Zajímalo by mě:
- jak můžou ublížit někomu, kdo je už po smrti
- kde bereš přesvědčení, že jde o intimní svět jejich dítěte, když k něčemu takovému nikdo nemá přístup – autoři můžou zpracovávat nanejvýš svoje vlastní vzpomínky, pocity a zkušenosti
- jestli bys byl podobně rozhořčený, kdyby ses z nějakých paratextů nedozvěděl, že autoři zpracovávají vlastní osobní příběh
- jestli ti z podobných důvodů vadí životopisné filmy, biografie, autobiografie a memoáry, vydávané deníky a korespondence
- obecně: kolik lidí tady v diskuzi tu hru vůbec hrálo, přijde mi, že vesměs mluvíme o nějakých efemérních představách a obecných principech :)

Pořád mi připadá, že za tím humbukem je jen normální pohoršení nad tím, že se někdo odvážil konfrontovat nás s vlastním utrpením.
A upřímně řečeno, třeba takové letité pinožení kafkologů mi připadá mnohem víc za hranou než tohle :o)

Bez urážky, ale tenhle technokratický pohled na svět už zavání bavernetovským vymáháním práv dítěte za každou cenu. Neumím si představit jak by to tomu dítěti mohlo po psychické stránce ublížit i kdyby svůj boj nakonec vyhrálo a jako starší mohlo pochopit co se to vlastně dělo. Snad jen kdyby se jeho rodiče natolik ponořili do tvorby hry, že by ho zanedbávaly.
Především jsem ale z recenze pochopil, že hra je hlavně o vyrovnávání se rodičů s nemocí jejich dítěte a tak je to nutné i brát, protože nemoc v rodině je vždycky kolektivní prožitek i když se přímo fyzicky týká jen jednoho člověka.

Dobrodružství vojáka Ivana Čonkina od Menzela. Ale o vejkalech je tam jen jedna poměrně krátká pasáž (ale zato legendární. To je ho*novice. Můj vlastní recept - na kilo ho*en kilo cukru).

Ok ale ted už vážně, pane vy jste magoooor?!< *7*

4Dworkin: zkus se na hry nedivat jako na obchodni zbozi. Diskuze pak bude zdrave dychat a mne ubyde adrenalinu v krvi.

Pane na nebi.

Kazdopadne bych si pred nejakou dalsi diskuzi udelal jasno: nelibi se ti lidi, kteri si hru koupi, nelibi se ti rodice-tvurci, anebo te serou oba dva tabory?

Začínám ztrácet důvěru v to, že na tento web chodí diskutovat dospělí svéprávní lidé. Ti, co sem píšou ("dal jsem ti mínus, protože se mi tvůj komentář nelíbil") to myslí vážně? Stejně tak by nebylo od věci si uvědomit, že to dítě už nežije, takže mu jaksi nemůže vadit, co rodiče o jeho životě komu řekli. (Argument "jde o princip" neberu.) Jestli tahle diskuze nemá imitovat tlachání ve školce, tak opravdu nevím.

Právě - "vyfotíš". ( A obličej by mě naštval víc. Málokdo mě pozná podle těla). Pokud bys to naanimoval s neurčitejma postavičkama, tak bych se tomu asi vysmál.
Navíc aféra "gumový hrad" není to samé. Rodiče jsou účastníky, ne bulvární novináři.

Opírám se o "umělé" pilíře společnosti každý den, stejně jako ty a miliardy dalších. Jestli seš fanoušek "přirozených pravidel společnosti", zajeď si do Somálska. Tam budeš v sedmém nebi - než tě zabijou. "Lidská postata", což stejně nikdo neví, co vlastně je (nature vs nurture, atd. atd.), je dobrá do kavárenských diskusí. Já zde řeším konkrétního člověka a jeho intimní soukromí.

Jo, myslím, že tím můžou ubližovat tomu dítěti. On se ho jaksi nikdo nezeptal (ani nemohl), jestli jeho nejintimnější svět, jeho umírání a smrt, může být ztvárněno ve hře. A že jde o něj, to tvrdí autoři celou dobu. Není to tak, že by jejich utrpení zůstalo anonymní a oni prostě jen udělali hru o tom, jak dítě umírá na rakovinu. Je to od začátku o konkrétním dítěti. Oni to nepopírají. A tehdy nejde jen o shluk polygonů. Panák v Call of Duty neodkazuje na skutečnou lidskou osobnost. Tady v téhle hře se to děje.

Jsem právník. Pointa není v tom, jestli by to obstálo u soudu. Pointa je v tom, že západní společnosti kladou důraz na ochranu osobnosti člověka do té míry, že ji chrání i po jeho smrti. Čili že to není nějaký subjektivní dojem opřený o plot, ale že je to společenský konsensus formalizovaný i zákonem. Konkrétně u nás zákon umožňuje žalobu podat jen osobám blízkým a konkrétně rodiče by ji podávali asi těžko. Ale mohl by například jiný příbuzný nebo i osoba cizí, pokud by tu újmu důvodně pociťovala jako vlastní... ale to už jsme v právním výkladu. Ten obličej je každopádně ten úplně nejmenší problém. Když tě vyfotím, jak souložíš, rozmažu ti obličej a vyvěsím to na internet s titulkem "Hanba! Pan XYZ si to za bílého dne rozdává v gumovém dětském hradu s rajdou!", tak si snad nemyslíš, že bys neměl právo na ochranu.

