Diskuze HudebniSkupiny.cz

"AMERICAN HISTORY X" špatně do češtiny přeloženo s dost zavádějícím názvem jako "Kult Hákového Kříže". O čem je? Je to jedno z nejlepších amerických (krimi)dramat 90. let. Je to upřímná výpověd (podle skutečné události) o rozpadu rodiny, za kterou se skrývá nepochopitelný neonacistický fanatismus, který je pochopitelný a srozumitelný (teprve) až ke konci filmu, který je odvyprávěn a je vlastně svým zpusobem dokumentem... Edward Norton, jehož herecké výkony jsou až na výjimky skutečně vynikající a mistrovské ve všech filmech, které jsem vyděl ("25.Hours" v režii Spika Leeho a vynikající režijní debut Edwarda Nortona "Rabín, Kněz a Krásná Blondýna" bohužel nebyl na MFF v Karlových Varech porotou doceněn...). Běh života je neuprosný a nemilosrdný, člověk se změní většinou až téhdy, kdy je už na všechno pozdě! Bohužel rozporuplným filmem u Edwarda Nortona zustává "Fight Club" Davida Finchera a milostné drama "Cizinec" Davida Jacobsena. Z amerických válečných dramat byla doceněna až "Četa" Olivera Stonea (též sestavené podle osobní zkušenosti podle skutečné události) a nejrozporuplnější prolhané americké drama "Natural Born Killers" ("Takový Normální Zabyjáci"), které nad míru heroizuje násilí, podobně jako "Fight Club" Davida Finchera, a ztrácí uměleckou výpověd, řekl bych že tam je cenzura zcela pochopitelná. Myslím, že jeden z nejlepších akčních filmu se Stevenem Seagalem je "Nemylosrdná Spravedlnost", ve kterém (podobně jako v předešlém akčním snímku "Nico - Více Než Zákon") násilí je spíše autentické, než heroizované... (než ukázané jako výtězné).

ps...tu předešlou esej jsem psal ve spěchu, a na pravopisu je to znát, ale nestojí mě za to, abych se k ní znovu vracel, bez tak jsem ji musel o polovinu zkrátit, protože by se sem nevešla...na začátku eseje byl jen citát Wimma Wenderse (jako výchozí myšlenka), teprve až pak jsem se díky ní teprve rozepsal! Co se nevešlo mě trošičku mrzí. Já vlastně nemám kam jinám psát, když si potřebuji jenom nechat něco vytisknout, takže pak už není třeba aby tu mé příspěvky ve foru po mě zustali! Mě to je uplně jedno, jestli budou (nebo nebudou) smazány! Poslech Rammstein jsou pro druhé výchozím bodem, člověka to posune dál k jiné hudbě, k poslechu EN, k DIE TOTEN HOSEN, ke Korol I Shut apod.. Já na album "Mutter" nikdy nezapomenu! Nejspíše ho poslouchám jen díky tomu, že mě to posunulo dál k jiné hudbě!! Je v tom pro mě kus nostalgie! K masakru v Beslamské škole se tu ve foru nebudu vyjadřovat, ačkoliv si jsem vědom, že jejich aktéři se hrdě hlásili k poslechu Rammstein!! Co k tomu dodat? Jen jediné... Co má uměleckou hodnotu, uměleckou výpověd se nesmí (v žádném případě) cenzurovat!! Stejně jako Till Lindemann i já jsem přesvědčený o tom, že křestanstvý a jiná náboženstvý jsou (dějinným) omyl(em)!! Žádný Buh pro mě osobně neexistuje...!! FORTSETZUNG FOLGT!

Nekrmte ty kachny, děkuji! Oscar Wilde kdysi napsal "Jak je duležité míti Filipa", téhdy mě to nedošlo! Proč tolik vykřičníku? Já nevím, abych se měl (v pravopisné krizi) o co opřít! Té pravopisné krize je tu na mě moc a popírám že bych to kdy popřel, že se mě nechce žít uřady už vědí! Terapií pro srdce i duši jsou mě ted poslech alba "Mutter" od Rammstein, písen "Sonne" a "Ich Will" mají krásný text, Till Lindemann je skutečně poeta až to se mnou tříská o podlahu jak z toho mé srdce plane! Jsem unavený, nemám chut na jídlo atd... po 2 týdnech budu vypadat jak přeživší z Osvětimy! Peníze tu po mě zustanou, ale já už tu nebudu! Takže jděte všichni do...

