To všechno je docela možné a lidstvo je ochotno s tím souhlasit,

ale zajímá je něco jiného. To všechno by mohlo být zajímavé,

kdybychom uznávali božskou moc, která má původ sama

v sobě, je vždy stejná a řídí své národy prostřednictvím

Napoleonů, Ludvíků a spisovatelů; my však tuto moc neuznáváme,

a proto dříve než začneme mluvit o Napoleonech, Ludví-

cích a spisovatelích, musíme ukázat souvislost mezi těmito

osobnostmi a pohybem národů.

Nahradíme-li božskou moc jinou silou, musíme vysvětlit,

v čem tato síla záleží, neboť právě o ni jde historické vědě nejvíce.

Historiografie se tváří, jako by se tato síla rozuměla sama sebou

a byla všem známá. Avšak přes sebevětší ochotu uznat ji za

známou začne ten, kdo si přečte větší množství historických

děl, bezděčně pochybovat o tom, že by tato nová síla, kterou

každý historik chápe jinak, byla všem dokonale známá.

Jaká síla hýbe národy?

Pisatelé monografií a historikové jednotlivých národů chápou

tuto sílu jako moc danou hrdinům a vladařům. Podle jejich líčení

dochází k událostem výhradně z vůle Napoleonů, Alexandrů nebo

zkrátka těch, jimiž se monografista zabývá. Odpovědi takových

historiků na otázku o síle, která dává vznik události, jsou

uspokojivé, ale jen tak dlouho, dokud se každou událostí zabývá

jen jeden historik. Jakmile však začnou jednu a touž událost popisovat

historikové různých národností a názorů, pak jejich odpovědi

ihned ztrácejí všechen smysl, neboť každý z nich chápe

tuto sílu nejen jinak, ale často zcela opačně. Jeden historik tvrdí,

že událost byla vyvolána z moci Napoleonovy; druhý ujišťuje, že

k ní došlo z moci Alexandrovy; třetí, že z moci nějaké třetí osoby.

Kromě toho si takoví historikové navzájem odporují dokonce

i ve výkladu síly, na níž je založena moc jedné a téže osobnosti.

Thiers, bonapartista, říká, že Napoleonova moc byla založena na

jeho ušlechtilosti a genialitě; Lanfrey, republikán, tvrdí, že byla

založena na jeho šarlatánství a na klamání lidí. A tak tito historikové

tím, že si navzájem vyvracejí svá tvrzení, ničí jakoukoli

představu o síle, která dává vznik událostem, a na podstatnou

otázku historie vlastně neodpovídají.

Historiografové všeobecných dějin, zabývající se všemi národy,

zdánlivě považují názory monografistů na sílu, jíž události

vznikají, za nesprávné. Nevidí tuto sílu v moci dané hrdinům

a vladařům, nýbrž pokládají ji za výsledek mnoha různosměrných

sil. Popisuje-li historik všeobecných dějin válku nebo

podrobení nějakého národa, nehledá příčinu této události v moci

jediné osoby, ale ve vzájemném působení mnoha osob na té

události zúčastněných.

Zdálo by se, že podle tohoto názoru nemůže být moc historických

osobností, která se jeví jako výsledek mnoha sil, považována

za sílu, která sama o sobě řídí události. Přesto však historikové

všeobecných dějin většinou užívají pojmu moci zase

jako síly, která je strůjcem událostí a je s nimi v příčinné souvislosti.

Podle jejich výkladu je historická osobnost jednou

produktem své doby a její moc je pouze výsledkem různých sil,

jindy zase je její moc silou dávající vznik událostem. Například

Gervinus, Schlosser a jiní dokazují, že Napoleon je produktem

revoluce, idejí roku 1789 a tak podobně, a dále říkají bez okolků,

že tažení v roce 1812 a jiné události, které se jim nezamlouvají,

jsou jenom produktem scestné vůle Napoleonovy a že Napoleonova

zvůle zastavila rozvoj myšlenek roku 1789 v samém

počátku. Revoluční ideje a všeobecná nálada daly Napoleonovi

moc. A tato Napoleonova moc udusila revoluční ideje i všeobecnou

náladu.

Tento podivný rozpor není náhodný. Setkáváme se s ním na

každém kroku, ale to není všechno – z posloupné řady takových

rozporů jsou sestavena všechna líčení autorů všeobecné

historie. Tento rozpor vzniká tím, že historikové, jakmile jednou

vstoupí na půdu analýzy, zůstávají stát v půli cesty.