Aby dílčí síly daly určitou celkovou nebo výslednou, je nutné,

aby se součet dílčích rovnal celkové síle. Tuto podmínku

všeobecní historikové nikdy nezachovávají, a proto k vysvětlení

výslednice musejí kromě svých nedostatečných dílčích sil

připustit ještě další, nevysvětlenou sílu, působící stejným směrem.

Monografista, který popisuje tažení z roku 1813 nebo restauraci

Bourbonů, říká přímo, že k těmto událostem došlo z vůle

Alexandrovy. Avšak historik všeobecných dějin Gervinus jeho

názor vyvrací a snaží se dokázat, že příčinou tažení v třináctém

roce a restaurace Bourbonů byla kromě Alexandrovy vůle ještě

činnost Steinova, Metternichova, Talleyrandova, Fichtova,

Chateaubriandova, Mme de Staël a jiných. Tento historik, jak je

vidět, rozložil Alexandrovu moc na jednotlivé části: na Talleyranda,

Chateaubrianda a tak dále: součet těchto částí, to jest

činnost Chateaubriandova, Talleyrandova, Mme de Staël a jiných,

se zcela evidentně nerovná celé výslednici, totiž skutečnosti,

že miliony Francouzů se podrobily Bourbonům. A proto

aby vysvětlil, jak z těchto částí vzniklo podrobení milionů, to

jest jak z částí rovnajících se jednomu A vznikla výslednice

rovnající se tisíci A, musí historik připustit opět touž sílu moci,

kterou popírá, a uznat ji za výsledek mnoha sil – to znamená,

že musí připustit nevysvětlenou sílu působící stejným směrem.

A to také všeobecní dějepisci dělají. Proto jsou v rozporu nejen

s monografisty, nýbrž i sami se sebou.

Vesničané, kteří nemají jasnou představu o příčinách deště,

říkají podle toho, potřebují-li déšť nebo horka: vítr rozehnal

mraky, nebo vítr přihnal mraky. Právě tak to dělají i všeobecní

historikové: někdy, potřebují-li to a hodí-li se to do jejich teorie,

říkají, že moc je výsledkem událostí; jindy zase, potřebují-

-li dokázat opak, říkají, že moc dává vznik událostem.

Třetí skupina, takzvaní historikové kulturní, jde cestou vytyčenou

všeobecnými historiky, kteří uznávají někdy i spisovatele

a ženy za síly tvořící události; tato skupina chápe onu sílu zase

docela jinak. Vidí ji v tzv. kultuře, v rozumové činnosti.

Kulturní historikové jdou zcela důsledně za svými předchůdci

– všeobecnými historiky, neboť je-li možné vysvětlovat historické

události tím, že se některé osoby k sobě chovaly tak

a tak, proč je nevysvětlovat tím, že takoví a takoví spisovatelé

psali ty a ty knížky? Tito historikové si z obrovského množství

znaků provázejících každý živý jev vybírají znak rozumové

činnosti a říkají, že tento znak je příčinou. Avšak přes všechnu

jejich snahu dokázat, že příčina události tkví v rozumové činnosti,

lze jen s největší blahovůlí připustit, že rozumová činnost

má něco společného s pohybem národů, a v žádném případě už

nelze připustit, že by rozumová činnost řídila lidské skutky, neboť

jevy jako kruté vraždění za Francouzské revoluce, pramenící

z hlásání rovnosti všech lidí, nebo líté války a popravy, pramenící

z učení o lásce, tomuto tvrzení odporují.

Avšak i když připustíme, že jsou správné všechny chytře vykonstruované

úvahy, jichž je v těchto spisech plno, i když připustíme,

že národy řídí jakási nedefinovatelná síla nazývaná

idejí – zůstává přece jen podstatná otázka dějin bez odpovědi,

neboť se k zmíněné moci vladařů a k vlivu jejich rádců a jiných

osob, což zavedli všeobecní historikové, přidružuje ještě nová

síla, síla ideje, jejíž souvislost s masami si ještě žádá vysvětlení.

Je možné pochopit, že Napoleon měl moc, a že proto došlo

k nějaké události; s jistou blahovůlí lze ještě pochopit, že Napoleon

byl spolu s jinými příčinou události; ale jak kniha Contrat

Social1) způsobila, že se Francouzi začali mezi sebou pobíjet

– to nelze vysvětlit bez vysvětlení příčinné souvislosti mezi

touto novou silou a událostí.