Uvydíme co všechno snesu a vydržím! A mužete mě někdo vysvětlit, proč vubec sovy čumí stále tak vyděšeně a obezřetně, i když jim nikdo neskřivý ani vlásek!! Vemte si kachny, je třeba snížit v Rychnově nad Kněžnou jejich stavy, protože se přemnožili a jsou poměrně hlučný, to jejich kvákání a ty jejich námluvy jsou slyšet až u kostela!! To by mě zajímalo kdo se o to postará! Jen si vemte příklad z kachen, ty do jisté míry znají sounáležitost s ostatnímy, sovy však nikoliv, ty přes den nemají co na práci, a v noci hlídají les! Ale proč, to nechápu, když (ho) les nemají ve svém vlastnictvý! To je dobrá otázka, kupř. Veverky, křečci, psi a kočky mě nevadí, ty mě jsou sympaticky, i když některý psi vypadají jak na ulici odhozený smetáci, a kočky taky na mě čumí moc obezřetně až mě to není 2 krát přijemné, a slepice jsou s intelektem taky v ...., víte co? Muj pes se mnou poslouchal DIE TOTEN HOSEN, řvali a štěkali jsme do refrénu a plakali jsme spolu u toho...měl je moc rád! Takže asi tak... *3*

Věnováno Wimmu Wendersovy!

Procházel jsem se téhdy v Praze opuštěnými a ztichlími ulicemi třpitící se v záři světel pouličního osvětlení a měl jsem v sobě, ve svém srdci příjemný pocit lehkosti že jsem ted najednou bez tíhy nedostatku věcí a druhých lidí v osobním životě, a neměl jsem ve svém srdci už žádné své osobní obavy, žádný strach, věděl jsem že jsem svým zpusobem přístupný a otevřený druhým lidem, že jim naslouchám mnohem lépe a pozorněji co říkají a co ve svém osobním životě chtějí a co o de mě samého sami očekávají. Vzpoměl jsem si téhdy na jeden krásný citát filmaře Wimma Wenderse, který řekl že sami poznáme jestli z nás město energii vysává anebo nám energii dává a tlačí nás dopředu (podobné je to s rockovou hudbou). To jediné mě je v téhle chvíli srozumitelný. Toho si nesmírně vážím. Všechno kolem sebe v Praze vnímám uvolněněji, pozorněji a soustředěněji a osobně už nepředpojatě(ji), prostě už osobně nezaujatě, že všechno kolem sebe vydím přesně tak, jako kdybych po dlouhé době znovu otevřel oči a zapoměl už na to jaké to je, mit radost z viděného, a zpřihlížení dění kole sebe a konečně nic už osobně žádným svým názorem nehodnotit, prostě na osobní názor konečně zapomenout a dokázat být ke všemu a ke druhým lidem (objektyvní) nepředpojatý, tedy bez předsudku. Tenhle dojem se mě pokaždé vracel ještě mnohem silněji při procházkách centrem Prahy, kdy jsem se nedokázal vubec už rozhodnout kam jít dříve, a jak jsem bezmyšlenkovytě a bezcílně, ale přesto (navzdory tomu) nesmírně zvídavě, s nesmírným a s nekonečným steskem po domově a stejně tak s nesmírnou zvídavostí jsem bloudil v davu mezi druhými lidmy do chvíle, než jsem pak za setmění došel na Karluv most sledovat živnost a talent, vyjímečné nadání pouličních umělcu v neustálém, v neustávajícím proudu davu lidí se změtí příjemně a vstřícně nadšených hlasu a odeznívajících kroku v ohlušujícím šumu proudu řeky Vltavy, jak spolu už všechno v té chvíli, v té uvolněné atmosféře všechno příjemně souznělo, pohlédnout na vášnivý a teskně naříkavý let racku nad hladinou Vltavy a na oslnující pestrou barevnou záři třpitivých paprsku světel pouličního osvětlení v dálce, jak se odráží na vodní hladině a jak příliš naléhají na mé oči a hraji si s mím zrakem, a jak se toho všeho a té krásy už osobně nemužu spokojeně nasytit, jako by ji nikdy nebylo v životě a přes den dost, tam končila unava sebe sama z nedostatku a ztrácel jsem přehled o čase. Toužil jsem po přítomnosti a po osobní blízkosti druhých lidí, po velkorysosti, přátelstvý, duvěry a spolehlivosti druhých lidí! V té hojnosti všeho, v tom dostatku a v nadbytku člověk už nepoznal unavu, jako bych ji v centru Prahy nikdy neznal, nikdy nepoznal. Je to velmi shodné a doslova stejné jako s rockovou hudbou Die Toten Hosen s albem "Auswartsspiel", která silně, co nejsilněji si prožitými emocemy vás energií vás neustále tlačí dopředu, a co je u punkrocku vyjímečné je to, že vám ponechává i prostor k přemýšlení a k sebezpitování nad sebou samím, nad svým prázdným a promarněným životem. Poslech Die Toten Hosen je svým zpusobem droga, kdy se nespokojíte s dostatkem poslechu (rockové hudby) a chcete tak zoufale a naléhavě neustále více a více...Víceméně mě poslech The Clash, Ramones a Sex Pistols nikdy neoslovyl. Jsem Mám z prožité procházky centrem Prahy na jazyku a na srdci slova jakým je osamělost, nerozhodnost, bezradnost, zoufalstvý, bezmyšlenkovytost, bezcílnost, osobně už co nejduvěrnější naléhavost, smutek, stesk, bezutěšnost, nesmírná zvídavost, očekávání, příslib, uvolněnost a lehkost, spontánnost, rozptýlená pozornost, nepřítomnost strachu a svých osobních obav ve svém srdci, svěžest a čerstvost, osobní nepředpojatost, tedy přesněji osobní nezaujatost, svoboda solidarita, jednodduše už žádná tíha nedostatku něčeho ve svém osobním životě, pocit nadbytku a právě ten samotný nadbytek věcí a druhých lidí při procházce v centru Prahy na dosah ruky mě nesmírně motivoval a těšil jako nic jiného co jsem poznal v životě, jedině s nadbytkem s ním jsem si po dlouhé době (pravydelně jsem plánoval Prahu jednou do měsíce) prožíval znovu, opět jakoby poprvé v životě nadšení a radost ze života a zapoměl jsem uplně na to, jaké to je mit z něčeho nebo z někoho v životě svou skutečnou radost a hrdost. (věnováno Wendersovy)

