praskne, když všichni čekají na nevyhnutelný převrat, musí se

co nejvíc lidí co nejtěsněji semknout a podat si ruce, aby čelili

všeobecné katastrofě. Všechno mladé a silné je tím přitahováno

a kazí se. Jednoho svedou ženy, druhého pocty, třetího marnivost,

peníze – a přecházejí do toho druhého tábora. Nezávislí,

svobodní lidé, jako jste vy a já, už téměř nejsou. Pravím: rozšiřte

„Pierrovi? Ó ne! On je tak skvělý…,“ ujistila ji kněžna Marja.

„Víš, Marie,“ řekla najednou Nataša s šelmovským úsměvem,

jaký u ní kněžna Marja už dávno neviděla. „Je teď takový

čistý, hladký a svěží; jako by právě vystoupil z lázně – chápeš?

– Z morální lázně. Nemám pravdu?“

„Ano,“ odpověděla kněžna Marja, „mnoho získal.“

„Svrchníček má kratičký a ostříhané vlasy; úplně, úplně jako

z lázně… Tatínek jednou…“

Podivnost a komičnost těchto odpovědí se dá vysvětlit tím,

že se nová historie podobá hluchému, který odpovídá na otázky,

jež mu nikdo nedává.

Když se ujal správy statku, ihned, neomylně, a jakoby nadán

jasnozřivostí, jmenoval šafářem, starostou a rychtářem

právě ty lidi, které by byli zvolili sami rolníci, kdyby si je

mohli volit, a tito lidé se nikdy neměnili. Dřív než začal zkoumat

chemické vlastnosti hnoje, dřív než se pohroužil do debetu

a kreditu (jak se sám ironicky vyjadřoval), zjišťoval počet

Člověk bez přesvědčení, beze zvyků, bez tradic, beze jména,

a dokonce ani ne Francouz, prodírá se zdánlivě velmi podivnými

náhodami mezi všemi stranami, které otřásly Francií, a aniž

se přidá k některé z nich, vyšvihne se na významné místo.

Nevzdělanost jeho druhů, slabost a ubohost odpůrců, samozřejmost,

s jakou uměl lhát, skvělá a sebevědomá omezenost

V té chvíli Nikolaj zpozoroval synovcovu přítomnost. Zamračil

se a přistoupil k němu.

„Proč tu jsi?“

„Proč? Nech ho!“ zastal se ho Pierre, vzal Nikolušku za ruku

a pokračoval: „To nestačí, povídám jim: teď je zapotřebí něčeho

jiného. Když vy tu stojíte a čekáte, že ta napjatá struna užuž

„Mně bylo tak dobře, že jsem to dnes mohla všechno vypovědět,

bylo to těžké a bolestné, ale bylo mi dobře. Moc dobře,“

opakovala Nataša. „Jsem přesvědčená, že ho určitě měl taky

rád. A proto jsem mu to pověděla… Nevadí to, že jsem mu to

pověděla?“ zeptala se náhle s uzarděním.

Mýlili byste se, kdybyste se domnívali, že je to ironie, karikatura

historických líčení. Naopak, je to nejmírnější parafráze

těch protichůdných a na otázky neodpovídajících odpovědí,

které dává veškerá historie, od pisatelů pamětí a dějin jednotlivých

států až po všeobecné dějiny a nový druh dějin, kulturní

dějiny té doby.

„Komu?“ zeptal se Děnisov.

„Vy přece víte komu,“ Pierre na ně významně, zamračeně

pohlédl, „knížeti Fjodorovi a těm ostatním. Usilovat o osvětu

a o dobročinnost, to je všechno samozřejmě správné. Cíl je to

krásný a vůbec; ale za současných okolností je třeba dělat něco

jiného.“

Pierrovo poddanství záleželo v tom, že se nejen nesměl dvořit

žádné jiné ženě, ale dokonce ani s ní mluvit s úsměvem, nesměl

jezdit do klubů nebo někam na oběd jen tak, aby tam strávil

čas, nesměl rozmařile utrácet peníze, nesměl odjet na delší

dobu vyjma cest za důležitými záležitostmi, k nimž jeho žena

počítala i jeho vědeckou práci, jíž sice vůbec nerozuměla, ale