Vždyť je to prakticky to samé jako třeba terapie psaním. Tím že se dotyčný k události neustále vrací ale zároveň ji ventiluje, to trama mnohem rychleji rozmělní a vstřebá. No a že se rozhodne se o to podělit s ostatními je přece taky individuální.
To že o nějaké traumatické zkušenosti většina lidí nechce otevřeně mluvit a vracet se k ní, ještě neznamená že je s ni lépe vypořádaná a že je to normální. Většinou to bývá právě naopak, stačí malá reminiscence a dotyčný se sesype tak že skončí buď na práškách, v tom lepším případě, nebo začne chlastat a uvažovat o sebevraždě.

A ty už sis někam došel? Protože tvoje opakované narážky na doktory a prášky jsou přinejmenším zvláštní. Podle mojí zkušenosti se takhle chovají nejčastěji lidé, kteří mají sami psychiatrickou diagnózu. Tím se tě nechci dotknout, duševní nemoc je zlá věc.

Jinak to, že dítě nemá tvář, je asi nejslabší argument, který jsi zatím vytáhl. Jasně, ono nemá tvář, nikdo neví, kdo to je. Boha jeho... *7*

Hru jsem před časem stáhnul, zahrál první dva levely a smazal. Ne že bych byl nějak přecitlivělý, ale je to strašná nuda. Hovadina, která mě prostě neoslovila.

Aaaa logika už nám trochu pokulhává. Z čeho jsi vydedukoval tenhle "poznatek"?

Máš zváštní představy. Eric Clapton k jeho Tears in Heaven zatím žádný mumifikovaný prstíčky nevydal, takže bych se tohohle neobával (teda u tebe trochu jo, s tímhle si někam dojdi).
Prezentujou svůj zážitek... ne domácí video. Vždyť ve hře ani nemá tvář - nikdo. Tohle tvé nařčení je čirá demagogie.

Takže věříš úplně všemu, co se v nich píše. Super, redakce bude mít radost.

Přesně proto chodím na tenhle web. Abych tu nevěřil recenzím.

Fakt by mě zajímalo, kde teda podporovatelé tohoto počinu mají hranici, za kterou už by nešli. Bylo by pro ně například OK, pokud by rodiče prodávali mumifikované prstíčky toho dítěte na e-Bay? Nebo kdyby nahráli přímo jeho smrt a prodávali to jako mimořádně autentický zážitek na DVD? Mně třeba nepřijde OK už jen to, jakým způsobem otevřeli intimní sféru toho dítěte celému světu a navždy. Jako by to bylo jejich vlastnictví, se kterým můžou libovolně disponovat. Jenže jejich syn nebyl jejich vlastnictvím. Byl to člověk. A z hlediska práva, aspoň u nás, má dokonce právo na ochranu své osobnosti, včetně šíření informací intimního charakteru. Mají rodiče právo ventilovat svoje utrpení za tuhle cenu?

EDIT: Smazáno. Možno odstranit.

Tohle nemá nemá mezi hrama co delat. myslim ze kdyby autori venovali usili jinde, kde to ma v tomhle smeru smysl udelali by lip. A myslim ze pro člověka co si něco podobného zazil v realu tohle pusobi krapet neprimerene, a navic to pro nej bude zcela jiste nehratelne..pomerne nechutna a provokujici věc, tahle hra. nevim jak hodnotit nekoho kdo se veze na zadech tehle smutne nemoci a vyuziva ji ve svůj prospěch. A pokud to někdo z autoru skutecne zazil a ma potrebu prevypravet svoje nestesti přes hru, mno, nevim..bude asi na hlavu.Osobne kdybych delal šéfredaktora nejakeho herního webu tuhle,,hru,, ignoruju a citil bych se při tom zatracene dobře.

Aby nebyli vidět*1* nicméně asi jsem jedinný kdo pochopil co tím wenceslaus myslel. Doporučuji to přečíst ještě jednou... milý Dworkine.

Taky máš možnost, a možná to pro tebe bude šok, se na tu recenzi nespolehnout.

Pokud si myslíš, že v Call of Duty zabíjíš opravdové lidi a stejně to děláš, tak máš velkej problém.

Jasně. Jaždej ví, že ve válce vojáci doopravdy neumíraj. Oni si jen tak lehaj na zem.

Vem si prášky. Hru nikdo nehrál a nezbývá mi než se na tohle na recenzi spolehnout.

Proč myslíš, že valná většina lidí po úmrtí někoho blízkého nevykládá všem zájemcům podrobnosti své bolestné zkušenosti? Protože jim to nepomáhá překonat ztrátu, naopak to otevírá rány a vrací nejhorší vzpomínky. A proto není podobná forma sebeterapie, jak píšeš, úplně běžná. Je tedy neobvyklá - a to je, o čem tu mluvím. Neobvyklost.

Ani ne, to jen vyplývá ze specifičnosti žánru počítačové hry, která je interaktivnější než všechny předchozí formy.

Kdyby takto postižení autoři knih nebo písní mohli do svého díla vtáhnout víc, pravděpodobně by to udělali taky, protože maximální sdílení prožitku je pro tuhle formu sebeterapie a vyrovnávání se se ztrátou klíčové.

Blízká smrt bývá častou inspirací k nějakému dílu, ale jen zřídka se setkáme s přímým přístupem "Sledujte, tohle je náš syn Joel. Je to ještě batole, ale už má rakovinu. Pojďte se podívat, jak prožívá veselé i smutné dny svého krátkého života. Mějte ale na paměti, že každý z nich může být tím posledním." Tenhle postoj vyžaduje neobvyklou náturu.

Proč neobvyklé?

Různí umělci se s podobnou ztrátou vyrovnávají obdobným způsobem docela běžně. Skládají o tom písně, zapracovávají to téma do knih a komiksů, točí dokumenty a píší scénáře. Jediná neobvyklost je, že se to doposud tak viditelně neobjevilo i v žánru počítačových her.

Nemorální snad ne, ale určitě neobvyklé. Asi jen málokdo by se chtěl vyrovnávat se smrtí dítěte tím způsobem, že se k ní bude každý den při své práci opakovaně vracet s vědomím, že se po dokončení budou jeho nejcitlivějšími osobními vzpomínkami prohrabovat statisíce cizích lidí. Asi silný extrovert, tipuju.