"Pokud druhé nemiluješ, tak nedokážeš být (sám k sobě) čestný, tak (pak) nemužeš jednat se ctí." To je muj citát. To cituji jen sebe sama, ale myšlenka je to krásná!

Vždycky jsem si přál že budu psát jako rakušan Peter Handke, tedy pod jeho vlivem. Snažím se psát lyricky i sarkasticky souběžně s tím. Takže zkusím tady po sobě nechat jednu svou filmovou kritiku road movie filmového snímku "Land of Plenty" ("Země Hojnosti"), ve kterém se objevila krásná, sympatická, empatická a spolehlivá lištička Michelle Williams: "Když Lana (Michelle Williams) chetuje se svým přítelem přes notas, kamera nám (tedy divákovy) následně dá nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vydíme doprovod učastníku pohřbu civilní oběti války kdesi na Blízkém Východě, slyšíme naléhavé a tolik bezutěšné zoufalstvý, bezutěšný pláč (všimněte si že stále a neustále hledám ty správná slova stejně jako když píše své literární díla rakušan Peter Handke) a řev, naříkání ze zoufalstvý a z bezmoci, z bezradnosti rodinných příbuzných oběti (která je avšak jen jedním z mnoha civilních obětí války na Blízkém Východě), kdy přes rakev spuštěné do vykopaného hrobu je přehozená stuha s citátem připomínající nám že ,Bolest z míru je lepší než agonie z války'. Poté kamera najede na polocelek zepředu na obličej Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně s tím smutně sleduje stažené video v notasi a z pozadí se rozléhá zoufalstvím teskná rocková hudba, která její pocity, emoce (divákovy) vyjádří v této situaci mnohem lépe než už to, co muže zabrat v této události samotná kamera". Je to jedna z mích nejoblíbenějších filmových scén. Vzdávám tu své díky a svuj respekt a svou uctu západoněmeckému filmaři a fotografovy (stejně tak esejisty a romanopisci, a kdysi i filmovému kritikovy) Wimmu Wendersovy, který velmi zodpovědně zastává nejduležitější post předsedy/prezidenta Evropské Filmové Akademie. Ten je pro mě vysokou autoritou. A krom toho natáčel videoklipy k několika písním Die Toten Hosen, a s Andreasem Fregem (s Campinem) natočil vynikající mysteriozní road movie filmový snímek "Palermo Shooting" (do češtiny přeloženo jako "Přestřelka v Palermo". Všem doporučuji ke shlédnutí, je to vynikající nedoceněný film. Donata Wenders pro změnu perfektně k bookletu alba Die Toten Hosen "Auswartsspiel" udělala a zvládla ty své nejlepší fotky, které jsem kdy od ní vyděl! To se ji nedá upřít! Má na to skutečný (nedoceněný) talent stejně jako Wim Wenders.

