„Ale co moji dědici?“ namítl Pierre. „Co když se najednou

ožením… Všechno se může stát,“ dodal s bezděčným úsměvem.

„Dovolím si poznamenat, Vaše Jasnosti, že by to byla moc

dobrá věc.“

a babské povídačky – celé to blaho bližního. Já chci, aby naše

děti nešly po žebrotě, proto se musím postarat o naše jmění, dokud

jsem živ; to je všechno. Ale k tomu je zapotřebí pořádku,

přísnosti… Tak je to!“ svíral svou sangvinickou ruku v pěst.

„Spravedlnost taky, samozřejmě,“ dodal, „protože když je sedlák

nahý a hladový a má jen jednu kobylku, neudělá nic pro sebe

ani pro mne.“

Historiografové všeobecných dějin, zabývající se všemi národy,

zdánlivě považují názory monografistů na sílu, jíž události

vznikají, za nesprávné. Nevidí tuto sílu v moci dané hrdinům

a vladařům, nýbrž pokládají ji za výsledek mnoha různosměrných

sil. Popisuje-li historik všeobecných dějin válku nebo

podrobení nějakého národa, nehledá příčinu této události v moci

jediné osoby, ale ve vzájemném působení mnoha osob na té

události zúčastněných.

nic není. Cítila, že má svůj vlastní svět, který vášnivě miluje,

a že v tomto světě platí zákony, jež ona nechápe.

Když s ním někdy ve snaze ho pochopit mluvila o jeho zásluhách,

záležejících v tom, že prokazuje dobro svým poddaným,

zlobil se a říkal: „To tedy vůbec ne: to mě nikdy ani nenapadlo;

pro jejich blaho nehnu ani prstem. To všechno je poezie

hož cílem je zmocnit se vlády, a toto spiknutí je korunováno

úspěchem.

Vecpou ho do zasedání vlády. Je vyděšený, považuje se za

ztraceného a chce utéct; předstírá mdloby, mluví nesmysly,

veškeré nebezpečí, o němž mluví, je jen v jeho fantazii. Pierre

dokazoval opak, a protože jeho rozumové schopnosti byly silnější

a obratnější, pocítil Nikolaj, že se octl ve slepé uličce. To

ho ještě víc rozzlobilo, neboť v hloubi duše věděl – nikoli rozumovou

úvahou, nýbrž něčím silnějším, než je rozum – že je jeho

názor nepochybně správný.

„Něco ti řeknu,“ vstal a snažil se postavit dýmku do kouta tak

nervózně, že mu nakonec spadla na zem. „Dokázat ti to nemůžu.

„K čemu by mi byla svoboda, Vaše Jasnosti? Žili jsme za nebožtíka

hraběte, pánbůh mu dej lehké odpočinutí, a ani za vás

jsme žádnou křivdu nepocítili.“

„A co děti?“

„I děti budou žít dobře, Vaše Jasnosti; u takových pánů se dá

žít.“

i ve výkladu síly, na níž je založena moc jedné a téže osobnosti.

Thiers, bonapartista, říká, že Napoleonova moc byla založena na

jeho ušlechtilosti a genialitě; Lanfrey, republikán, tvrdí, že byla

založena na jeho šarlatánství a na klamání lidí. A tak tito historikové

tím, že si navzájem vyvracejí svá tvrzení, ničí jakoukoli

představu o síle, která dává vznik událostem, a na podstatnou

otázku historie vlastně neodpovídají.

Ještě méně chápala, proč on, tak dobrosrdečný a vždy připravený

vyplnit její přání, dřív než je vyslovila, proč upadal málem

v zoufalství, když mu tlumočila prosby některých ženských

nebo vesničanů, kteří se na ni obraceli, aby byli

osvobozeni od práce, proč on, ten dobrý Nicolas, ji tvrdošíjně

odmítal a zlostně ji prosil, aby se nepletla do věcí, do kterých jí

On jediný se svým ideálem slávy a velikosti, vytvořeným

v Itálii a Egyptě, se svou šílenou samolibostí, se svou otrlostí

k zločinům, se svou samozřejmostí ve lhaní, on jediný může

ospravedlnit to, co se má stát.

Je ho zapotřebí na místo, které ho čeká, a proto nezávisle na

jeho vůli a bez ohledu na jeho nerozhodnost, bezplánovitost

a všechny chyby, jichž se dopustil, je zavlečen do spiknutí, je-