O činnosti Alexandrově a Napoleonově nemůžeme říci, byla-

li prospěšná nebo škodlivá, protože nemůžeme říci, čemu

prospívala a čemu škodila. Jestliže se tato činnost někomu nelíbí,

je to proto, že se neshoduje s jeho omezeným chápáním

toho, co je to blaho. Jeví-li se mi jako blaho zachování moskevského

domu mého otce ve dvanáctém roce nebo sláva ruských

vojsk nebo rozkvět petrohradské univerzity a jiných vysokých

škol nebo svoboda Polska nebo moc a sláva Ruska

nebo evropská rovnováha, nebo jistý druh evropské kultury –

jako pokrok, musím připustit, že činnost každé historické

osobnosti měla kromě těchto cílů ještě cíle jiné, obecnější

a mně nesrozumitelné.

Avšak dejme tomu, že takzvaná věda má možnost vyrovnat

všechny rozpory a že má na historické osobnosti a události nějaké

neměnné měřítko dobra a zla.

Dejme tomu, že Alexander mohl udělat všechno jinak. Dejme

tomu, že – podle předpisu těch, kdo ho obviňují, těch, kdo

si udělali ze znalosti konečného cíle lidského pohybu zaměstnání

– mohl panovat podle programu národnosti, svobody, rovnosti

a pokroku (nic novějšího, zdá se, není), podle programu,

který by mu dali dnešní obviňovatelé. Dejme tomu, že by tento

program byl možný, že by existoval a že by Alexander podle

něj jednal. Co by se pak stalo s činností všech těch lidí, kteří

jednali proti tehdejšímu vládnoucímu směru, s činností, která

byla podle mínění historiků dobrá a prospěšná? Této činnosti

by nebylo; nebylo by života, nebylo by nic.

Kdybychom připustili, že lidský život může být řízen rozumem,

popřeli bychom možnost života vůbec.

Připustíme-li, jako to dělají dějepisci, že velicí lidé vedou

lidstvo za jistými cíli, které záleží buď ve velikosti Ruska

nebo Francie, nebo v evropské rovnováze, nebo v rozšíření revolučních

myšlenek, nebo v obecném pokroku, nebo v čemkoli

jiném, pak se tyto historické jevy nedají vysvětlit bez pojmů

náhoda a génius.

Byla-li cílem evropských válek na počátku tohoto století velikost

Ruska, nemohlo být tohoto cíle dosaženo bez všech předešlých

válek a bez francouzského vpádu. Byla-li cílem velikost

Francie, nemohlo být tohoto cíle dosaženo bez revoluce

a bez císařství. Bylo-li cílem rozšíření revolučních myšlenek,

pak to mohl vykonat tisk mnohem lépe než vojáci. Byl-li cílem

pokrok civilizace, pak se dá velmi snadno předpokládat, že kromě

ničení lidí a jejich majetků jsou ještě jiné, mnohem účelnější

cesty k jejímu rozšíření.

Proč se to stalo tak, a ne jinak?

Protože se to tak stalo. „Náhoda vytvořila situaci; génius jí

využil,“ říká historiografie.

Ale co je náhoda? Co je to génius?

Slova náhoda a génius neznamenají nic konkrétního, a proto

nemohou být přesně definována. Tato slova znamenají jenom

jistý stupeň chápání jevů. Nevím, proč dochází k takovému

a takovému jevu: myslím si, že to nemohu vědět; proto to nechci

vědět a říkám – náhoda. Vidím sílu vyvíjející činnost neúměrnou

obvyklým lidským vlastnostem; nevím, proč se tak

děje, a říkám – génius.