Pro Dostojevského bylo jednoznačným smyslem života obětovat se pro druhé. To (tento vyšší mravní princip) jsem pochopil z jeho četby "Zločinu a Trestu". Krom toho nicméně každý člověk, tedy každý z nás bez rozdílu se tak jedině vyrovná se svou mravní či právní vinou! Na to by se nemělo zapomínat!

"Pro tu její dobrotu cítil se skutečně hrozně a spatřoval ctnost v jejím (krásném) zjevu" (citát z filmu režiséra Alexe Proyase "The Crow" ("Vrána") Krásná myšlenka...moc krásná myšlenka!

Mit rád, milovat druhé lépe předpokládá bít schopný nežádat od druhého nic nazpátek. (citace z vyjímečného milostného dramatu "Nesnesitelná Lehkost Bytí", která myslím v literární předloze Kundery chyběla, ted si nespomenu ani na jméno sakra!!). To máte jako se psem, ten je vděčný a věrný sám o sobě, aniž by jste to (kdy) po něm žádali! Tohle mě skutečně hluboce dojalo.

Ve "Zločinu a Trestu", tedy nejlepšího díla Dostojevského (které bez nad sázky ještě do dnes, ještě do dnešního dne zaujme a fascinuje sociology, právníky, psychology i psychiatry), které jediné jsem přečetl, bez tak myšlenek je na mě moc, což tu bude asi alespon už pochopitelné proč raději sleduji filmy...je skryta též polemika Dostojevského s nadčasovým pojetím práva a spravedlnosti, o povrchnosti právní kasuistiky se Dostojevskij přesvědčil sám při neuprosném a vykonstruovaném soudním procesu s členy ,petraševského' kroužku. Zákony práva a justice neberou totiž vubec žádný ohled na osobní přesvědčení a osobní svědomí jedince, tedy každého z nás, obracejíce zřetel (pouze a jen) k hlediskum slepě rutiním a formálním. Nevytvářeji proto podmínky pro mravní a duševní (pro Dostojevského duchovní) ,rozhřešení' provinilého jedince, tedy každého z nás. Kdy se jedná přece o každého z nás bez výjimky! Pocit odplaty a represe, zdánlivě zduvodněné a perfektně připravené a vykonstruované policejním a soudním aparátem je ve svém dusledku naprosto nesmyslný a marný, zbytečný - jestliže už přitom, během toho nedochází k doznání právní či mravní viny, a k lítosti činu samotného...doplněná citace Radka Pytlíka "Dostojevskij, Život a dílo"...to samozřejmě cituju pouze vyjímečně, nemám to samozřejmě zapotřebí, ale dalo by se to ještě doplnit, jak jsem se o to snažil a upřesnit. Dostojevskij a Camus jsou jediný spisovatelé, které mám v plánu si jejich životopisy a monografie si časem podrobně prostudovat, a snad i dospět ke stejnému názoru a ke stejnému osobnímu přesvědčení. Ale to má, jako všechno v životě, má svuj čas který nelze (nikdy) uspěchat.