Z hlediska prava?
Ty si dovolis v souvislosti s touto hrou opirat se o umele pilire spolecnosti?

Proc?

Ochrana osobnosti?
Dworkine, co to sakra meles, ty vorechu? Trollis, nebo te system uz tak zpracoval, ze zapominas na svou lidskou podstatu?

Chápu, tři věci:

A) Když zůstaneme s příklady v umělecké oblasti, jak obvyklý je ve skutečnosti takovýhle konkrétní, detailní a "pravdivý" popis jedné osobní tragédie. Ať už bereme v potaz film, divadlo, literaturu, hry, cokoliv? Americké nebo ne.

B) Kolik peněz si člověk odnese z návštěvy Anonymních alkoholiků, kde se taky svěří, uvolní, vymluví a dostane se mu všeobecné podpory.

C) Proč všichni tragédií postižení slavní lidé tak strašně nesnáší bulvár, když by jim vlastně svým přístupem měl ulehčovat smutek tím, že troubí všechny šťavnaté detaily nešťastné události do světa.

Ta neobvyklost u tebe možná plyne i z toho, že jsi Čech, protože my máme tendenci se spíš uzavírat, ale nezapomínej, že autoři jsou Američané. U nich je to přesně naopak, kdy je tendence spíš to nějak ventilovat ven. Stačí se podívat na všechny ty jejich skupinové terapie anonymních alkoholiků, veteránů, týraných manželek a také pozůstalých, které zasáhla smrt v rodině. Tam se také lidé dávají dohromady tím, že o svém traumatu mluví s naprostými cizinci.

Tahle hra je úplně to samé, pouze rodiče coby herní návrháři použili vyjadřovací formu, která je pro ně přirozenější. Jediné, co se vymyká, je nestandardní a obtížněji zvládnutelné médium.

Koukám, moral panics ftw :o)

Existuje rozdíl mezi realitou a fikcí, mezi skutečným dítětem a shlukem polygonů. Chápu, že tedy tě řeči okolo vedou k tomu, abys ty dvě roviny zaměnil, ale v zásadě tím jen padáš do pasti a děláš stejný omyl jako lidi, co tu hru budou vychvalovat jen proto, že je "autentická". Navíc, nezdá se mi, že by autoři nějak prodávali svoje dítě - prodávají svoji zkušenost. Pokud mají pocit, že je to zkušenost hodná sdílení (a ona je - umění nás nemá jen hladit po duši) a že tohle je ta pravá forma, proč jim v tom bránit? Ubližují tím někomu?

TDC jsem nehrál, ale takhle z rychlíku mi připadá jako solidní kýč, typický pro tolik artových videoher. Je škoda, že se ten koncept v herní publicistice trochu víc neužívá, hodil by se. Obecně je trochu divný, jak tu málokdo staví svoje hodnocení na estetice - každý hned utíká k etice. Je to fakt nutné?
(v tomhle ohledu čest recenzentovi, jde dobrou cestou:))

Dworkin to bere z právního hlediska, protože je zřejmě právník. Ale z laického pohledu mám dojem, že by měl u soudu celkem problém tenhle právní názor u nás obhájit.

Máš pravdu, za ty narážky se omlouvám. (diagnózu ale naštěstí nemám).

Jeslti to bereš takhle, tak nemá smysl pokračovat. Tvář je pro člověka dost zásadní a nejde o to, že víš, o koho jde.

Ja vubec nepisu o tom ze by se to melo lidem libit. Ale at prosim prestanou lidi psat jako ze to nema mezi videohrama co delat, jako by meli nejaky vyhradni pravo na tom rozhodovat co si muzou a co ne vyvojari dovolit. Nelibi -> nehraju, to je cely. Klidne at si vyjde i hra s exkrementama, taky ma pravo na zivot, v dnesnim svete si i to treba uz misto najde. Jenom at se mi nikdo nesnazi omezovat nejzajimavejsi medium moderni doby na 'mindless-fun type of games', i kdyz mi nesedne treba zrovna tohle tak prostoru pro zajimavy alternativni temata je dost, a je treba hledat cestu jak k nim pristupovat aby byl zazitek co nejzajimavejsi.

Jaký asi bude poměr lidí, kteří o své tragické zkušenosti nemají moc chuť mluvit, oproti těm, kteří se s ní vyrovnávají pomocí terapie psaním? A jaký bude poměr uvnitř té množiny spisovatelů, kteří napíšou obecný příběh o smrti a budou se inspirovat vlastní zkušeností, k těm, co budou podrobně popisovat umírání konkrétního blízkého člověka?

Já nehodnotím, jaká metoda je pro koho účinná. Píšeš o něčem trochu jiném než já. Neobvyklost, opakuju. To je, oč tu běží.

Já se jen snažím dobrat toho, jestli máš právo na vlastní názor nebo jestli ti nezbývá nic jiného, než věřit tomu, co někdo napíše do recenze.