Historické moře neproudilo v přílivu a odlivu od jednoho

břehu k druhému jako dříve; klokotalo v hlubinách. Historické

osobnosti nebyly unášeny vlnami od jednoho břehu k druhému

jako dříve: kroužily teď, jak se zdálo, na jednom místě. Historické

osobnosti, které dříve vyjadřovaly pohyb mas v čele vojsk

nařizováním válek, tažení a bitev, vyjadřovaly nyní ten pohyb

politickými a diplomatickými úvahami, zákony a traktáty…

Tuto činnost historických osobností nazývají historikové reakcí.

Když píší o činnosti těchto osobností, které podle jejich

mínění byly příčinou toho, co nazývají reakcí, přísně je odsuzují.

Všichni proslulí lidé té doby, od Alexandra a Napoleona

až po madame de Staël, po Fotije, Schellinga, Fichta, Chateuabrianda

a jiné, jsou podrobováni jejich přísnému soudu

a ospravedlňováni nebo odsuzováni podle toho, zda sloužili pokroku

nebo reakci.

V Rusku podle jejich líčení rovněž probíhala v té době reakce

a hlavní vinu na ní měl Alexander I. – tentýž Alexander I.,

který podle líčení týchž historiků měl hlavní zásluhu na liberálních

počátcích své vlády a na záchraně Ruska.

V současné ruské literatuře není od gymnazistů až po učené

historiky človíčka, který by nehodil kamenem po Alexandrovi

za jeho nesprávné skutky v tomto období vlády

„Měl udělat to a to. V tomto případě se zachoval správně,

v onom špatně. Velmi dobře si vedl na počátku svého panování

a během roku 1812; ale udělal chybu, když dal konstituci Polsku,

když založil Svatou alianci, když dal moc Arakčejevovi,

když podporoval Golicyna a mysticismus a později Šiškova

a Fotije. Udělal chybu, že zasahoval do vedení armády v poli,

že rozpustil Semjonovský pluk a tak dále.“

Dalo by se popsat deset listů papíru při výpočtu všech výtek,

jež mu činí historikové na základě znalostí, které mají o lidském

blahu.

Co znamenají tyto výtky?

Což snad tytéž činy, za které dějepisci Alexandra I. chválí –

jako byly liberální počátky jeho panování, boj s Napoleonem,

neústupnost, kterou projevil v roce 1812, tažení v roce třináctém

– nevyplývají z týchž podmínek rodu, výchovy a života,

jež učinily Alexandrovu osobnost tím, čím byla, z týchž podmínek,

z nichž vyplývají i činy, za které ho dějepisci odsuzují –

jako byla Svatá aliance, obnovení Polska, reakce dvacátých let?

V čem je podstata těchto výtek?

V tom, že taková historická osobnost, jakou byl Alexander I.,

osobnost stojící na nejvyšším možném stupni lidské moci, jakoby

v ohnisku historických paprsků, které se na ni soustřeďují,

osobnost, která více než kdokoli na světě podléhá vlivu intrik,

podvodů, lichocení, sebeklamů, od moci neodlučitelných,

osobnost cítící na sobě v každém okamžiku svého života odpovědnost

za vše, co se odehrává v Evropě, a přitom osobnost nevymyšlená,

živá, s osobními zvyky a vášněmi, jaké má každý

člověk usilující o dobro, krásu a pravdu – že tedy tato osobnost

ne že by nebyla ctnostná (to jí historikové nevytýkají), ale neměla

na blaho lidstva stejné názory jako dnes profesor, který se

od mládí zabývá vědou, to jest čtením knížek a přednášek

a opisováním těch knížek a přednášek do jednoho sešitu.

Avšak vyjdeme-li z předpokladu, že se Alexander před padesáti

lety ve svém názoru na blaho národů mýlil, musíme chtěj

nechtěj předpokládat, že se po nějaké době ukáže, že i historik,

který kritizoval Alexandra, se ve svém názoru na to, co je blaho

lidstva, také mýlil. Tento předpoklad je tím přirozenější a nutnější,

že při studiu vývoje dějin vidíme, že s každým rokem

a s každým novým spisovatelem se názor na blaho lidstva mě-

ní; a tak to, co se zdálo blahem, zdá se za deset let zlem a naopak.

Ale nejen to, zároveň nalézáme v dějepise naprosto protichůdné

názory na to, co bylo dobré a co bylo zlé: někdo Alexandra

za polskou konstituci a za Svatou alianci chválí, jiní ho

za to odsuzují.