Zkusím se vyjádřit k Die Toten Hosen znovu a lépe! Zustat mladým a žít už jen tady a ted!, zde a nyní!, jakoby kdyby už pro nás nebylo žádné zítra ani potom! *3* *9*

Musím přiznat, že jsem v diskusním foru Rammstein mluvyl v pojmech o pojmech, kterým jsem ještě téhdy prostě zcela nerozuměl, vlastně jsem jim až na výjimky vubec nerozuměl! To bych tu chtěl uvést na pravou míru. V tomto foru nevyjímaje. Dneškem se však situace mění, a tyto pojmy (po tak dlouhé době) mě začínají být teprve ted naopak srozumitelné jako nikdy dříve! U poslechu Die Toten Hosen je skvělí to, jak každý z nás bez rozdílu si dokáže intenzivně si prožít (všechny) své emoce, ze kterých se stávají ,destruktivní' vášně, kterými srdce plane, a uvědomí si jak co nejsilněji si prožité emoce (tedy osobní vášně) postupně mění vnímání sebe sama a své životní situace, jedině tak se pak mění v závyslosti na tom (na vývoji vnímání) i samotné myšlení, tedy zpusob uvažování. Takže je z tohoto diskusního fora (anebo z něho brzo bude) psychologická poradna. Takže 1.) EMOCE - 2.) VYVOJE VNIMANI - 3.) (až teprve pak následuje změna...) MYŠLENI. Možná to zní povrchně jako slovní hříčka, ale není tomu tak! Nechci mít k tomu žádné předsudky, je to moje osobní zkušenost, kterou jsem k tomu dospěl! Nic Více. Nikomu tady nesděluji převzaté skutečnosti z četby, protože číst mě doslova nudí a nebaví! Nic více. *3*

Tak ty Front 242 s albem "Evil Up" jsou výjimkou hodné pozornosti, (tohle řadové album je) pěkně propracovaná elektronická hudba pod názvem EBM, která zaujme na první poslech. Jinak jejich hudba (EBM) celkově, co jsem slyšel nestojí za nic! A Einster...sakra!...EN jsou HUDEBNIM UNDERGROUNDEM jak řemen!, ten zážitek z jejich poslechu se nedá popsat! To se musí zažít!... *3*

DOKONČENO...jak už bylo řečeno, jak už jsem tu zmínil že se snažím být bez osobního názoru, protože nemám rád pokrytectvý a chci být ke každé rockové hudbě a k druhým lidem bez jakkýchkoliv předsudku, a to jde jen v případě, že dříve než o osobních názorech by se mělo dříve a se smí mluvyt jen o svých osobních pocitech a svých osobních zkušenostech v životě, to je mím jediným názorem, a právě k tomu si vyhledávám i interprety rockové hudby. Néní to však příliš jednoduché, jak bych potřeboval a chtěl. Takže asi tak, tím však žádná diskuse nekončí!...

Momentálně ted z punk/folk/hard core a hard rockové hudby poslouchám krom Die Toten Hosen ruské Korol i Shut a TV Smith. Já jsem se u těhle (3) interpretu v téhle multižánrové rockové hudbě našel a nic dalšího už nehledám, jsem nanejvýše spokojený se svým hudebním vkusem, a nemám potřebu ohlížet se dál o další rockové interprety, snad jen Nick Cave, němečtí Einsterzunde Ne(o)ubaten a belgičtí Front 242, od kterých bych si poslechl jen (jejich) album "Evil Up"...takže asi tak.

Mé osobní hodnocení některých či nejlepších alb ruských Korol i Shut: "Akustické Album" (100%), "Bunt Na Korable" (90%), "Mit Sebou Pušku" (100%), "Jako Ve Staré Pohádce" (80%) a "Prodavač Košmarov" (70/80%). Samozřejmě hodnocení je pouze a jen orientační, jelikož mám problémy sehnat přes net české překlady jejich písní! Je to problém!

Ano, jediná PRAVDA je v porozumění prožívání svých emocí, takhle jsem se chtěl správně vyjádřit. OK?

Stejně tak Russel Wong z melodramatu (z filmu i ze serialu) pod názvem "Vanishing Son" ("Ztracený Syn") mé osobní myšlenky v mnohem inspiroval a motivoval mě, abych chudobu a bídu druhých lidí bral i z té lepší strany, to se nedá popsat ani verbálně vyjádřit, to se musí naopak vydět a prožít a myslím že k tomu nenajdu ty vhodná slova, jak bych ted potřeboval! Asi tak.