Uprostřed rozhovoru vešla do pokoje Nataša a radostně se

dívala na muže. Neměla radost z toho, že mluví. Dokonce ji to

ani nezajímalo, protože se jí zdálo, že to vše je neobyčejně prosté,

že to všechno dávno zná (zdálo se jí to proto, že znala

všechno, odkud to pramenilo – že znala celou Pierrovu duši);

radovala se však při pohledu na jeho oživený, nadšený vzhled.

No, co se dá dělat; když to jinak nejde… Co dělat? To znamená,

že to tak musí být, řekl si a rychle se svlékl a ulehl do

postele, šťastný a vzrušený, ale bez pochyb a nerozhodnosti.

Historiografie se tváří, jako by se tato síla rozuměla sama sebou

a byla všem známá. Avšak přes sebevětší ochotu uznat ji za

známou začne ten, kdo si přečte větší množství historických

děl, bezděčně pochybovat o tom, že by tato nová síla, kterou

každý historik chápe jinak, byla všem dokonale známá.

Často říkal roztrpčeně o nějakém neúspěchu nebo nepořádku:

Ten náš ruský lid – a namlouval si, že jej nemůže ani vidět.

Přitom však z celého srdce miloval ten náš ruský lid a jeho

svéráz, a jen proto pochopil a osvojil si tu jedinou cestu a jediný

způsob hospodaření, jež mu přinášely dobré výsledky.

skoro bezbranných. A lidé, kteří se těchto zločinů dopouštějí,

a zejména jejich velitel, si namlouvají, že je to sláva, že je to

podobné Caesarovi a Alexandrovi Makedonskému.

Ideál slávy a velikosti, vyznačující se tím, že člověk nejen

nepovažuje nic z toho, co sám dělá, za špatné, nýbrž že se každým

svým zločinem chlubí a připisuje mu nepochopitelný, nadpřirozený

význam – tento ideál, který měl řídit tohoto člověka

„Ano, ale je to tajná společnost – a z toho plyne, že je nepřátelská

a škodlivá a že může zplodit leda zlo.“

„Proč? Cožpak Tugendbund, který zachránil Evropu (tehdy

se ještě neodvažovali tvrdit, že Evropu zachránilo Rusko), způsobil

něco škodlivého? Tugendbund je spolek ctnosti, je to láska

a vzájemná pomoc; je to, co na kříži hlásal Kristus…“

Toho dne nemohl Pierre dlouho usnout; přecházel po pokoji

sem a tam a hned se mračil, přemýšleje o čemsi tíživém,

hned pokrčil rameny a trhl sebou, hned se zase šťastně usmál.

Myslel na knížete Andreje, na Natašu, na jejich lásku a střídavě

žárlil na minulost, vyčítal si to a zase si to odpouštěl. Bylo

už šest hodin ráno a on stále ještě chodil po pokoji.

cích a spisovatelích, musíme ukázat souvislost mezi těmito

osobnostmi a pohybem národů.

Nahradíme-li božskou moc jinou silou, musíme vysvětlit,

v čem tato síla záleží, neboť právě o ni jde historické vědě nejvíce.

schváleno všemi proti jednomu nebo několika.

Právě tak si nikdy nedovolil prohánět nebo potrestat člověka

jen proto, že se mu tak zachtělo, nebo naopak ulehčit někomu

práci nebo ho odměnit proto, že to bylo jeho osobním přáním.

Nebyl by dovedl říci, v čem je měřítko toho, co má být, a co ne,

ale toto měřítko v jeho duši bylo pevné a neochvějné.

a ničí. A z této nebezpečné situace se mu samo od sebe naskytne

východisko v podobě nesmyslné, bezdůvodné výpravy do

Afriky. A opět ho provázejí ty takzvané náhody. Nepřístupná

Malta se vzdává bez jediného výstřelu; i nejriskantnější rozkazy

jsou korunovány úspěchem. Nepřátelské loďstvo, které později

nenechá proklouznout ani lodičku, propouští celou armádu.

V Africe jsou páchány nesčetné zločiny na domorodcích