nepřáteli; a tento spolek

vytáhl proti Napoleonovi, který zatím sebral nové síly.

Spojenci nad Napoleonem zvítězili, vtáhli do Paříže, donutili

Napoleona zříci se trůnu, načež ho poslali na ostrov Elbu, aniž

ho zbavili císařského titulu, a prokazovali mu přitom všemožné

pocty, ačkoli pět let předtím i rok poté ho všichni považovali za

zločince mimo zákon. Na trůn nastoupil Ludvík XVIII., který

byl do té doby Francouzům i spojencům jen pro smích. A Napoleon

se slzami v očích se rozloučil se svou starou gardou,

zřekl se trůnu a jel do vyhnanství. Potom se zkušení státníci

a diplomaté (zejména Talleyrand, který si pospíšil, aby obsadil

dřív než někdo jiný určité křeslo a tím rozšířil hranice Francie)

domlouvali ve Vídni a svými rozmluvami dělali národy šťastnými

nebo nešťastnými. Tu se diplomaté a panovníci málem pohádali;

užuž dávali svým armádám opět rozkaz k vzájemnému

pobíjení; ale vtom přijel do Francie Napoleon s praporem vojska

a Francouzi,

a Francouzi, kteří ho nenáviděli, se mu okamžitě všichni

podřídili. To však spojenecké panovníky rozzlobilo a šli znovu

bojovat proti Francouzům. Geniálního Napoleona porazili

a odvezli ho na ostrov svaté Heleny, prohlásivše ho najednou

zase za zločince. Tam vyhnanec, odloučený od svých drahých

a od milované Francie, umíral na skále pomalou smrtí a odkázal

své veliké činy potomkům. A v Evropě nastala reakce

a všichni panovníci znovu začali utiskovat svůj lid.“

Mýlili byste se, kdybyste se domnívali, že je to ironie, karikatura

historických líčení. Naopak, je to nejmírnější parafráze

těch protichůdných a na otázky neodpovídajících odpovědí,

které dává veškerá historie, od pisatelů pamětí a dějin jednotlivých

států až po všeobecné dějiny a nový druh dějin, kulturní

dějiny té doby.

Podivnost a komičnost těchto odpovědí se dá vysvětlit tím,

že se nová historie podobá hluchému, který odpovídá na otázky,

jež mu nikdo nedává.

Je-li cílem historie popsat pohyb lidstva a národů, pak první

otázka, která nezodpověděna ponechává všechno ostatní nejasným,

zní takto: jaká síla hýbe národy? Na tuto otázku se nám

nová historiografie snaží vyprávět, buď že Napoleon byl velmi

geniální, nebo že Ludvík XIV. byl velmi hrdý, nebo nanejvýš

ještě to, že ti a ti spisovatelé napsali takové a takové knížky.